A co jsem já 3

Ráno se sešli na snídani. Jenna nevěděla, jestli je jí lépe nebo ne. V noci téměř nezamhouřila oka a pořád si musela prohlížet ruce. Nebyla na nich ani známka po něčem zvláštním, ale na to by si nejspíš měla začít zvykat. Když se totiž podívala na své břicho, také nenašla jediný náznak, že jím prošly dvě kulky, i když se to stalo doslova včera. Nebo alespoň myslela, že včera, protože netušila, jak dlouho se motala vesmírem a jestli čas tak, jak ho zná, vůbec mohl dávat v oné záhadné cestě smysl. Ale i tak jí to přišlo ještě divnější a děsivější. Záhadné uzdravení už alespoň viděla. Věděla, že Steve i Thor se hojí velmi rychle, a zažila vraždu svého otce, z níž se vzpamatoval, když jeho tělo „opravili“ pomocí mimozemského séra. A stejně tak Steve byl vylepšený sérem a Thor byl mimozemšťanem sám. Co bylo v ní ale nevěděla a hlavně, blesky vysílané z rukou neviděla ještě nikdy a u nikoho. Thor na ně používal kladivo a byl z Asgardu. Co ale sakra byla ona? Co šíleného se skrývalo v ní, když dokázala něco, co nezvládl ani bůh blesků? A proč se to projevilo zrovna teď? Nikdy nic podobného neudělala a nikdy jí nikdo neřekl, že by měla. Nikdo s ní nemluvil o tom, že by byla něco zvláštního. A jak by taky mohla být? Pokud si pamatovala, nikdo na ní neexperimentoval. Vyrůstala jako docela normální dívka s otcem agentem, sestrou agentkou a... neznámou matkou. A to, když se k ní ve zmatených úvahách plných pochyb a otazníků konečně dostala, ji udrželo vzhůru většinu noci.

Její matka byl jediný bod v životě, co zůstával v temnotě a mohl způsobit pochyby. Nevěděla, co byla zač. Otec jí odmítal prozradit jakoukoli informaci, dokonce i barvu vlasů. Jen se občas zmínil, že byla krásná. Prý stejně jako ona. A věděla také, že nejde o stejnou ženu, jaká porodila její sestru. Ale ani o té nic nevěděla. A pak si vzpomněla ještě na něco.

Kdysi, už hodně dávno, a nemohla si vybavit jak nebo proč, se dokázala jako malé dítě dostat do jedné z utajených laboratoří S.H.I.E.L.D.u bez dozoru otce. Pamatovala si ale na zářivě modrou kostku plnou úžasných záblesků, co přitahovala její pozornost, a tak se po ní prostě natáhla, sejmula ji ze stojanu a pohazovala si s ní z ruky do ruky. Cítila při tom jakousi energii uvnitř ní a teplo, jak jí neznámým způsobem zahřívala dlaně. Ten pocit nezapomněla nikdy. Pak se ale za ní ozvala tlumená rána dveří, jak se někdo blížil chodbou k laboratoři, ona sebou trhla a kostku upustila na zem. V tu chvíli z ní vystřelil paprsek jasného modrého světla a naprosto zničil přístroj vedle ní, což ji sice vyděsilo, ale ne natolik, aby ji nezvedla a nevrátila na místo. A pak utekla. Nikdy otci neprozradila, co provedla, a až dosud neměla důvod na tu epizodu vzpomínat. Myslela si, že šlo o nějaký divný vynález, a protože nenastalo ani zemětřesení ani mohutný výbuch a už vůbec ne konec světa, usoudila, že nezpůsobila nic, s čím si lámat hlavu.

Jenže co když ji to nějak ovlivnilo? Později zjistila, že jde o silný zdroj energie, který nepochází ze Země. A že je velice nebezpečný, protože pokud by se ho někdo pokusil jen tak dotknout, vymaže ho to ze světa. Ale ani tím se nezabývala. V jejích nejasných vzpomínkách si řekla, že tehdy musela být ona kostka v nějakém krytu a bezpečnostním obalu, aby se s ní dalo manipulovat a předešlo se katastrofě, takže se jí dotknout mohla. Ale teď už si tak jistá nebyla. Vlastně, když nad tím přemýšlela stále dokola, zůstávaly dvě možnosti. Buď ji vážně ovlivnila, protože blesk, co jí vyšlehl z rukou a spálil vězně, co se po ní sápal, byl až příliš podobný zářivé modři kostky, nebo je v ní něco jiného, něco, co souvisí s její matkou, a to neovlivnila kostka, ale naopak je to tak neznámé a silné, že to ovlivnit nemohla a ona dokázala její moci odolat.

Teď ale musela své úvahy opustit. Alespoň na chvíli, protože seděla u stolu s Peterem, Gamorou a mývalem Rocketem, přičemž se pokusila zůstat co nejdál od děsivého Draxe Ničitele, kterého patrně museli přibrat taky, a docela zdařile ignorovala vysoký strom jménem Groot, co se motal kolem nich. Ti všichni plánovali útěk a to byla její jediná šance, jak se dostat pryč. Sice netušila, kam se vlastně dostane, pokud se to povede, ani jestli jim pak může důvěřovat, ale tím se hodlala zabývat později. Popravdě na to spíš vůbec nemyslela, jak moc toužila zmizet. A když ji ráno Peter přitáhl k jejich skupince, neváhala. Zdálo se dokonce, že si jí nikdo nevšímá. A ani ona do plánů nijak nezasahovala. Poslouchala Rocketovo líčení, co všechno je potřeba sehnat a kam mají všichni zamířit a kdy, stejně jako konečné rozdělení úkolů, a pak se najednou ozvala pronikavá siréna, takže sebou trhla a začala se zběsile rozhlížet kolem.

„Nebo to můžeme vzít první a improvizovat!“ zařval Rocket, když si všiml, že Groot právě vyrval baterii, kterou měli odstranit jako úplně poslední krok, a všichni se rozeběhli po svém.

Jenna ale nevěděla, co má dělat. Nikdo jí žádný úkol nesvěřil a měla podezření, že většina z nich se ani nebude snažit dávat na ni pozor a dohlédnout na to, že se k nim přidá. Vstala z lavice a snažila se zorientovat v chaosu, jenž ihned nastal. Všude začali pobíhat stráže, které v takovém množství dosud neviděla, kolem ní se motali ostatní vězni, někteří se snažili utéct zpátky do svých ubikací, protože o problémy nestáli, jiní se naopak na strážné vrhali a nebo se začali rovnou rvát mezi sebou. Nikdy ji nenapadlo, že na sebe můžou skutečně skočit jen tak, protože řád zakolísal.

Ona sama se ale snažila všem vyhýbat. Rozhodně se nehodlala dostat nikomu do rány, ať už pěstí nebo laserem nebo co to vlastně stráže drželi v rukách, a ještě víc se bála, že ona sama zase někoho praští vlastním výbojem. A kdyby to stráže viděli, patrně nepřežije další vteřiny.

V příští chvíli ale musela svůj rozhled po známé tváři nebo cestě do bezpečí přerušit a doslova sebou hodit pod stůl, když kolem ní proletěla žena, skutálela se po stole a druhá jí vyrazila po krku. Ani tam ale nehodlala zůstat. Okamžitě se vyhrabala na nohy na druhé straně a couvala od zápasící dvojice. Tohle nepůsobilo moc nadějně. Netušila, jak v takovém chaosu chtějí utéct. Každou vteřinou jí to připadalo víc nemožné a pořád se nikdo nevracel. Zahlédla akorát pana tetovaného, o němž se před chvilkou dozvěděla, že se jmenuje Drax, ale jinak neměla nejmenší tušení, kam se všichni poděli.

A když se k ní z další strany nebezpečně přiblížil hlouček vězňů tlačených strážemi zpátky, začala couvat i ona a panicky se rozhlížela kolem, protože tušila, že teď má asi poslední možnost, jak se z toho vyvléct. Věděla, že se mají dostat nahoru do strážné kukaně, ale už přeslechla jak a nevšimla si, že by ostatní byli na cestě. Zahlédla akorát strom Groota, jemuž po zádech hbitě vyšplhal Rocket, a za letu ještě stačil chytit nějakou zbraň, z níž teď s nesmírným potěšením bezhlavě střílel, ale jinak nikoho.

Dokud na sobě neucítila velkou ruku, pod kterou sebou okamžitě škubla a pokusila se jí setřást.

„Ty! Máš jít s námi!“ ozval se i hromový hlas patřící ruce a snažící se překřičet okolní vřavu, a pak cítila, jak ji zvedá do vzduchu. S úlevou, i když ne úplnou, si uvědomila, že je to Drax a táhne ji ke Grootovi, jenž se opřel o podpěru kukaně, nějak zázračně vyrostl o několik metrů a ostatní po něm začali šplhat nahoru.

Bez dalšího váhání Draxe následovala a snažila se potlačit představu, že vlastně leze po něčím těle.

V další chvíli už se pak ocitla na podlaze kukaně spolu se zbytkem jejich ubohé skupinky útěkářů. Rocket se začal hned vrtat v něčem, co vypadalo jako ovládací pult, a manicky se smál, protože protéza, pro kterou poslal Petera jako pro důležitý součást plánu, byl jen vtípek, zatímco ostatní stáli kolem a jen přihlíželi, jak se dole pod nimi shlukují stráže a míří na ně zbraněmi. Jenna dostala poprvé od spuštění sirény opravdový strach. Myslela si, že od chvíle, kdy slyšela vysoké ječení z reproduktorů, je vyděšená, ale buď nebyla, nebo měla ještě značné rezervy. Doteď neměla čas bát se ani o tom přemýšlet, ale když nebylo co dělat a jak aktivně přispět, a hrozilo, že na ně začnou střílet, mohlo by jít o její poslední chvilky na... živu.

A pak střílet začali.

„Seš si jistej, že máš plán?!“ vyjel na Rocketa Peter, protože sklo zatím střely zadrželo, ale pomalu se tříštilo a oni se ještě ani nehnuli.

„Jasně, že mám! Možná ho vymejšlim za pochodu, ale mám!“

„Co kdyby do toho ona praštila?“ ozval se Drax a postrčil Jennu, kterou s sebou vtáhl dovnitř, dopředu.

„Zbláznil ses?! Já to potřebuju přepojit, ne zdemolovat!“

„A... a já bych... já to neumím na povel!“ ohradila se i ona, protože opravdu netušila, jak ten blesk vyvolala. Nejspíš to mělo co dočinění s úlekem, ale během posledních hodin to nebyl úlek jediný a ve stresu byla pořád. Navíc, teď byla poslední chvíle, kdy se potřebovala zaobírat tím, co se s ní děje. Musela pryč. Přinutila se vytěsnit všechny myšlenky na podivné schopnosti z hlavy a nalhat si, že celý včerejšek byl jen sen, a že vlastně možná pořád sní a probudí se doma ve své posteli. Nebo v nemocnici, když připustí, že Zimní voják se stal. A i když to moc nefungovalo, protože jedna část její mysli neustále vykřikovala, ať se jen podívá kolem a sama na sebe, byla schopná natolik otupit ji otupit, aby se nechala nejdřív Peterem a poté Draxem dotáhnout až sem. Možná tušila, že se zhroutí. Ale později. Teď si to nemohla dovolit.

„Je mi celkem jedno, co zkoušíš a co potřebuješ, ale udělej to rychle, protože další ránu už to nevydrží!“ přidala se i Gamora a Rocket, který něco zavrčel a zamrmlal, konečně vítězně zvedl ruce do vzduchu.

Všechno kolem nich se najednou začalo vznášet.

„On vypnul gravitaci...“

„Říkal jsem, že mám plán!“

„Tohle místo... nemá gravitaci?“ podivila se Jenna. Doteď jí vlastně nenapadlo přemýšlet, co je venku a jak planeta, na níž vězení patrně stojí, funguje a vypadá. „Myslela jsem, že je to normální planeta a planety mají-“

„Vlastně je to asteroid. Nemá ani atmosféru, všechno se tu udržuje uměle. A teď už jenom dostat se odsud,“ přerušil ji Peter krátkým vysvětlením, načež Rocket přepojil pár dalších drátů.

Jenna nevěděla, co čekat, a tak jí náhlé vystřelení kukaně do chodby, do níž prorazili otvor, zaskočilo a ona přistála na zemi. Nebo spíš na někom, jak si uvědomila o vteřinu později. Ruce kolem a pevné břicho pod ní rozhodně nepatřily podlaze.

„Hmm... proč vždycky, když nemám čas. Ale nezapomeň, kde jsme to přestali,“ ušklíbl se Peter neboli její podložka, přetočil ji stranou, aby mohl vstát, a pak vytáhl na nohy i ji.

Všichni se okamžitě vyhrnuli z kukaně, co se stala jejich katapultem, a pospíchali chodbou ke skladu a hangáru. Peter jim během cesty chvatně popisoval svou loď, kterou měli odletět, protože museli pro další fázi plánu zůstat spolu a jeho dopravní prostředek byl ten nejlepší, a pak už konečně zastavili u boxů skrývajících majetek zabavený vězňům. Všichni hned začali hledat boxy s jejich jmény, zbavovat se nápadných žlutých uniforem a brát všechno, co jim patřilo, a čehož nebylo zase tak moc, a Jenna postávala kolem, nervozně podupávala a rozhlížela se.

„Dělej, popadni co ti sebrali, nemáme na to věčnost,“ upozornil ji Peter, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Já nic nemám. Měla jsem jenom oblečení, ale... bylo od krve, možná ho vyhodili... a i kdyby, nechci ho zpátky.“

„Co? Cos sakra dělala jen tak bez ničeho na... ten bastard to nevrátil, kruci!“ začal se ptát, ale pak mu došlo, že mu jedna věc chybí, a zarazil se.

„Co je?“ otočili se na něj všichni.

„Běžte do mojí lodi a počkejte na mě. Musím si něco vyzvednout. Na, hlídej orb,“ vychrlil ze sebe, bez dalšího vysvětlení hodil Jenně tašku a rozběhl se chodbou zpátky.

„Jdeme!“ zavelela pak Gamora, vytrhla tašku Jenně nekompromisně z ruky, změřila si ji pohledem a vykročila k hangáru. Jenna ji následovala a jen upřímně doufala, že ať Peter hledá cokoli, stihne to včas a připojí se k nim. Ne, že by jí tak záleželo na orbu, o němž se ráno dohadovali, a který jí teď Gamora vyškubla, vlastně jí bylo úplně jedno, co to je a co s ním chtějí dělat. Nebo že by se bála, že Peterovi ukradnou loď. Ale pořád měla z vražedkyně respekt, pořád si nepřipadala příjemně vedle Draxe a pořád nechtěla zůstávat sama s Rocketem a Grootem. Zvlášť, když je viděla řádit v jídelně se zbraní. Byli jako párek totálních psychopatů. Peter naopak... možná by neměla, ale prostě s ním cítila špetku bezpečí.

Cesta k lodi nebyla nijak složitá. Nebo se jí to tak alespoň zdálo, protože je nikdo nezastavil a oni se sborem nahrnuli do něčeho, co Jenna taktéž v životě neviděla. Jistě, spoustu lodí znala z různých sci-fi filmů a sama měla nějakou představu, která se jednoduše nemohla shodovat s pozemskými raketoplány, ale tohle ji šokovalo. Nebo by ji šokovalo, kdyby měla na šok z něčeho, co zepředu vypadalo jako dravec, zezadu jako rozčepýřená vlaštovka a celé jako dravec a vlaštovka křížení s dronem, čas. Zatím ji ale jen Gamora prostrčila vstupem ke krátkému žebříku, po němž po Rocketovi vylezla. A šok ji přepadl znovu.

Vepředu zahlédla obrovský řídící pult přesně jak z nějakého šíleného kosmodromu a celý interiér působil podivuhodně prostorně, rozhodně tak, jak by z venku neřekla. Bylo tu prostě všechno. Křeslo pilota, spousta úložného prostoru, místo na sezení a chodba, nejspíš vedoucí do dalších prostor, kde bude možné spát. A kdo ví, třeba je tu i koupelna a kuchyně. Nebo... rovnou celý byt, protože zaslechla, jak Rocket chválí Quillův vkus ohledně obrazovek z vedlejší místnosti. A pak vkus ohledně ženských... co nosí zelené...?

Raději se odvrátila zpátky ke křeslu a upřeně se zadívala z okna. Všichni zatím začali buď prozkoumávat loď nebo se někam usazovat a brzy se kolem ní protlačila i Gamora, která se ujala křesla a pultu a rázně, jako by to dělala už tisíckrát, vyletěla z hangáru do volného prostoru.

A tehdy Jenna zapomněla úplně na všechno. Na střelbu, na probuzení na cizí planetě, na vězení, dokonce i na vize z mezidobí putování vesmírem. Naprosto ji pohltil pohled, co se jí naskytnul.

Před sebou viděla cosi, co působilo jako malý asteroid, na který se tak tak vešla jediná budova – Kyln. Ale všude kolem... tohle rozhodně nebyl vesmír, jak ho znázorňuje Země. Nebylo to černé nic. Všude probleskávala drobná světla hvězd a slévala se modrá, fialová, černá, červená a žlutá do fantastických nehybných vzorců mlhovin. Stačilo jen stát a dívat se. Žádný dalekohled. Žádné doufání, že najde alespoň Venuši. Vše měla přímo před sebou, tak jasně, jak se nikomu dalšímu nemohlo zdát. A jako by to na ni volalo. Jako by v ní všechen strach a nervozitu vytlačovaly barvy a vzdálená záře. Jako by sem patřila mnohem víc, než-

„Tak kde sakra je?! Takhle nás tu chytí!“ ozval se opět podrážděný hlas mývala, když Gamora nechala loď viset kus od Kylnu a podle instrukcí čekala, až se k nim Peter přidá, a Jennu vrátil zpátky na zem. Nebo spíš na palubu.

„Řekl, že máme počkat. Že určitě přijde.“

„Jo? A ty ho někde vidíš?!“

„Křeček má pravdu. Poletíme sami,“ přidal se do Rocketova sporu s Gamorou i tetovaný obr Drax.

„Ty přece víš kde je kupec, nepotřebujeme ho!“

„Máme na něj počkat!“ nedala se Gamora a začala se přehrabovat v tašce, kterou jim Peter hodil se slovy, ať orb hlídají.

„Jestli nás kvůli němu chytí, tak-“

„Ten bastard!“ procedila Gamora mezi zuby a nenechala Rocketa výhružku dopovědět. Všichni se na ni hned podívali.

„Vzal si orb s sebou!“

„Fajn, to nic nemění na tom, že jestli se nevrátí, mizíme. Sice to bude ztráta, ale prachy nejsou všechno, dvakrát za sebou z jednoho vězení, to neriskuju ani já.“

„Podívejte, to... to je on?“ přerušila je ale všechny Jenna, když se přes čelní sklo zadívala na přibližující se objekt. Zdálo se jí to, nebo opravdu letěl?

„Peter!“ téměř zajásala, když poznala, že se neplete. Na nohou měl něco, co fungovalo jako raketový motor, a pohánělo ho to přímo k lodi. Už zase cítila onen záchvěv jistoty a bezpečí. Pořád jí to nedávalo smysl, ale možná to nebyla zase taková věda. Někdy se prostě stávalo, že když spolu lidé prožívali velký stres a nebezpečí, sblížilo je to, i když se znali jen pár okamžiků. Většinou sice právě jen na dalších pár okamžiků, dokud se vše nevyřešilo, ale na tom už nezáleží. Její problém se zdaleka řešení neblížil a pokud mohla mít naději, tak jen když je neobrátí proti sobě. A protože to byla Peterova loď, jeho zvlášť.

Za další chvíli už Peter stoupal po stejném žebříku, jakým vyšplhali všichni. A všichni také stáli kolem a čekali, co řekne. Pro co tak důležitého se vracel a riskoval.

„Taková odvaha! Ten bude vítaným spojencem v bitvě proti Ronanovi. Pověz, pro jakou mocnou zbraň ses vracel?“ ptal se dychtivě Drax.

Peter mu ale neodpověděl a jen ukázal nějaký předmět ve své ruce, který Jenna neviděla. Sama totiž zůstala váhavě stát u pultu. Ale patrně nešlo o nic, co by Drax očekával, protože svraštil čelo, zvedl hlavu a nevěřícně pronesl:

„Jsi imbecil...“

Peterovi to ale zjevně nijak nevadilo, protože ho ignoroval. Chtěl zamířit přímo k pultu, ale předběhla ho Gamora, která patrně nastavila kurz a autopilota, protože jí věnoval zvědavý pohled a ona mu odpověděla pouze tvrdým pokývnutím. A pak zmizel někam do útrob a ostatní se začali rozcházet také. Jak jí okamžitě došlo, skutečná cesta začala.