1. dubna 2015

Jurský svět 13

Tyranosaurus měl opravdu hlad. Pravidelná dodávka krmiva nepřišla a on už od rána nic neulovil. Měl jíst. Chtěl jíst. Ale jeho výběh byl zoufale prázdný.
Zoufale přebíhal z jednoho konce na druhý. Jeho podrážděnost rostla o to víc, že mu včera zbytek mohutné odlomené větve rozřízl stehno. Měl hlad. Měl vztek. A potřeboval kořist.
A pak to ucítil. Sladkou vůni masa a krve nedaleko odsud. V hlučném a nepříjemně elektrizujícím místě, kam nikdy nechodí. Jenže teď bylo tiché a klidné a kromě technika, co se vracel od nedalekého uzlu k jeepu, úplně prázdné.
Rozběhl se. Nic ho nemohlo zastavit. Plotem prošel, jako by to byl papír. Zařval.


Jenna zabránila výkřiku jen tím, že si pevně skousla ret a zaryla nehty do Owenových zad. Ten ji ale neodstrčil a příliš nesoustředěný a příliš ochromený bouřlivou vlnou, co prošla o chvíli později jeho tělem, ani neprotestoval. Sám jí až příliš tiskl stehno a záda jí tlačil na hrubý dřevěný povrch zdi, protože se nezdržovali takovými podružnostmi, jako rozbalování spacáku. Když se Owenovi podařilo dostat z Jenny pracovní košili a plátěné kalhoty, zvedl ji, přirazil ke stěně tak, jak to ona udělala s ním, a nutil ji zapomenout i na vlastní jméno.

„Co se děje? Proč nás svolávají? O jakém problému to sakra Prescott mluvil?!“ vrhla se Claire na prvního ošetřovatele, kterého na chodbě uviděla. Ten ale jen pokrčil rameny.
„Nejspíš to souvisí s tím, že nefunguje spojení s ostatními budovami, ne?“
„To jsem si všimla, ale proč? Co se zase děje? Další výpadek? K tomu snad nepotřebují nás, já nemám čas, právě nám do laboratoře dorazily nové jednotky a...“
„Jenže tenhle výpadek nejde za provozu vyřešit, ostrov už není bezpečný,“ utnul ji hlubokým a drsným hlasem další muž v obyčejném neteréním oblečení, tedy jeden z techniků.
„Cože?!“
„Bude nařízena evakuace, nejdřív musíme shromáždit všechny zaměstnance, dostat pryč návštěvníky a zabalit to tady, než to vyřeší,“ upřesnil.
„Jako že...“ Claire se zarazila a v duchu počítala, kolik času zabere sehnat všechny návštěvníky a odvézt je do přístavu i v případě, že už ostrov volal o posily a evakuace by probíhala i vzduchem, a jak moc se při tom zvýší nebezpečí. A tak se rozhodla.
„Ty jednotky!“ vykřikla, bleskově se otočila a pádila chodbou ven z Hlavní budovy Centra.

Technik, který zatím zkontroloval rozvody u pterodaktylí voliéry a zjistil, že do plotu ani osvětlení proud nenažene, urychleně vyjel směrem k Centru. Cestou se snažil sehnat i své kolegy, co měli být v terénu, a vzrůstala v něm čím dál silnější panika, když se ozval jen jeden – poté, co kontroloval oplocení stegosaura a triceratopse. Ostatní neodpovídali, a když sebral veškeré zbytky odvahy vyškrábané z nejhlubšího svědomí a odbočil k hranici tyranosaurova výběhu, kde měl pracovat na opravě jeho nejlepší kamarád, našel jen prázdný jeep.
„Dingo!“ zakřičel proto jeho zkrácené jméno – Domingo. Ale odpověď nepřišla.
„Dingo, jsi tu?!“
Opět se nic neozvalo. Tedy nic lidského, protože zvuk, jenž zaslechl, vůbec lidský nebyl a přimrazil ho na místě přesně na takovou chvíli, ve které si uvědomil, že musí pryč. A velmi daleko.
„Dios mío, Dingo, Bůh s tebou!“ šeptal si ještě cestou, když prudce sešlápl pedál a vyrazil.

V Centru, kam právě dorazil Sorkin po obhlídce hlavních jističů a přípojek, se zatím probouzel nefalšovaný chaos. Všechny recepční a další hotelový personál pobíhali po chodbách, bušili na dveře hostů a pobízeli je, ať si okamžitě zabalí nutné věci a shromáždí se v hale a jídelně, svolávali všechny lidi roztroušené po hlavních budovách, většina z nich se přitom bouřila, protože odmítala odjet bez všech svých věcí, děti začínaly být otrávené, prostory se plnily a nikdo nechtěl doopravdy přiznat, co se děje.
Několik dam v drahých letních šatech postávalo u baru s kabelkami a vzájemně si sdělovaly, jak je neuvěřitelné, že je tak brzy vytáhli z postele, před budovou kouřila skupina mužů a dvě otrávené rodiny se dohadovaly s ostrahou, že když si zaplatili vstupné do muzea, buď si ho prohlédnou, nebo jim peníze vrátí, že je nějaké příkazy o shromáždění vůbec nezajímají. A vše samozřejmě doprovázel obrovský hluk, který se stále stupňoval, a Sorkin, když proběhl obláčkem kouře a stanul na dlaždicích v hale, si připadal, jako že se propadl na koncert uprostřed New Yorku.
Pak se ale rychle zorientoval, začal se prodírat houstnoucím davem, pokoušel se příliš nezakopávat o cestovní tašky a kufry narychlo sbalené podle instrukcí recepčních, a klestil si cestu za pult do prostor pro zaměstnance, kde, jak doufal, najde někoho kompetentnějšího než nakrknuté turisty.
„Co se tu děje? Jak to vypadá?“ zeptal se proto prvního, kdo mu přišel pod ruku, a to byla mladá dívka ve stejnokroji hotelových zaměstnanců, jejíž jméno vůbec neznal a možná ji viděl poprvé v životě.
„Všichni hosté se mají shromáždit v hale, kde získáte další informace.“
„Já jsem z Parku, hlavní technik.“
„Oh, aha, no... zatím mám zprávy, že se nepodařilo znovu obnovit bezpečnost ostrova a hosty budeme evakuovat. Je to pravda?“ trochu zvážněla a ve tváři se jí promítly obavy, když zjistila, že nemluví s hostem.
„Nejspíš ano.“
„Takže můžou dinosauři utéct a...“
„Nic se nestane. Máme náskok, všichni na tom pracujeme. Jen zůstaňte klidná a usměrňujte lidi. Máme tu vrtulníky, lodě, všichni se dostaneme pryč,“ pokusil se ji uklidnit, i když moc nových podrobností nezjistil. Ostatně nikdo asi nic doopravdy nevěděl. I u těch nejnebezpečnějších zvířat plot nefungoval a někteří technici se nevrátili ještě vůbec. Neměl tak zprávy od tyranosaura, dilophosaura, ani od raptorů. A pak mu došlo ještě něco.

„Můj bože... ještě jednou,“ zmohla se Jenna na pouhé, když pomalu spustila z Owena nohy a roztřeseně se na ně postavila.
„Teď ne, Ty se sem přižene každou chvíli.“
Owen se zatím opřel rukama o zeď, protože sám cítil tak trochu slabost v kolenou. A déle už by Jennu neudržel.
„A ty už stejně nemůžeš, přiznej to,“ popíchla ho s úsměvem, aniž by tušila, co se děje pouhých několik mil od nich.  Aniž by si uvědomila zvířecí řev, co jí nerezonoval hlavou kvůli jejímu vzrušení.
„To by ses divila.“
„Fajn, ale příště jsem nahoře já a to se budeš divit ty.“
„Nemůžu se dočkat,“ usmál se na ni a pak si všiml, jak zběsile bliká jeho vysílačka přes látku batohu. Byla tím ztlumená, proto neslyšel nikoho, kdo by se ho dovolával, ale to dotyčného zřejmě neodrazovalo.

„Doktorko Dearingová, všichni zaměstnanci mají v areálu hlavního nádvoří pomáhat s evakuací návštěvníků!“ křikl Sorkin za ženou s dlouhýma nohama obutýma v páskových sandálcích a nezvykle rychle kmitajícíma k heliportu.
„A investice za miliony nechat na pospas?!“ Claire se však ani neotočila a on si všiml, že v každé ruce třímá velký stříbrný kufřík. Dobře věděl, že jsou speciálně upravené pro přepravu genetického materiálu a všiml si, že další dva podobné třímal pilot, který je položil do přepravního prostoru a pak skočil do kokpitu.
„Životy jsou přednější, než výzkum!“ pokusil se ji rychle doběhnout, ale ona, v předtuše, že by se její let zkomplikoval nebo rovnou znemožnil, rychle vylezla za kufříky.
„Ano? Neříkejte,“ ušklíbla se a zabouchla dveře. Pak si Sorkin už jen všiml, jak dává pilotovi pokyn ke startu a z bezpečné vzdálenosti sledoval helikoptéru odlepující se od země.
Ta mrcha. Ta zatracená, prohnilá a zbabělá mrcha. Bylo mu úplně jedno, co udělá se všemi vzorky, co si odvezla, ale v podstatě jim ukradla celou jednu helikoptéru a sama si v ní teď hřeje svůj zachráněný zadek. To jediné, o co měla opravdu starost. A přitom se do ní mohlo naskládat až osm lidí! - Pravda, s ohledem na to, kolik návštěvníků na ostrově je, nejde téměř o nic, ale jestli zvířata doopravdy utečou, osm je pořád lepší, než jeden. Zvlášť, když mezi těmi osmi mohl být.
Pak ale jen zakroutil hlavou, vrátil se ke svému jeepu, nasedl a  znovu popadl vysílačku.

„Prescotte, ta čubka šlohla čtyři kufry materiálu a vrtulník!“ zařval dřív, než se mu stačil příjemce ohlásit.
„Kdo?“
„Dearingová! Právě odletěla, máme o vrtulník míň.“
„Kruci. Poslali jsme už SOS na pevninu, ale kdo ví, jak dlouho to potrvá? Platí nejvyšší stupeň, všichni musí k budovám, ostraha hlídá areál, většina zvířat je zatím ve svých teritoriích, podle monitoru se hýbe jen tyranosaurus a-“
„Tyranosaurus?“ nenechal Sorkin technika domluvit. „JEN tyranosaurus? Kolik lidí už je po smrti?!“
Prescott jen otráveně vzdychl.
„Všichni se mají shromáždit na hlavním nádvoří u budov. Proběhne evakuace k heliportu a přístavu, obě místa jsou mimo výběhy, ale z pobřeží dorazí i ozbrojená jednotka. Kdo nebude na místě, riskuje, že tu zůstane. Končím!“
Sorkin zavrčel vzteky. Nedozvěděl se nic, vlastně mu Prescott nejspíš jen zopakoval větu, kterou rozhlašovali návštěvníkům, aby zůstali v klidu. I když jim nepochybně neřekli, že zvířata jsou v podstatě volná. Ale on je zaměstnanec a víc ho rozhodně zajímá ten tyranosaurus. Jestli totiž utekl ten, minimálně jeden plot je zničený a nefunkční. A také – neexistuje tu nic, co by dokázalo kořist vycítit lépe.

„Fajn, asi už to vzdali,“ ušklíbl se Owen, když se chopil vysílačky přesně ve chvíli, kdy přestala blikat a nikdo mu neodpověděl.
Jenna si zatím rychle oblékla všechno, co z ní Owen strhal.
„Jako by tě to někdy vůbec zajímalo. Neodpovídat je snad tvoje osobní charakteristika. Jako Iron man ve filmech odmítá přebírat papíry, ty odmítáš přijímat hovory, co?“
„Takže říkáš, že jsem jako Iron man?“
Jenna zúžila oči do škvírek a zrentgenovala celou jeho postavu.
„No...“
„Radši neodpovídej,“ zakroutil Owen hlavou a sám si šel hledat nové tričko, protože to staré, co měl na sobě, Jenna v návalu vášně roztrhla.
Bylo mu fajn. Vlastně mu bylo skvěle. Rychlým pohledem zjistil, že Ty pořád nemá tušení, co se tu právě odehrálo, a něco zaujatě zkoumá asi deset metrů od chaty na útesu, on sám byl příjemně zničený, protože celou dobu držel Jennu ve vzduchu opřenou jen o zeď, a i ona vypadala spokojeně a pořád ještě měla rudé tváře. A ani ticho, co mezi nimi teď zavládlo, nebylo trapné.
Pak ho ale prolomila, když sklouzla pohledem z něj na stůl.
„Hele, nevzdali,“ řekla a zvedla vysílačku, znovu zběsile oznamující, že si někdo žádá jejího majitele.
„Tak o co jde?“
„Kde je Grady?“ slyšela poměrně zaraženou odpověď volajícího.
„Odmítá odpovídat, takže to beru za něj, o co jde?“ vysvětlila se smíchem. Vážně byla ve velmi dobré náladě. Jen netušila, že jí vydrží jen přibližně pět následujících vteřin.
„Okamžitě musíte oba na hlavní nádvoří! Probíhá evakuace, všichni musí z ostrova, vypadl proud!“
„Vypadl? Hej, což... jako že nefungují ploty ani nic dalšího?! A my máme jet... vždyť jsme na konci ostrova! Půl hodina divočinou!“
Dřív, než ale stačila zaslechnout cokoli dalšího, vysílačku jí doslova vyrval Owen.
„Kolik zvířat je venku?“
„Tyranosaurus. Probořil plot a nemáme spojení s technikem, co ho kontroloval.“
„Kde jste?“ zeptal se opět věcně a rázně Owen.
„U hlavní prohlídkové trasy, čekáme na zbytek techniků v terénu, pak jedeme k ostatním, vy je... je...“
Pak jeho nervozní řeč přešla v řev. Owen leknutím vysílačku upustil, ale přesto pořád slyšel jeho jekot a v pozadí i řev dalších mužů. A klidně by si vsadil, že někde tam zní i další. Nelidský.

Podíval se na Jennu, která mu pohled vyděšeně opětovala.
„Jak se tam dostaneme?“
Owen se nadechl, ale ona ho nevnímala.
„Jak se tam... hlavní prohlídková trasa vede až ke křižovatce, musíme jet po ní, jak se tam dostaneme? Je tam tyranosaurus, tyranos... on nás zabije, my tam nemůžeme jet, jak tam pojedeme?!“
„Nepojedeme.“
„Nepojedeme? My tam nepojedeme? My budeme tady a budeme čekat, až nás najdou sami?! Až nás sežerou?!“ vyjekla napůl naštvaně a napůl vyděšeně.
„Sem tyranosaurus nepůjde. Ty s Tyem zůstanete v chatě. Já vezmu motorku a zajedu k nim, jenom abych věděl-“
„NE! Nemůžeš tam jet, nemůžeme se rozdělit, zabije nás!“ zaječela tak, že teď už Ty konečně zpozoroval, že se něco děje, a vběhl do chaty.

„Co se děje?“
Jenna ho ale ignorovala a se stále větší nervozitou i dál zvyšovala hlas.
„Ty nevíš... vůbec nevíš... je to jako tehdy! Vyprávěli mi to! Kusy lidí, krev, řev, CO BUDEME DĚLAT?!“
„Uklidni se. Tady jsme zatím v bezpečí. Je to jenom tyranosaurus, ne? Nepůjde do teritoria cizích dravců a na tomhle konci skoro žádný výběhy nejsou. Jenom to zkontroluju, zjistím co a jak, byli napadení, musím to vidět a pak-“
„Owene? O čem to mluvíš? Co je s tyranosaurem?“ konečně se Ty začal dožadovat pořádné pozornosti. Ještě nepochopil, co se stalo, ale vycítil, že je to zlé. Dost zlé.
„Vypadl proud. Musíme odsud pryč, protože mají problémy s ploty a nejspíš to nepůjde jen tak opravit. Ale zachovej klid, Ty, dostaneme se odsud.“
„Ale...“ vypadalo to, že i Ty sdílí Jenniny obavy, smíšené navíc s jeho dětským rozumem.
Owen položil svému bratrovi ruce na ramena  sklonil se k němu.
„Ne, už žádný ale, pojedu se podívat, jak jsou na tom, jestli jsou zraněný, musí se k nim někdo dostat, a pak zmizíme!“ řekl mu důrazně.
„Ty nejsi normální. Jsi úplnej magor, ale já tě tam odjet nenechám, to je... to je sebevražda!“ vpadla mu do řeči znovu Jenna. Ale Owen ji neposlouchal. Pustil Tye, narovnal se zamířil ke dveřím.
„Owene!“
„Počkejte tady. Nic se nestane, budu hned zpátky.“
„Necháš nás tu jen tak na ráně? Neozbrojený?“ vyjekla Jenna, už téměř plačtivě. Cítila, že její strach je příliš velký, než aby zvládla dál jen křičet, ale jinak se udržet. Nechybělo proto mnoho k tomu, aby začala i brečet.
Na to se ale zastavil.
„Tyranosaurus sem nepřijde. Přísahám. Nechávám tu taser. Není to moc, ale bude to chvilka.“
Chvíli váhal, jestli Jenně a Tyovi nenechat raději svou pušku, ale rozhodl se, že on bude na cestě ve větším nebezpečí a on je také ten, kdo je odsud může dostat, takže si ji přehodil přes rameno.
„To nestačí!“ Jenna se za ním rozběhla a chytila ho za ruku. Tak pevně, že bylo jasné, že ho pustit nehodlá.
„Zvládneme to.“ on se jí ale vytrhnul, otočil se, chytil její tvář do dlaní a políbil ji. Potom, dřív, než se stačila úplně vzpamatovat a hned zareagovat, vyběhl ze dveří a nasedl na motorku před chatou. Za sebou zaslechl jen její nadávky, jako že jestli tolik touží po tom být roztrhaný zaživa, může to udělat sama, a Tyův obdivný hvizd.

„Grady! Hej Grady!“
Než ale stačil nastartovat a vyrazit, z lesa na mýtinu vyjel jeep, z jehož předního sedadla na něj divoce mával vrchní technik Sorkin.
„Stát! Stůjte! Máme pohotovost! Co jste sakra dělal, snažil jsem se vám dovolat! Zvířata!“ křičel na něj a snažil se ho zastavit.
„Já vim, tyranosaurus. Patrně napadnul několik techniků, jedu se tam podívat,“ Owen kývl a ani nesesedl.
„Ale houby, to už dávno neplatí, zmizlo jich daleko víc, dilophosaurus a pár běžců a kdo ví co ještě,“ Sorkin mávl rukou, jako by to byla jeho poslední starost.
„Do háje, tak rychle?“ to už Owena přimělo zpomalit a začít víc přemýšlet. Jestli nebyl venku jen tyranosaurus, vyjet ven byla asi mnohem větší hloupost. Ale nemohl tam přece nechat možná zraněné přeživší techniky.
„Nemají žrádlo, když dodávky nefungujou. Tak hledají! Organizuje se evakuace, na pomoc zavolali ozbrojence, mají zajistit bezpečí při přesunu, ta mrcha Dearingová ukradla nějaký vzorky a helikoptéru, ředitel už si zadek spakoval taky a jestli okamžitě neodjedeme a nechytíme první loď, můžem bejt v pořádnym průseru, protože-“ Sorkin svou napůl vyděšenou a napůl už vším, co mu přerostlo přes hlavu zoufale výsměšnou řeč, přerušil, když zaslechl další ozvěnu zvířecího řevu.

Představoval si, co se asi může dít. Představoval si, jak tyranosarusu vběhl do nějaké další bezbranné skupinky a udělal si krvavé hody. Ale neměl ani tušení, že ve skutečnosti je to ještě horší. Párek allosaurů se proboural nejen přes plot svého výběhu, ale i přes zeď a naběhl do kordonu ozbrojených mužů.
Ti, vyděšení, okamžitě začali po zvířatech pálit ostrými náboji, i když jim původně asistent ředitele razantně nařídil uspávací šipky. Čím víc pomoci ale bylo třeba a čím víc mužů dorazilo na ostrov, tím méně se nařízením někdo řídil. Nikdo z nich nehodlal upřednostňovat život hladových genetických pokusů před svým vlastním a vedení samo brzy pochopilo, že ztráta několika milionů by pro ně měla být méně bolestivá, než soud o miliardy odškodného. Ačkoli, ani tomu už se nedalo vyhnout.
Allosauři totiž na střelbu nereagovali tak, jak byli cvičení vojáci zvyklí od nepřátel. Jednu ze samic pár šikovných ran zpomalilo a pravděpodobně se chystala jim podlehnout, ale druhá se jen rozběhla s větší razancí a zuřivostí a chňapala tlamou po nejblíže stojících. Úspěšně. V dalším okamžiku už zvedala do vzduchu za prokousnutou nohu jednoho z nich.

„Takže mi tu sakra říkáte co? Že nemám nikam jezdit, protože tam máme jet? Trochu protimluv, ne?“ obořil se Owen na Sorkina naštvaně.
„Kdybyste mi to bral, tak tu vůbec nejsem! Teď půl hodiny nevim, co se tam děje, když jsem musel jet sem, takže... jestli chceme vypadnout živý, musíme to zkusit! Ale všichni najednou! Jestli jsou ale venku ty vaše potvory, tak...“ Sorkin pokrčil rameny ve všeříkajícím gestu. Velká zvířata? Ano, to se dá zvládnout. Jejich přítomnost je poznat už z dálky a vzhledem k obrovskému počtu návštěvníků by měli dost času dorazit k přístavu nebo heliportu včas i kdyby se museli schovávat a vyhýbat. Ale raptoři? Příliš nenápadní, příliš inteligentní, příliš velký počet na spoleh na to, že je nepotkají. Nehledě na zbytek dravců.
„Podívám se, jak jsou na tom. Pokud je uvidím v dostatečné vzdálenosti, pojedu se podívat po těch technikách. Když je na kamerách nenajdu...“ zarazil se a místo aby dopověděl, otočil se k chatě.
„Ty! Hned všechno zapakuj!“
„To už děláme, jinak bych musela jít a urvat ti hlavu!“ ozvala se místo jeho bratra Jenna. Byla už naprosto zoufalá. Přesvědčená, že jsou v pasti, a že tentokrát si zvědavý raptor určitě přijde na své a ještě zbude dost pro všechny jeho kamarády. Nebo pro cokoli jiného, co sem dřív nebo později dorazí, až to omrzí čerstvá zásoba u Centra a přístavu.

„Tak dělejte, dělejte,“ popoháněl ho Sorkin do chaty, kde podupávala vyděšená Jenna a vykulený Ty. Ne, že by se nebál, ale nedokázal si stejně živě jako ona představit, jak může vypadat dinosauří masakr. Jemu nikdo nevyprávěl, že jím procházel, zatímco on sám v blažené nevědomosti doma stavěl puzzle se zubícím se albertosaurem.
„Sorkine, co se děje, jak to vypadá?“ vybafla proto na technika.
„Blbě, stačí?“ vůbec neměl náladu opakovat odkud všude nedostal hlášení, kolik zvířat už pravděpodobně uteklo, jak je to se zastavením dodávek potravy a kolik lidí už slyšel vydat poslední výkřik v životě. Navíc se podíval na malého chlapce a rozhodl se, že on určitě nepotřebuje nic z toho slyšet.
Jenna si začala nervozně prsty přejíždět po čele, až ho spíš silou dřela. Napadalo ji, že kdyby nejela za Owenem kvůli takové pitomosti, jako byl sex, kdyby se tu na sebe nevrhli jako smyslů zbavení, kdyby okamžitě reagovali, už mohli být na půl cesty z ostrova pryč. Nebo alespoň Ty. A místo toho tu teď bezmocně stojí a od záchrany je dělí celý zdivočelý ostrov.
„A co tu děláte? Musíme hned odjet, ne?!“
„Chci zkontrolovat, kde jsou raptoři, jen pro jistotu,“ odpověděl jí Owen.
„Ježiši Owene! Jde nám o krk a jediný, na co myslíš, jsou pořád ti tví pitomí raptoři?!“
„Chci vědět, jestli jsou dost daleko, vážně zase začneš hysterčit?!“ ozval se stejným tónem a přesně jako při prvním výpadku se jí tvrdě podíval do očí. Tentokrát to ale nevydržel. Odstoupil zase od notebooku a jeho pohled změkl ve chvíli, kdy si všiml slz na jejích tvářích.
„Promiň, jenom... musím vědět, kolik máme času. Dostanu tě odsud.“
Jenna se kousla do rtu a přikývla. Nechtěla na sobě tolik nechat znát, jak moc v koncích je, ale neudržela se.

Owen konečně najel na záběry ze samostatně napájených kamer a rychle prohlédl všechno, co mohl. Ale neviděl je. Trochu roztřeseně se nadechl.
„Co? Vidíte je?“ zeptal se Sorkin, který postával za Tyem u dveří.
„Ne.“
„Ten... jeden... ale zná cestu sem...“ Jenna na něj třeštila oči. Jak dlouho už nejsou ve výběhu? Jak dlouho už je nepochybně znovu na cestě? A vezme s sebou tentokrát i zbytek smečky?
„Jdeme. Hned. Ty, vezmi batoh. Sorkine, všechno z vašeho jeepu. Jenn, i z tvýho,“ Owenovi nezbývala jiná možnost. Pokud nebyli raptoři na záběru, nebyli ve svém výběhu. Věděli kudy utéct a ať se mu sebevíc nechtělo nechat napadené techniky bez pomoci, zcela určitě by stejnému osudu vystavil i všechny tady. A to nemohl dopustit.
„Počkej, to nepojedeme k přístavu, nebo co?“ zarazila se Jenna a dívala se na něj jako na blázna. Podobně jako Sorkin.
„Uvidíš, proč bydlím tady na pobřeží,“ Owen na ni mrkl, ušklíbl se, vyšel z chaty a zamířil k místu, kde stál přívěs bez kol s ukrytým generátorem. Nevešel ale dovnitř, ale pokračoval dál za něj.
Jenna vyběhla za ním a čelist jí téměř spadla překvapením, když viděla, že vytáhl kanystry s benzínem a položil je na dno ukotveného motorového člunu. A pak se hystericky, ale vesele zasmála.
„Ty máš člun!“
„Jasně,“ odpověděl jí taky s úsměvem, „říkal jsem, že rád rybařím. Benzínu máme dost až do výsostných vod Kostariky. Tam už se zvládneme spojit s pevninou. A když budeme mít štěstí, doplujeme až na pobřeží.“
„Já tě nenávidím. A tak strašně miluju!“ vykřikla a okamžitě se rozběhla k jeepu, aby z něj vytáhla všechno, co by mohla potřebovat. Sice bude těžké smířit se s tím, že všechny její milované věci zůstanou v hotelu a pokud se nepodaří nějak situaci zvládnout, tak i na pospas, a už je asi nikdy neuvidí, ale chápala, že život je přednější. A na sedadle jeepu pořád měla alespoň notebook. K tomu Sorkin přidal vlastní pušku, vysílačku, nůž, dvě deky a lahev vody, zatímco Owen rychle házel do barelu stejně jako před bouřkou vlastní deky, oblečení a vybavení, až na to, že ne tak úhledně, protože se snažil pospíchat.

Jenna zatím i s Tyem, jakmile uložili batoh a těch několik věcí, co nesla ona, zůstala čekat ve člunu. Cítila mnohem větší naději. Srdce jí bušilo adrenalinem a docela i optimismem, ale pořád se bála, hlavně když zbylí dva ještě nešli.
„Wow. Tohle je šílený, co?“
„Ale tady jsme už v bezpečí. Oni... oni... budeme pryč, než nás najdou. A mořská zvířata se nemůžou dostat pryč, je to dobrý,“ uklidňovala Jenna spíš samu sebe, než chlapce.
„Ale co ostatní lidi?“
„O ty se postarají... slyšel jsi, přijede armáda. Hlavně, že my se dostaneme pryč.“
„Myslíš, že ten tyranosaurus někoho... sežral?“ zeptal se Ty opatrně.
„...já ne...“ chtěla mu nalhat, ale uvědomila si, že nemůže. Že na něco takového už není dál místo.  „Ano. Myslím, že... to dopadlo hodně špatně. Víš... už jednou to tu takhle dopadlo a lidé umřeli. Byli u toho i mí rodiče a jen těsně se vyvlékli. Nemyslela jsem, si, že se to stane znova...“ zhluboka se nadechla a podívala se na volné moře před člunem. Patrně jsou v bezpečí. Každou minutou se vydají pryč. Ale ostatní? Kolik lidí umře tentokrát? Bylo vůbec možné tomu předejít? Opravdu předejít? Nebyl druhý pokus jen další obrovský nesmysl?
„S Owenem to zvládnem.“
„Jo. S Owenem jo.“
„Fakt ho miluješ?“ zeptal se jí bezelstně.
Jenna sklonila hlavu a musela se usmát. Pak se znovu podívala na Tye, ale místo odpovědi uslyšela vedle sebe žuchnutí, jak Sorkin postavil na dno barel, a to ji přerušilo.

„Tak, už je tu všechno? Grady, můžem?“ zakřičel na Owena, který pořád stál na břehu a rozhlížel se. Právě se nadechl k odpovědi, když v jinak naprostém tichu, které už nějakou chvíli nepřerušilo žádné vzdálené zvíře, zaslechli známé ostré zasyčení a šustění listí.
Na stejném místě, jako minule, se objevilo štíhlé zvíře s dlouhým ocasem. Raptor číslo šest. Ale tentokrát ne sám. Vedle něj se vynořil další a o několik metrů dál další.
Owen na zbylé tři už nečekal a okamžitě odjistil člun a začal ho tlačit dál od břehu.
Raptoři se rozběhli.
„Dělej! Dělej!“ Jenně se v mžiku vrátila panika a byla připravená vyskočit za ním a pomoct, ale to už se Owen vytáhl k ostatním na palubu a beze slova s odhodlaným výrazem trhnul startérem. Motor se rozeřval, Owen skočil za řídící pult a člun vyrazil. Ve stejnou chvíli raptoři doběhli ke břehu.
Jejich kořist i naposledy unikla.

Jenna se s obrovskou úlevou opřela o bok člunu a jednou rukou objala Tye kolem ramen. Byli zachráněni. Vážně to zvládli. Už nezáleželo na tom, jak ostrov dopadne, bylo jedno, kolik vojáků dorazí a jestli vrtulníky a lodě přistanou včas. Oni mířili pryč, jediné, co za nimi zůstávalo, byly zčeřené vlny a rozzuřené volání raptora, jehož vztyčená, sluncem ozářená silueta na pobřeží se jim rychle ztrácela z dohledu.

Žádné komentáře:

Okomentovat