Rychle proto rozsvítila lampu na nočním stolku, vyskočila z postele, zamkla je a s náhlou hrůzou, že teď stojí další raptor přesně za ní, se otočila a zpátky pod peřinu téměř skočila šipku. Ne, mýlila se. Owenova přítomnost by se jí nehodila, nutně ji potřebovala.
Ale ve dvě ráno mu nemohla ani zavolat. Vysílačku většinou nebral ani ve dvě odpoledne a teď stejně určitě spí. A probudila by tím i Tye. Určitě ale věděla, že hned, jak se rozední, rozjede se za ním. Sice netušila, jak překoná strach z cesty pralesem kolem místa, kde zjistila, že nejde proud, ale rozjede.
Jenže ráno jí také došlo, za jakých okolností se předchozí den rozešli, jak se pohádali a jak vlastně ani neví, co se stalo v apartmá, protože detaily odvál stres, jehož se zbavila až se slunečními paprsky, a najednou jí přišlo dost nevhodné jen tak se sebrat a tlouct mu na dveře. Asi by měla zachovat alespoň nějaké zbytky pravidel, tvářit se, že ještě pořád ví, co dělá, nepůsobit jako absolutní hysterka nebo ustrašený balík, co se omylem ocitl mezi zvířaty a vědci, i když si tak trochu připadala, a najít si nějakou odbornou výmluvu.
Stavila se proto nejdřív v Mořském světě, kde Pierce pro jednou ještě nebyl. Ostatně touhle dobou se nemohla divit. Bylo sotva šest a on určitě ještě spal, stejně jako téměř celý ostrov, protože noční prohlídky končily v jednu hodinu ráno a ranní se provozovaly ob den a probíhaly včera.
Co by ale mohla použít jako případ ke konzultaci?
Rychle zapnula kamery a prohlédla všechny snímané úhly. Viděla tam ale všechna tři zvířata bez známek něčeho neobvyklého a tak tato možnost padla. I když... vypadalo to, že starší samice ještě pořád truchlí a nemůže se rozhodnout, zda se sebrat nebo prostě umřít, takže by to nakonec snad šlo. Stáhla tedy poslední data z čipů mosasaurů a grafy vyhodnocující jejich aktivitu, zaklapla notebook, kamery i stolní počítač nechala běžet, na lísteček přilepený k monitoru napsala Pierceovi 'Jsem u Gradyho, potřebovala jsem se na něco zeptat', vrátila se do jeepu a bez dalších zastávek pokračovala k chatě na pobřeží.
Neustále se při tom ale rozhlížela, vždy, když míjela shluk keřů nebo stromů, přidávala rychlost, a když musela odbočit do lesa a projet v jednom úseku kolem plotu, jen nezměrnou silou vůle se nutila dívat dopředu a nepřipouštět si, že tady to začalo a že někde tam vzadu jsou raptoři. Ačkoli ne, že by to nějak zvlášť pomáhalo. Poslední úsek cesty jela doslova jako blázen, když konečně zastavila před chatou, vyskočila z jeepu, neobtěžovala se klepáním, vpadla dovnitř a když očima našla Owena, jak se překvapeně napřímil s konvicí na vodu v ruce, na nic nečekala a skočila mu kolem krku.
„Co... se děje?“
„Potřebuju tě!“ pak se trochu zarazila a o krok ustoupila. „Jako... odborníka. Mám tu pár grafů a ta mosasauřice se mi zdá už normálně nemocná, tak kdybys mohl...“
„Vážně chceš řešit mosasaury? Teď?“
„Chtěla jsem prostě důvod... vlastně jsem vyděšená k smrti a strašně nutně tě potřebuju. Kde je Ty?“
„Venku, vrtá něco v zemi, asi si zase hraje na archeologa, proč?“
„Protože nechci, aby se teď ukázal,“ odstrčila ho od stolu a donutila ho sklonit se tak, aby ho mohla políbit.
Ani jeden si přitom nevšímal hlasu vycházejícího z vysílačky zahrabané někde v hlubinách Owenova batohu. Nemohl je rušit, ale přesto bylo zřetelně slyšet, jak se kdosi dožaduje jejich pozornosti slovy „Poplach, potřebujeme vás! Je to vážné!“
Carl Prescott, zaměstnanec, který měl na starosti techniku parku a nejvíc ze všech protestoval, když výpadek po bouři vedení označilo jako výjimečný následek přírodních živlů, bezmocně sledoval na svém počítači rudá hlášení ze všech okruhů. Přesně jak předpokládal, životnost elektrických rozvodů nebyla pod takovým náporem nekonečná a síť začala vypadávat. Teď už hlásilo problém každé vnější zařízení na ostrově. A když chtěl okamžitě nahodit nouzový režim a chtě nechtě spustit poplach, po jedné jediné nemožně krátké vteřině siréna pouze zabzučela, ztichla a na monitoru jako pár osamocených fungujících bodů blikaly pouze ukazatele hotelu a hlavní budovy. Carl si okamžitě vzpomněl na rozhovor s Ianem Malcolmem, který před dvaceti lety InGen shodil ze stolu a jen o pět let později se o něj rvaly všechny televizní stanice.
„Do hajzlu, Bože, stůj při nás,“ pokřižoval se, odsunul židli od stolu a rozběhl se do hlavní místnosti Centra. Cestou vysílačkou narychlo svolával všechny, kteří jeho naléhavé volání přijali.
„Tohle dopadne špatně, moc špatně,“ brblal si zároveň při tom a jakoby na důkaz jeho slov zaslechl z dálky tyranosauří řev.
Zvědavý dilophosaurus, který před několika dny svedl bitvu na dálku s malým microraptorem, znovu vysedával u plotu oddělujícího jeho výběh a výběh raptorů. Čekal, zda se opět dostaví nějaká kořist. Tady se lovilo snadno a dobře.
Ale pak zaslechl jakési prskání. Divné a určitě nepatřičné. Vstal, naježil se, rozevřel vějíř kolem krku a připravil se k útoku. Žádný nepřítel se neobjevil, ale cosi zapraskalo znovu. Byl rozčilený tím, že neviděl, odkud provokativní zvuk vychází, a tak před sebe plivnul spršku jedu. Zasáhl však pouze plot, který tu ale vlastně byl jediným skutečným nepřítelem, a zmatený a vystrašený neznámým zvukem a zvláštním napětím ve vzduchu na něj zaútočil.
Nestalo se nic. Nedostal ránu, neodhodilo ho to zpátky a dráty natažené mezi jednotlivými sloupky brzy podlehly jeho ostrým zubům.
„Jak to myslíte, nepůjde nahodit? Všechny rozvody jsme po bouřce kontrolovali!“ rozkřikl se Daniel Carmichael, ředitel celého Jurského světa a momentálně zástupce všech akcionářů na ostrově.
„Ale vypadly, jsou přetížený! Říkal jsem to, nebyl jsem jedinej, kdo to říkal, vy jste to smetl ze stolu a teď to máte!“ odpověděl mu stejně naštvaně Prescott.
„Tak někoho pošlete, ať to ihned nahodí přímo v terénu! U hlavního zdroje!“
Prescott jen zoufale zavrtěl hlavou. „To není dobrý nápad.“
„Ale ano, je to jediná možnost, jak to znovu nahodit. A taky, že to tak půjde. Okamžitě pošlete technika k hlavnímu zdroji a pak techniky k přípojkám obvodů a jističům! Ať to dají do pořádku!“
Nikdo nemohl řediteli říct, že to neudělá. Nezbývalo, než se prostě pokusit zachránit situaci stejně, jako při výpadku po bouři, a doufat, že do minuty opět všechno naběhne do svých kolejí. Jenže o tom Prescott pochyboval a nebyl sám. Tak velký výpadek se prostě nedal ukočírovat bez ztrát. Otázkou však zůstávalo, jakých.
Jenna bez okolků přirazila Owena ke zdi chaty a doslova z něj strhla zelené tričko. Pak se na něj znovu vrhla, líbala ho a nechala jeho ruce, ať se dostávají pod její košili. Potřebovala zapomenout na všechno, potřebovala si ulevit a necítit jen strach a napětí. Musela ho mít, teď a tady, mít jeho pozornost, cítit ho, sladit se v jediném bezhlavém rytmu, dokud svět nezmizí.
Někde v dálce znovu zařval tyranosaurus a k němu se přidal i dlouhý nářek skupiny brachiosaurů. Kamera s přídavným solárním napájením pak zabrala dva deinonychy vytrvale útočící na neúčinný plot a obraz zaslala do Centra, které díky vlastnímu generátoru ještě fungovalo. Něco se dělo a oni to cítili, tím si byl Prescott jistý. A ještě jistější si byl, ještě před tím, než se ozval první z techniků, že tohle něco nevyřeší. Pak mu zapraskala vysílačka.
„Obvody u hlavní skříně jsou přepálený, tohle bez kompletní odstávky nepůjde opravit!“
A na dalším kanálu:
„Nenahodím to, chce to kompletní restart rozvodů!“
A je to tady, řekl si. Už i ředitel musí pochopit, že jsou všichni v loji.
A pak mu to došlo úplně. Je doba krmení. Drtivá většina zvířat ve výběhu nemá příliš možností opatřit si jídlo a něco, co by stačilo zasytit velké masožravce, nemají šanci ulovit vůbec. Jenže vinou výpadku automatický systém selhal a žádná dodávka se nekonala. K tomu neobvyklé chování plotu ve chvíli přetížení a všichni začínají být hladoví a nervozní. A teď, když už je nic nezadrží? Budou si hledat žrádlo sami!
„Po... poplach!“ zvedl telefon, protože v hlavních budovách fungovala interní pevná síť, a zavolal rovnou řediteli. „Poplach! Technici nedokáží síť nahodit, místy je to spálené a zvířata...“ těžce a významně polkl.
„Zvířata co?“
„Zvířata něco tuší. A mají hlad.“
„A nedokážete zprovoznit ploty?“
„Ne bez kompletní rekonstrukce.“
„Takže ani dravce vůbec nic nedrží?“ ujišťoval se ještě ředitel, i když pravdu znal.
„Nedrží.“
„Sežeňte personál do Centra. Hned. Nařiďte evakuaci!“
Ahj stršně se mi líbilo co si napsala a chci se zeptat jestli to bude ještě pokračovat strašně bychs si přála jestli bys mi konec třeba neposlala na mayl :nistruharikova@5zscheb.cz
OdpovědětVymazat