Proto se stejně rychle a nenápadně vydala zpátky dolů. Zase se snažila být neviditelná, ale teď, když nepřicházel žádný nováček, to bylo o dost těžší.
Když sem dovedli ji, většina na ni zírala se stejným výrazem, jako by ona zírala na ně doma na Zemi. Zaraženě, trochu opovržlivě nebo odtažitě, a značně zvědavě. Byla prostě jiná, zase, jako celý život, ale teď ještě mnohem víc. Už na první pohled. A když se konečně přikradla k výdeji jídla a ukořistila si misku něčeho, opakovalo se to, takže se rozhodla zase se vrátit do cely. Nikdo ji nezastavil s tím, že vynáší nádobí z jídelny, nikdo se o to nestaral, tak usoudila, že může, a zatímco rukama opatrně hlídala obsah misky, pospíchala zase nahoru.
Kousek od cely, přímo mezi tou její a Gamořinou, jí ale cestu zastoupil obrovský našedlý muž, který by i mohl předstírat, že je člověkem, kdyby se mu na krku neotevíralo cosi jako žábry. Ale protože nevypadal, že má potíže s dýcháním, nejspíš to plnilo jinou funkci, nebo byl nějaký humanoidní obojživelník. I když... humanoidní? Zase by přemýšlela, jestli ještě někdy může použít cokoli spojeného se slovem humanus. Kdyby se ovšem k smrti nevyděsila a dech se jí samotné nezasekl v hrdle.
Muž, obojživelník nebo jakkoli si říkal, se však nepohnul a zatím ani nic neřekl.
„Ehm... s dovolením...“ věděla, že se nestane vůbec nic dobrého, ale nehodlala jen stát a čekat, co udělá. Možná by pořád mohla mít šanci zavřít se u sebe? Prostě ho zkusila obejít.
On ji ale chytil za nadloktí a smýkl jí zpátky, takže upustila svou misku a všude po ochozu se rozsypaly kousky jídla.
„Kam pospícháš? Tady ti nic neuteče,“ usmál se ústy plnými rozhodně ne úplně lidských zubů, vůbec si nevšímal jídla na zemi a přirazil ji ke stěně.
„Já... já jsem... pusťte mě!“ pokusila se ze sebe dostat ona, ale kdo ví, jestli jí vůbec rozuměl. Kdo ví, proč rozuměla ona jemu i ostatním. A navíc to teď bylo úplně jedno. Samozřejmě ji totiž nepustil a naopak ji chytil i druhou rukou za zápěstí. Ona se ho pokusila v dalším návalu paniky kopnout, ale když se sotva mohla strachy nadechnout, nebylo to moc účinné. Jen cítila, jak ji pomalu táhne k otevřeným dveřím její prázdné cely.
Začala sebou cukat a snažila se mu vytrhnout, ale ani to nefungovalo. Jeho stisk byl velmi silný a jeho našedlá, ošklivá tvář se přibližovala k její. Pevně proto zavřela oči a pokusila se ještě jednou škubnout, přestože se už připravovala na odporný dotyk.
Ale nakonec necítila nic. Oba se zastavili a místo jeho úzkých, rozpraskaných rtů nebo snad rovnou ostrých zubů ucítila těsně před obličejem švihnutí. A když uviděla zelenou ruku, která je oddělovala, vytřeštila oči. Mezi ně se vecpala Gamora a v příští vteřině muže odstrčila až k zábradlí s naprosto kamenným výrazem v přezíravé tváři.
„Co to zkusit na někoho stejně silnýho, hm?“
Poprvé ji skutečně slyšela promluvit a překvapilo ji, že má docela příjemný a ženský hlas. Tedy vypadala jako sympatická žena, až na zelenou barvu a divné značky kolem očí, ale podle toho jak na ni všichni křičeli byla i brutálním zločincem.
„Nebo,“ pohrdavě se ušklíbla, „silnějšího.“
Muž před ní vypadal, jako by se chvíli skutečně rozhodoval, ale pak vycouval a utekl. Zjevně neměl nejmenší zájem pouštět se se slečnou Zelenou do křížku.
„Všichni jste stejní. Vykřikovat kletby, dokud stojíte v davu, ale samotní už si potřebujete měnit kalhoty,“ protočila Gamora nad jeho chováním oči a vykročila zpět ke své cele, v níž byla dosud zamčená. Zachráněné přitom nevěnovala jediný pohled.
„Proč... jsi to udělala?“ vykoktala ale ta ze sebe a Gamora se na ni konečně podívala. A chvíli jí jen zkoumavě hleděla do očí.
„Nevím, co jsi zač. Ale nepřemohla bys ho. Vypadáš slabá. A nepatříš sem.“
„Jak to víš?“
Gamora se znovu ušklíbla. Ale už ne tak pohrdavě.
„Stačí jeden pohled. Jsi vyděšená,“ řekla a pokrčila rameny. Nevysmívala se jí. Znělo to, jako by prostě konstatovala fakt.
„Já... nevím, kde jsem. Ani jak jsem se sem dostala,“ přiznala proto po chvilce.
„Za něco tě Nova Corps sebrat museli. Za nic na Kylnu neskončíš.“
„Kyln? Tak se to jmenuje? Tohle... vězení?“
Gamora kývla. Nejspíš ji udivilo, že dívka, možná téměř ještě dítě, před ní svůj údiv nijak nehraje, ale neřekla nic víc. Nikomu tu nevěřila, věděla, že nemůže. A to možná měly společné.
„Jsem... jsem Jenna. Jmenuju se Jenna.“
„A kdo jsem já už víš,“ odpověděla jí Gamora a vrátila se k sobě, takže hovor očividně skončil.
Nebyla si jistá, jestli tím myslela její jméno nebo pověst, ale aspoň už věděla něco. Vězení Kyln a Nova Corps, co ji sem dopravili. Vůbec nic jí neznělo povědomě. Nikdy neslyšela o místě zvaném Kyln, o žádné planetě ani oblasti, které by tak někdo říkal, a Nova Corps byla zjevně nějaká mimozemská vojenská nebo policejní instituce nějaké civilizace a o ní už vůbec neměla šanci slyšet. Ale měla základ. A Gamoru. Zjevně se s ní netoužila vybavovat, ale pomohla jí, zabránila té odporné... věci, aby jí ublížila, i když vůbec nemusela, a sama sebe tak vystavila riziku, a pak jí odpověděla. Sice pořád netušila, proč je tu a co provedla, natož kdy se její situace může změnit a jak, ale pokud tu chce přežít, i kdyby jen do zítra, bude asi lepší se jí držet a doufat, že se jí vážně natolik bojí, aby své výhružky nikdy neuskutečnili.
A pak si konečně uvědomila, že nejen, že rozumí ona jim, ale opravdu i oni jí. Na tomhle šíleném místě uprostřed směsky snad všech bytostí, co si uměla představit. Něco se s ní muselo dít. A byla si celkem jistá, že to nezpůsobila kulka Zimního vojáka. Něco se stalo. Něčím prošla. Její horečnaté sny a vize možná nebyly tak docela sny. A jestli to, co viděla, skutečně viděla, možná by to nakonec mohlo začít dávat smysl. Jen kdyby zjistila ještě víc.
Rozhodně teď potřebuje alespoň Gamoru.
Její naděje, že ostatní plán pomsty za Gamořiny zločiny nikdy neuskuteční, se ale ukázaly žalostně liché. Hned v noci, chvíli poté, co neklidně usnula, zaslechla šramot a otevírání ne zrovna nehlučných dveří. A když se opatrně přitiskla ke svým, aby se podívala, co se děje, zjistila, že se několik vězňů shromáždilo u vedlejší cely a dozorce, jenž se na ně díval, ale vůbec nijak nezasahoval, jim musel odemknout.
Okamžitě pak vytáhli zmítající se Gamoru ven a poté, co je dozorce upozornil, aby si to vyřídili v koupelně, která se nejsnáz uklízí, ji vedli pryč.
Jenna se zděsila.
Zabijí ji.
Nevěděla, co ji to popadlo, ale najednou se rozhodla, že nemůže jen tak přihlížet, jak ji odtáhnou, jít zase spát a doufat, že to tu sama nějak překoná. Stejně tak bylo hloupé a naivní věřit, že by jí tato zelená vražedkyně mohla nějak pomoct, nebo že předchozí akt záchrany nebyla jen její chvilková slabost a ojedinělé milosrdenství pro malou, neschopnou holku, ale dovolila si alespoň takovou slabou naději. Nikdy jí neměla moc. Nikdy jí nikdo zvlášť nepomáhal. Buď byla ta divná, dokud nebyla dostatečně stará, aby ji otec vytáhl z typického školního kolektivu a nezačal ji místo vzdělávání vozit se svou prací, a nebo porcelánová panenka, co ze záhadného důvodu zůstala na krku Avengerům. A z nich jen Nataša zkusila chovat se k ní jako k rovné a Stark brzy uznal, že se mu její vědecký zápal může hodit. Ostatní se ji stále jen pokoušeli chránit, zvlášť Steve a Thor. Blonďaté korby neschopné uznat ženu způsobilou k vlastní obraně, pokud to není Nataša nebo lady Sif. Vždycky jí to vadilo, protože si nepřipadala slabá, nechtěla vypadat jako slabá a rozhodně jí nepomáhali v nebytí slabá. Ale teď by dala všechno, aby je tu mohla mít nebo aby se někdo upsal k její ochraně.
Otevřela proto dveře a potichu vyklouzla za nepočetným davem, co se už pomalu ztrácel v ohybu chodby.
Vůbec netušila, kterým směrem je koupelna, ale předpokládala, že když jim hlídač řekl, ať ji vezmou tam, mířili do ní. Všude přitom bylo děsivé ticho a tma a jediná světla zářila vysoko v kukaních stráže. Nikdo se neobtěžoval rozsvěcovat, nikdo o to nestál. A když konečně došli do cíle, u stropu bzučelo jen několik slabě namodralých zářivek. Připadalo jí, že tohle se snad od Země vůbec nijak neliší. I když... ne, že by se někdy na Zemi dostala do basy.
Zůstala proto snadno skrytá ve stínu a rozhodně na sebe nechtěla upozorňovat. Jen pozorovala, jak Gamoru přirazili ke nádobám napojeným na trubky, co patrně plnily funkci umyvadel, a všichni se kolem ní shlukli. Jeden z nich vytáhl nůž.
A ji vůbec nenapadlo, co udělat. Neměla po ruce nic, nedokázala nic, vlastně si začala nadávat, co že čekala, že se stane. Proč sem vůbec chodila. Oni se chtěli mstít za vyvražděné rodiny a přátele a ona... chtěla zachránit toho vraha? Jak? A byl to vážně tak dobrý nápad?
Potom si ale všimla dalšího stínu sunoucího se podél druhé strany chodby. A když se dostal na její úroveň, zjistila, že je to onen svalovec, jehož přivedli spolu s Gamorou. Ten, co jediný vypadal jako člověk.
Původně bedlivě sledoval scénu v koupelně, ale pak si i on uvědomil, že v chodbě není sám, a tázavě se na Jennu podíval. Ta polkla veškerý děs a otevřela pusu, ale on jí prstem na rtech naznačil, aby byla ticho.
Konečně si ji mohl skutečně pořádně prohlédnout. Všiml si jí už při příchodu během Rocketova proslovu o tom, kdo komu vlastně patří, a připadala mu podivně nezapadající mezi zbytek. Nejen svým nevinným a vyjukaným vzhledem, ale i něčím, co tak docela neviděl, ale přesto nějak vnímal. Něco na ní bylo úplně jinak, než na zbytku vesmíru, jenž procestoval. Skoro jako by byla člověk. Někdo z jeho rodné Země. Ale pokud věděl, lidé nedokázali skutečně poznat vesmír a dostat se dál, než na Měsíc, natož aby se někdo z nich ocitl na Kylnu patřícímu impériu Nova. Přesto... něco na ní bylo. Samozřejmě kromě toho zjevného – že je opravdu hezká a má všechno, co on obvykle u holek hledá – a patrně i značné odvahy, když se sama rozhodla zúčastnit pokusu o Gamořinu popravu, ať už v jakémkoli úmyslu.
A pak, dřív, než stihl kdokoli z nich vymyslet cokoli, co by útočníky zastavilo, objevil se ještě jeden... muž. Obrovský, do půl těla nahý a k Jennině zděšený zelený a pokrytý rudými ornamenty vyrůstajícími mu přímo z kůže jako nějaké brutální tetování. A jako by toho nebylo málo, jakmile promluvil a začal si dělat přední nárok na pomstu proto, že mu nějaký Thanos zabil rodinu a on proto hodlá zabít Gamoru, v čemž Jenna doteď nechápala souvislost krom domněnky, že Gamora patrně musí k Thanosovi patřit, všichni se uctivě rozestoupili a vězeň s nožem k němu na pobídku natáhl roztřesenou ruku a zbraň mu předal.
Jenna si pomyslela, že by měla utéct. A to okamžitě, dřív, než si ten obr řekne, že by se mohl rozcvičit třeba na ní. A nebo dorazit.
Jenže najednou se ozval možná pozemský svalovec.
„Moment!“
Všechny pohledy se hned stočily k němu a i ona sama na něj zírala s nevyřčenou otázkou, co blázní, ve tváři. Vlastně skoro chtěla zakřičet, ať mlčí. Ale on jen vystoupil ze stínu s napřaženou rukou, jako by se snažil uklidnit divoká zvířata.
„Moment, nezabíjejte jí, už přece zradila Thanose, ne? Sama to řekla, zradila ho, stejně je mrtvá. Ale to nám může pomoct. Uvažujte.“
Tím si získal ještě větší pozornost všech a Jenna sice nevěděla, o čem přesně to mluví nebo jak a koho Gamora zradila, ale poznala, že je začíná nahlodávat. Jen doufala, že opravdu věděl, co dělá. Že je nerozčílí natolik, aby je pozabíjeli všechny.
Pak za sebou ale zaslechla tlumenou nadávku, otočila se a rázem na vyjednávání o Gamořin život zapomněla. Téměř i nadskočila a vyjekla, protože za ní stál onen mluvící mýval, co se momentálně zoufale plácl přes obličej, a hrozivý pan Strom s nechápavým výrazem ve tváři. I když bylo poněkud zvláštní myslet na tu věc jako na jeho tvář. Byla to prostě hlava z kůry a s děsivými dřevěnými výrůstky a to, jak se štěrbina v ní pohybovala jako rty, jí přišlo ještě děsivější. Dlouho od ní nemohla odtrhnout oči, a když na ni celá ta věc zamávala sukovitou rukou, instinktivně se odsunula o několik dalších kroků. Nevšimla si proto, že celá skupina odstoupila od Gamory, neslyšela dohady o metaforách, a že zjevně došlo k nějaké dohodě, kterou rudě potetovaný završil výhružkou, si uvědomila až ve chvíli, kdy pustil Gamořin krk a s vražedným pohledem vykročil do druhé chodby.
Ostatní, co původně Gamoru vytáhli z její cely, se mu téměř klaněli, jeden si posteskl nad ztrátou nože, jenž mu odmítl vrátit, a pomalu se začali i oni sunout pryč, zatímco svalovec přistoupil ke Gamoře a mýval se rozběhl přímo k němu a začal znovu nadávat, tentokrát hlasitě.
Jenže Jenna, v náhlém šoku a panice, ucítila, jak ji někdo hrubě chytil a smýkl s ní. Byl to jeden z vězňů, trochu podobný tomu, co už se po ní sápal nahoře na ochozu. Měl chuť ventilovat svůj vztek a touhu někomu ublížit a Gamora mu byla upřena. Ale teď zahlédl jinou, vyděšenou, dívku, o kterou nemohlo jít nikomu, jíž se dohoda netýkala a na níž by si mohl zchladit vztek, a tak po ní prostě hmátl.
Jennou okamžitě projel div ne smrtelný úlek jako blesk, zběsile sebou trhla a otočila se čelem k němu a jeho našedlému obličeji. Jenže nešlo jen o úlek, co zasáhl její tělo. Náhle jí projel skutečný blesk. Skutečný proud zářivé energie vyrazil z místa, kde ji chytil, a zabodl se mu do dlaně. Byl to jen okamžik, několik minut nebo celý život? Nevěděla, nedokázala by to říct, ale vnímala náhlé blikání zářivek, cítila, jak ji začíná naplňovat elektrizující síla, jak z ní proudí přímo do něj a rozbíjí a smaží každý kousek jeho těla.
On v tu samou chvíli vydal šílený skřek, co zarezonoval celou místností, a pak najednou vše pohaslo, opadlo a ohavný, spálený zbytek toho, co bývalo vězněm, dopadlo v jemném obláčku kouře na podlahu.
„Co to sakra bylo?!“
„Já jsem Groot!“
„Co to... to... ?“ ozvaly se současně hlasy všech tří a Gamora jen zaraženě zírala na seškvařené tělo na zemi.
Jenna je ale všechny ignorovala. Šokovaně si prohlížela své ruce, které nenesly žádnou známku po spáleninách nebo vůbec jakýchkoli jiných stopách po elektřině, přestože ji sama v sobě jasně cítila a viděla, jak z ní proudí. Začala se třást.
„Já jsem... já... tohle jsem...“ začala koktat, i když vlastně nevěděla, co chce říct.
„Co jsi zač?!“ přerušila ji proto Gamora, odhodlaně se vymanila z překvapeného kroužku, popadla ji za rameno a prudce otočila k sobě. A pak ji zase pustila, když si uvědomila, že přesně takhle skončila smrdutá hromada před nimi.
Jenna zběsile začala kroutit hlavou.
„Já to nechtěla, tohle jsem... já nevím, co... co se stalo?“ dostala ze sebe konečně Jenna a podívala se na Gamoru s vytřeštěnýma očima a tak nechápavě, že jí musela věřit.
„To bylo pořádně drsný,“ popošel k ní konečně i svalovec a v patách mu ťapkal mýval.
„Jo, to by se nám sakra mohlo hodit. Jak jsi to udělala?“
„Já jsem to neudělala!“
„Hej, nechceš mi namluvit, že se upek sám a my máme kolektivní halucinace, že ne?“ osopil se na ni mýval okamžitě, takže zase o krok uskočila.
„Já nevím! Prostě se to stalo!“ vyjekla na něj na oplátku a odvrátila se, když pan Strom zvědavě překulil čadící zbytky svou dřevěnou nohou.
„Dobře, tak klid. Nikdo tě tu neobviňuje. Fajn, tak obviňuje, ale nikomu to nevadí. Ale fakt je, že jsem ještě nikdy neviděl někoho tohle udělat,“ svalovec znovu zvedl ruce na znamení míru a aby zabránil další elektrické spršce. Byl naprosto vyvedený z míry, ale stejně jako Rocket v tom viděl možný potenciál a zároveň se v jeho očích rapidně zvýšila Jennina přitažlivost. Patrně nebude tak nevinná panenka, jak se zdá, a to bylo něco, co ho zajímá.
„Mimochodem, jsem Peter Quill. Tahle, co ji chtěli všichni zabít, je Gamora, tohle Rocket a ten vysokej Groot. To už jsi možná slyšela,“ představil je všechny a Groot na ni při zaslechnutí svého jména opět zamával.
Tentokrát ale neuskočila, vlastně to prakticky nevnímala. Pořád ještě se třásla a nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Ona ho zabila. Zabila ho elektřinou, co vyšla přímo z ní. Nejen, že nezemřela, když jí kulka roztrhla žaludek a druhá provrtala skrz naskrz, nejen, že se dostala přes kdo ví kolik galaxií do mimozemského vězení, ale teď ještě umí zabíjet dotykem, kterým vyšle elektřinu?
„Jsi... v pohodě?“
Na to se na svalovce Petera jenom nevěřícně otočila.
„V pohodě? Zabila jsem ho proudem z vlastních rukou! Co čekáš, že ti řeknu?!“
„No, fakt bych neřek, že někomu bude chybět, takže asi 'dobrá práce', ne? A teď už vypadneme, protože jestli tu chcete uctít památku jednoho blba zavřenýho za pašování zmutovaných xapaluchů, tak bez nás. Jdeme, Groote!“ zavelel Rocket, ale ostatní nemusel nijak pobízet. Gamora vrhla ještě jeden zamyšlený pohled na Jennu a otočila se k odchodu a po několika vteřinách je následoval i Peter, který kývl, aby ani Jenna neváhala.
Celé procesí se tedy pokoušelo co nejrychleji a nejnepozorovaněji dostat zpátky a vymyslet plán, jak vyváznout z kaše, do níž všichni zapadli pořádně hluboko. Jen Peter se obával, že to nebude tak snadné, protože ta dívka, která mu své jméno ještě neprozradila, i když se on představil dokonce tím, co mu dali ještě na Zemi, vypadala na zhroucení. Pochopil, že Rocketovi se její objevená schopnost zalíbila a že ji možná zahrne do útěkového plánu. Sakra vždyť i on už uvažoval o tom, že ji vezme s sebou, bylo na ní něco, co chtěl mít na blízku a s čím se nehodlal loučit. Ale nebyl si jistý, jestli se dokáže alespoň hnout, jakmile se jednou vrátí do cel. Spíš vypadala čím dál víc jako hadrový panák, který půjde, kam ho nasměrují, a jemuž úplně odstavila hlava neschopná vstřebat nic víc.
Pak ho ale něco zatahalo za rukáv a vyrušilo z myšlenek a ozval se přiškrcený, ale jasný hlas.
„Co jsou to xapaluchové?“
Žádné komentáře:
Okomentovat