Trhnul sebou. Ale pak si uvědomil, že
neví, zda spal, nebo si jen sedl a něco ho vyděsilo. Prudce se
rozhlédl kolem, ale nic neviděl. Ani je ani zvířata, která ho
mohla vylekat. Bylo to opravdu zvláštní. Nejen to, že doteď na
žádná nenarazil. Vlastně měl jednou pocit, že zahlédl lišku,
ale to se mu mohlo jen zdát. Hlavně to, že zkrátka nedokázal
říct, co se s ním děje.
Nebyl unavený, jako by nespal celé
dny. Jenže si ani nemohl vzpomenout, že by spal. Nejen, kdy se
naposledy uložil ke spánku, ale i kdy se naposledy probudil. Teď?
Ne, nějak o tom nebyl přesvědčený. Dokud se nad tím nezamyslel,
přecházel to jako něco, co se přirozeně děje, ovšem... co když
nedělo? A jak nad tím uvažoval, nad spánkem a liškou, kterou asi
neviděl, došlo mu něco dalšího. Celou dobu měl dojem, že slyší
zeshora ptáky, ač nezahlédl ani je. Protože ptáci k lesu patří.
A slyšel slabé šustění stromů odkudsi z korun v té neskutečné
výšce, do níž se tyčily, tím si byl jistý. Jenže žádní
ptáci. Žádní tu nebyli. Jeho mozek mu je automaticky pustil do
uší, aniž by vnímal, že je neslyší.
A pak ten zbytek. Všechny další
věci, jež si nemohl upamatovat... Kdyby necítil kámen pod svou
rukou a kmen stromu obrostlý mechem za zády, snad by ho napadlo, že
celý les není skutečný. Ale byl. A on na to musel přijít. Najít
něco, cokoli. A dostat se ven! Něco se tu musí dít a on na to
musí přijít! Oni... možná tak to je, opravdu to není skutečné.
Měl nehodu, něco snědl a místo zvířat a ptáků vidí a slyší
jen je. Jen... kdyby měl zranění na hlavě, nebo si pamatoval, že
jedl...
Nakonec zaplašil další pochybovačné
myšlenky a s absurdní nadějí se zvedl na nohy. Odhodlaný něco
najít. Mraveniště, hnízdo nebo pavučinu. Napadlo ho, že jakmile
bude v ruce držet důkaz čehokoli normálního, celá tahle
nesmyslná situace zázrakem skončí. Bude muset. Mraveniště nebo
jen pavučinu a všechno se srovná.
K tomu se upnul, i když neexistoval
důvod, proč by se tak mělo stát, a opět vyrazil. Už dávno...
nebo před pár chvílemi, záleželo na tom, jak dlouho tu je, ho
napadlo, že by měl sledovat vodu a dřív nebo později dojde k
civilizaci nebo pobřeží, jenže zatím nenarazil na žádnou,
která by byla víc než jen pramínkem, jenž po nedlouhém úseku
cesty zase zmizí v podmáčeném podrostu a po dalších metrech
nenechá ani stopy. Tak zvolil náhodný směr. Sever, možná jih.
Nebo východ, či snad západ. Mohl by, kdyby se snažil, zahlédnout
slunce. Nebo alespoň jeho paprsky. Jenže když nevěděl, jaká je
denní doba ani kde by mohl být, nepomohlo by to. Prostě jen šel a
bedlivě se rozhlížel. Napadlo ho, že pokud znovu narazí na
nějakou vodu, ať už pramen nebo rosu ulpívající na listu, zkusí
se napít. Zkusí zjistit, zda má žízeň. Zda poznává chuť
vody. Nebo zda mu vůbec ještě chutná. Možná už ji tu pil a
něco v ní ho omámilo. Otrávilo. Nebo nepil. A zbláznil se.
Chutná bláznům voda? Nevěděl. Ale napadlo ho, že jen blázni o
tom přemýšlí. Raději pokračoval dál. Kamkoli, kam mohl, tak
dlouho, dokud mohl.
Najednou uslyšel podivný, hluboký
zvuk. Bez varování a bez původu.
Zastavil a rozhlédl se. Zkoušel
prohlédnout větvemi a keři. Snad i zaslechnout něco víc. Jenže
to bylo pořád stejné.
Dunění. Nebo údery. Netušil, odkud
přichází. Neblížily se ani nevzdalovaly, neslábly ani nesílily.
Bylo to hluboké dunění, jako by ze samotných útrob země. Jako
by něco hluboko pod ním tlouklo na obrovská vrata. Byl to podivný
zvuk. Nepatřičný. A vyvolával v něm podivný pocit. Tísnivý,
nepokojný. Začal chtít, ať přestane. Ať se vrátí ticho. To
bylo sice také strašidelné, každé zašumění v něm mohlo být
šoupáním děsivých nohou ještě děsivějších těl, ale
zdaleka ho neděsilo tolik. Neplnilo ho špatnou předtuchou, ještě
horší, než už cítil. Muselo to přestat.
Zkusil si zakrýt uši, ale nepomohlo
to. Jako by ten zvuk neslyšel, spíš cítil. Jako by jím
prostupoval. Zacpal si uši ještě víc, vrazil si do nich prsty,
chvíli zadržoval dech a pak naopak dýchal co nejhlasitěji. Snažil
se je naplnit hučením krve nebo funěním, čímkoli, co by ten
zvuk přehlušilo.
Pak se mu zazdálo, že to pomohlo. Že
dunění utichlo nebo alespoň konečně slábne. Unavený námahou
přehlušit možná neexistující démony vydechl a spustil ruce z
uší.
Ozvalo se to znovu. Dunění. Ne už
však monotónní, hluboké a tak temné. V jiném rytmu. Rychlejší.
Zlověstnější. Bližší. Už ho neplnilo špatnou předtuchou.
Plnilo ho hrůzou.
Znovu se rozhlédl se kolem. Všechno
na něj mlčky křičelo, ať uteče. Ať tomu i celému lesu uteče.
Celé tělo jako by ho chtělo táhnout pryč. Zachvátila ho náhlá
panika. Jenže on se probuzeným děsem, o němž nevěděl, že
ještě pořád nepředvedl plnou sílu, nedokázal pohnout.
Srdce mu splašeně tlouklo.
Dunění zrychlilo.
Přišli.
A oni přišli.
Nejdříve si jich nevšiml, ale když
znovu trhnul hlavou vlevo, viděl je. Začal zběsile otáčet
hlavou.
Dunění.
Stáli za stromem, na jehož korunu by
sotva dohlédl.
Rychleji. A rychleji.
Byli u vyvráceného balvanu kousek za
ním.
Rychleji. Už ani nedokázal rozlišit
jednotlivé údery.
Nalevo. Možná tři metry od něj.
Oni. Přišli. Neviděl jejich tváře,
nechtěl je vidět.
Dunění. Rychleji. Rychleji. Blíž.
Už to znělo jen jako táhlý hukot. A
už nezněl z nitra země. Zvedal se z hlubin.
Rychleji. Blíž. Výš.
Jsou tu. Pro něj.
Hukot.
Dunění.
Výš. Rychleji.
Znovu si zakryl uši.
Padl na zem, nebo se mu podlomily nohy.
Výš.
Blíž.
Křik.
Žádné komentáře:
Okomentovat