„Ne! NE! JDI! ÁÁÁ!“ ozývalo se z jeepu však dál a Owen si uvědomil, že Jenna je teď někde pod půl metrákem nehybného masa. Rychle se k ní rozběhl, otevřel dveře, chytil ji a vytáhl ven. Pořád se ale zmítala a zběsile couvala od jeepu, dokud ji nevytáhl na nohy a pevně nesevřel.
„Dobrý, je to dobrý! Je po všem!“
„O-o... on... je to... je... zabils ho?!“
„Uspal. Je po všem.“
Jenně se ale v obličeji zračila silná nedůvěra, které si všiml.
„Neboj se. Vydrží to dlouho. Teď ho vytáhnu ven, ano? Ty jdi do chaty a... neudělal ti nic?“ musel se zeptat, když zjistil, že se pořád třese a třeští na jeep oči.
„Jenno, jdi do chaty. Já všechno zařídím.“
Neposlechla ho, jen ustoupila o pár dalších kroků a nepřítomně ho sledovala, jak se snaží raptora vymanévrovat ven. Musel ho tahat za ocas a zadní nohy, snažil se přitom k Jennině nelibosti až příliš mu neublížit a nikde ho nezaklínit a když šupinaté tělo konečně žuchlo na trávu a pootevřené čelisti cvakly o sebe, Jenna znovu vyjekla a velkým obloukem se přesunula na druhou stranu jeepu.
„Mám tu další šipky, kdyby se pohnul, okamžitě mu vpálím novou dávku, neboj,“ pokoušel se ji Owen uklidnit a utíral si pot z čela. „Teď půjdem do chaty. Potřebuješ si sednout, něčeho se napít, uklidnit se...“
„Ne,“ zavrtěla důrazně hlavou. „Jedu do hotelu.“
„Jsi v šoku. A já to chápu, ale nemůžu tě pustit.“
„Ne... nezůstanu tady s... s tebou a tvým... tvým... šíleným miláčkem, chci pryč! Co nejdál!“ vymáčkla ze sebe a praštila ho po rukou, když se ji pokoušel opět chytit a dovést do chaty.
„Nech mě!“
Owen věděl, že než se vzpamatuje, neměl by jí příliš odporovat. Navíc mu také došlo, že všechno vidí jako jeho vinu a teď rozhodně není schopná ani ochotná zůstat v jeho blízkosti. Natož v blízkosti raptora.
„Tak tě alespoň odvezu,“ navrhl proto smířlivě.
„Hlídej si ho! A nešahej na mě!“ ohnala se po něm znovu a sama nasedla do jeepu. Mechanicky a bez přemýšlení strhla zbytky střechy, vyhodila je a nastartovala.
„Jenno počkej, nemůžeš jet sama, vybouráš se!“
„Aspoň nebudu sežraná!“ zaslechl ještě a pak, bez ohledu na jeho prosby a šok jen sledoval, jak mizí.
Když se pak dostala na cestu, viděla jednoho technika, jak s dalším jeepem vyjíždí z míst, kde by mohla být díra u brány velociraptorů, a na dalším plotě si všimla funkčního výstražného světla, ale ještě pořád si nedokázala utřídit myšlenky tak, aby z toho vyvodila, že park znovu funguje.
Prostě dojela do hotelu, jeep nechala klidně stát před ním, vyběhla do křídla pro zaměstnance a do svého pokoje, zabouchla dveře, strhala ze sebe oblečení, po kterém se jí v myšlenkách ještě pořád sápal raptor, a stoupla si pod sprchu. Pořádně horkou sprchu. Tak horkou, aby zaplnila celou koupelnu párou a ona by neviděla vůbec nic. Ani sebe.
Teprve potom začala zase zvolna přemýšlet. Uvědomila si, že viděla světla, takže proud funguje. Velociraptor je uspaný na pobřeží. Owen už nejspíš zburcoval někoho, kdo se o něj postará. A ona je živá. Krize zažehnána.
Jenže nemusela být. Najednou jasně viděla, jak stačí tak málo. Tak málo a síť vypadne. Tak málo a silnější se přihlásí. Tak zatraceně málo a celá civilizace je k ničemu.
Opřela se o stěnu sprchy, zaklonila hlavu tak, aby jí proud smáčel vlasy, a rukama si přejela po obličeji. Opět ji přepadl onen dutý pocit, který poprvé zažila po porodu mrtvého mosasauřího mláděte – Co tu proboha dělám?
Doufala, že alespoň brzy usne. Nechtěla už na nic myslet ani vzpomínat a bála se, že se jí stejně o všem bude zdát, tak to chtěla mít rychle odbyté. Ale zabrat nemohla a ze snahy konečně propadnout spánku jí po nějaké době vytrhlo ještě víc zaklepání na dveře.
Neodpověděla, ani se nezvedla. Doufala, že dotyčný prostě odejde a bude si myslet, že tam není. Ale nestalo se tak.
„Jenno? Vím, že jsi uvnitř, můžu dál?“
Zase neodpověděla a jen zabořila obličej do polštáře. Co po ní ještě chce?
Ani teď to ale nevzdal a Jenna slyšela, jak se otevírají dveře. Takže on klidně drze vzal za kliku a zkusil štěstí. A měl ho, protože ona zapomněla zamknout!
„Promiň, ale musel jsem se podívat, jak ti je.“
„Skvěle, nevidíš?“ houkla na něj z pod deky, aniž by se podívala jeho směrem.
Tím se však odradit nenechal. Pomalu došel k posteli a sedl si na její kraj. Jenna se nepohnula.
„Už se to nezopakuje. Ploty fungují a díra je opravená.“
„To mě teda uklidnilo,“ pípla se silnou ironií a vystrčila z deky alespoň obličej.
„Mrzí mě to, fakt.“
„Myslela jsem, že mě necháš sežrat. Když jsi tak dlouho nešel.“
„Hledal jsem pušku. Nikdy bych tě nenechal sežrat. Leda kdybys byla už dvacet let moje žena, to pak asi jo.“
Jenna se trochu nervozně zasmála a pak se najednou vrhla Owenovi kolem krku.
„Bála jsem se. Úplně šíleně. Skákal po mně a... a ty zuby... a zelený... věděls... věděls že tam má nějakou plíseň?“
„Ne, to jsem nevěděl,“ Owen ji držel, hladil po zádech a nechával nesouvisle blábolit a popisovat to, co sám moc dobře viděl. Věděl, že to musí ven. Vlastně měl štěstí, že už komunikuje a nesedí zabarikádovaná v rohu jako uzlíček nervů.
„Tak... co teda ale potom děláš?“
„Jak to myslíš?“
„No jak je to s těmi raptory. Co na nich teda zkoumáš? Nedořekl jsi mi to.“
„Co jsem nedořekl?“ pořád nechápal a docela se divil, že má Jenna po tom všem chuť bavit se zrovna o velociraptorech.
„No tehdy, před restaurací. Přerušila nás vysílačka, nepamatuješ si to?“ Jenně ale bylo celkem jedno o čem mluví. Jak se už přesvědčila, jen tak asi neusne. A nechtěla tu sedět v tichu, potřebovala zaměstnat mozek, a to jakýmkoli tématem. A tohle ji napadlo první, proto se, když ho pomalu pustila a znovu si lehla, zeptala.
„Hm, už jo. A co na nich zkoumám? No, sama jsi řekla, že jsem dromeosaurolog. Ale můj obor jsou pravěcí lovci obecně. A vůbec šelmy, protože tak tomu podle mě porozumíš nejlíp. A když se mi naskytla šance jet sem, tak jsem neváhal. Raptoři ještě nějakou dobu nemají být součástí expozice a já tak mohl mít klid na výzkum.“
„Ale jaký výzkum?“
„Pro začátek mapování jejich vývoje a chování od narození do smrti. Na což jsou ideální, protože ostatní zvířata už tu ovlivňuje návštěvní řád.“
„A k čemu ti to bude?“
„Dávám dohromady komparaci s paleontologickýma nálezama. Srovnání živých zvířat s fosíliema a z toho zkouším odhadnout, jak velký vliv má způsob klonování a umělej odchov. Pokud se to povede, dalo by se to pak rozšířit na všechny a pak by se dalo lépe odhadnout jejich jednání v různých situacích.“
„Jak to, že umíš znít tak hrozně vědecky a přitom vypadat jako neandrtálec?“
„Vypadám jako neandrtálec?“
„Někdy. Jak ses oholil, vypadáš dobře,“ Jenna pokrčila rameny a přejela mu prsty po bradě. „Já vím, že tu nemůžeš zůstat, musíš dát pozor na Tye, ale mohl bys počkat aspoň než usnu?“ najednou na ni totiž dopadla veškerá únava a ospalost. Šok z ní pomalu vyprchával, nejspíš díky jeho přítomnosti a teplu, a ona se cítila lépe a bezpečněji.
„Určitě. Ty je teď stejně na tom dětském čemsi,“ odpověděl jí potichu, jednou rukou si ji k sobě ochranitelsky přivinul a nechal ji odpočívat. Nevěděl proč, ale tušil, že to je něco, co potřebuje ze všeho nejvíc. Také ho moc mrzelo, co se stalo, a že ji ten raptor napadl zrovna vedle jeho chaty. A že ji vůbec napadl. Nepředpokládal, že by někdy úplně přestala dávat mu to za vinu. Možná to i jeho vina byla. Ten raptor si ho pamatoval a nedalo se vyloučit, že šel po jeho stopě. A on bydlel na pobřeží, on nutil Jennu jezdit za ním, nakonec on ji po výpadku dotáhnul do chaty, místo aby ji bezpečně zavezl do Centra.
Nic z toho přitom nechtěl. Nejdřív mu lezla na nervy, jako všichni, kteří ho neustále sháněli a rušili od vlastní práce, ale potom si její rušení docela oblíbil a když se spolu vyspali, rozhodně ji chtěl vídat dál a svým způsobem si na ni nejspíš zvykl a měl ji rád. Připadala mu zranitelná, křehká, rázná, ale ochranu potřebující.
Celou noc ale, přesně jak řekla, zůstat nemohl. K večeru, když Jenna pořád docela klidně spala, se vymanil z jejího sevření a odešel sehnat Tye. A také měl v plánu promluvit si s nějakým technikem nebo jiným zaměstnancem, protože ten náhlý výpadek mu na rozdíl od ní, která to šokem úplně vypustila, stále vrtal hlavou. Ještě nikdy tu žádný výpadek elektřiny neproběhl, všechny sítě byly pečlivě hlídané, protože to, co bylo potřeba udržet v zavedených pořádcích, bylo příliš cenné a nebezpečné, a to si uvědomovali nejen zaměstnanci, ale i vedení a hlavně majitelé parku.
Naštěstí se mu ale obojí podařilo docela brzy, protože Tye našel ve společnosti Sorkina, který měl spolu ještě s jedním technikem na starosti program.
„Čau Owene, kde se flákáš?“ spustil na něj Ty okamžitě, protože už bylo docela pozdě a on zůstal v hale jediný.
„Promiň, možná ti to pak budu vyprávět, ale teď tu chvíli počkej. Sorkine, můžete na chvíli?“ kývl na technika, aby s ním poodešel stranou.
„Jak to bylo s tím proudem?“
„Neočekávaný výpadek. Návštěvníci o tom ale neví a všechno jsme zařídili, takže není třeba se tím zabývat.“
„Není třeba. A o tom raptorovi víte?“
„Ano, ale uspal jste ho a je zpátky...“
„Předtím ale skoro zabil Jennu Deglerovou!“
Sorkin překvapeně zamrkal. „Cože?“
„Jo, moc nechybělo a sežral by jí zaživa, takže mi sakra okamžitě řekněte, co měl ten výpadek znamenat, nikdy dřív se to tu nestalo. A já tu nejsem tejden, Sorkine.“
„No... oficiálně to vážně byl nečekaný výpadek, ale... někteří technici si myslí, že síť zkolabovala kvůli přetížení.“
„Takže to nebyla bouřka, ale park samotný?“ trochu se vyděsil Owen. A okamžitě ho napadlo, že to nevěstí nic dobrého. Měl jednoznačné zkušenosti, že jeden malý kolaps v takovém případě vždycky jen předznamenává horší. Ať už dříve nebo později.
„Prý že na jeden tropický neobydlený ostrov je to moc velká zátěž. Ale kdybych si já nebyl jistý, že to park zvládne, tak tu nejsem.“
Owen ale jeho ujištění neposlouchal. Takže návštěvníci nic neví a zaměstnancům teď vedení vlévá do hlav, že šlo o následek bouřky a možná nějaký deštěm vyzkratovaný kabel, který je teď už ale v naprostém pořádku. Jak jim ale může věřit, když i někteří z techniků tuší, že může být hůř?
„Tys byl s Jennou?“ vypálil na něj Ty, když Sorkin stále přesvědčený o bezpečnosti parku odešel, a Owen se vrátil k motorce. Měl jen štěstí, že ji sundal z jeepu těsně po příjezdu k chatě, jinak by mu s ní Jenna klidně odjela a on by zůstal odřízlý, dokud by se nedovolal Centra.
„S doktorkou Deglerovou. A nasedej.“
„Nene, řekla, ať jí říkám Jenna. To spolu budete chodit i doma?“
Owen se nadechl, chvíli tak zůstal a pak vydechl. „Ty, nasedej.“
„Až mi to řekneš.“
„Já nevim, tohle je teď asi poslední věc, kterou bych řešil.“
„A co řešíš jinýho, než tvou holku?“ ptal se dál Ty a Owena tím začal dost štvát. Jistě, že Jennu řešil. Měl o ní strach, nejradši by byl pořád v jejím pokoji. Ale určitě vůbec nemyslel na budoucnost, natož na budoucnost po konci výzkumu a návratu domů.
„Teď zrovna moc zvědavýho bratra. Co takhle napsat mail mámě a jít si zarybařit, ať se trochu zklidníš?“
„Ty nepojedeš pozorovat raptory?“
„Dneska ne.“
„Říkal jsi, že aby to k něčemu bylo, musíš to dělat pravidelně. I když se ti nechce.“
„Ale dneska ne,“ zopakoval Owen důrazně.
„Něco se stalo?“ zamračil se Ty.
„Někdy prostě... pravidelnost vyjede z kolejí,“ odpověděl po krátkém váhání Owen, počkal, až nasedne za něj a pevně se ho chytí kolem pasu, a rozjel se silnicí ke staré známé odbočce pouze pro povolané.
Žádné komentáře:
Okomentovat