29. prosince 2014

Jurský svět 9

Když se pak ráno celý ostrov po bouři probouzel, každý pomalu zjišťoval důsledky, jaké pro ně odpoledne a noc měly. Návštěvníci museli oželet ranní program kvůli kontrole zvěře a techniky, zaměstnanci se hrnuli na úklid okolí budov a prohlídkových tras, znovuzprovoznění všech sítí po uvedení do nouzového režimu, projížďky podél výběhů a zjišťování, zda elektroinstalace někde nevyhořela, což se naštěstí nestalo, a Owen stál už dávno oblečený u otevřeného okna Jennina apartmá a chystal se jít vyzvednout svého bratra a obhlédnout chatu. Je dva bouře venku moc nezajímala, ale trochu jinou si přece prošli.
„Myslím, že ostrov je v pořádku.“
Jenna z postele přikývla. Sledovala Owena a nevěděla, co by měla o uplynulých událostech říct.
„A my?“ zeptala se proto jen.
Nadechl se, ale pak si svou odpověď zjevně rozmyslel.
„Neměli bychom být?“
Jenna pokrčila rameny. „Nikdy jsem nebyla na románky na jednu noc.“
„Já ani taky ne.“
„Teď jsme to ale udělali.“
Oba dva, zdálo se, vážili každé své slovo. Necítili stud nebo pochyby o tom, co se stalo. Ale neměli vůbec žádnou představu o budoucnosti a přitom jistě věděli, že jsou si tu mezi všemi ostatními nejblíž. A spali spolu, což pro Owena možná ne, ale pro Jennu znamenalo hodně. Navíc to ona vyprovokovala, to musela přiznat, Owen neudělal nic, čím by začal, a to je ještě podstatnější. A už o něm nemohla přemýšlet jako o doktoru Cvokovi Neandrtálci. Prostě to nešlo, ne ve chvíli, kdy by si to možná, možná někdy v budoucnu, zopakovala.
„Leda bychom se zase viděli. Když mi přijedeš vynadat nebo... když mi přijedeš vynadat, protože jinak tam nejezdíš,“ ušklíbl se.
Jenna se usmála. Znělo to dost jako nabídka k prodloužení románku s otevřenou cestou.
„Možná si někdy udělám výlet i jen tak. A teď bych vás tam s Tyem asi stejně měla odvézt, co? Pokud teda bude kam.“
„Pořád stejně pesimistická. Vyhrabu Tye a sejdeme se u jeepu.“

„Ahoj,“ ozvalo se za ní pak asi o deset minut později, když se bleskově oblékla a učesala a dorazila tak k jeepu o něco dřív.
„Ahoj Ty. Bylo v noci všechno v pohodě? Nebál ses sám na pokoji?“
Ty chtěl nejdřív odpovědět, ale pak se zarazil. „Hele, jak víte, že jsem tam byl sám?“
Jenna se podívala na Owena a ten si začal významně odkašlávat.
„Co? Co vy dva... tys byl u ní? On byl v noci u vás? Řekl jsi mi, že se jdeš vykoupat, a už ses nevrátil, a šel jsi za ní?“
„Ty, prosímtě nastup do jeepu,“ zavrčel na něj Owen. Ty ale zůstal stát na místě.
„Takže teď jste jeho holka? Nevíte, co jsem vám o něm říkal?“
„No, já... ne, asi...“ Jenna absolutně netušila, co by mu měla říct. Ani nevěděla, co si myslí a určitě se nehodlala svěřovat s detaily.
„Ale byli jste v noci spolu, ne? A to dělají lidi když spolu chodí.“
„Myslím, že... jsem se rozhodla dát mu šanci,“ řekla první, co jí připadalo jako nejlepší možná odpověď.
„Tak jo. Tahle tvoje holka se mi líbí,“ otočil se už na Owena a nasedl na zadní sedadla. Owen podrážděně zafuněl, hodil po bratrovi batoh a sám se vyhoupl na místo spolujezdce. A Jenna, která se nemohla ubránit úsměvu, usedla za volant a rozjeli se už známou trasou k zálivu.

„Tohle vypadá docela dobře,“ zkonstatovala pak, když se vynořili z lesa u mýtiny. Cestu jim nezkřížily žádné zvláštní překážky, protože bouřka nemohla uprostřed pralesa napáchat žádné skutečné škody, na rozdíl od okrajů. A hlavní dobré znamení, totiž chata na svém místě, se ukázalo ihned.
„Uvidíme. Ty, běž s Jennou ke generátoru a zkuste ho odkrýt a nahodit. Já vytrhám jistící prkna,“ rozdal Owen okamžitě úkoly a vrhl se do práce. Bednění oken i zajištění dveří fungovalo, přestože ho upevnil jen tak, aby mohl zase snadno vytahat hřebíky a dřevěné desky odstranit. Při pohledu dovnitř potom nezaznamenal žádné zvláštní změny, jen mu bylo jasné, že střechou určitě teklo a podlaha bude provlhlá. Když ale zkusil znovu natáhnout od generátoru kabel dovnitř a rozsvítit žárovku, k jeho potěšení se ozvalo slabé bzučení a pak se jediná místnost zalila přes den nevýrazným světlem.
„Vážně fungujeme. Aleluja.“
Jenna také opatrně vešla dovnitř. Měla poprvé možnost pořádně si interiér prohlédnout, protože před bouřkou přišla ve chvíli, kdy už byla okna zabedněná. Všimla si tedy i druhé houpací sítě, malého stolu pod jedním oknem, police, rozkládací židle, dalšího odkládacího stolku a motorky postavené do rohu. Zbytek vybavení byl v Owenově batohu a plastovém sudu ještě pořád v autě.
„Takže se sem vracíte?“
„Jo. Ale chvíli bude trvat, než to dám do pořádku, a pak musím jet obhlídnout raptory, takže jestli chcete, můžeš klidně vzít Tye zpátky do Centra, stejně tam budou vymejšlet program na zabavení lidí, než zase spustí prohlídky.“
„Tak jo. Ty, pojď. Pak ti ho sem přivezu. Nebo se stav ty, jestli budeš chtít...“
„Jasně, že bude chtít. Dáte si přece rande, ne?“ zkonstatoval Ty, vyhodil z jeepu batoh a sud a uvelebil se tentokrát na místě spolujezdce. „A můžeme to vzít kolem nějakých výběhů?“
„Ehm...“ Jenna zůstala zaraženě stát a podívala se na Owena. Ten ale jen bezradně pokrčil rameny, ušklíbl se, mávl na ně rukou s kladivem na znamení, aby už odjeli, a pokračoval v práci na okně na druhé straně chaty.

A stejně tak v rozhovoru pokračoval Ty cestou k Centru. Ukázalo se, že není jen zvědavý a bystrý, ale také docela upovídaný a nebojí se jakéhokoli tématu. Proto se hned na začátku naprosto upřímně zeptal:
„Takže vy spolu fakt chodíte?“
„Co kdybys to nechal na mně a na tvém bratrovi?“
„Ale líbí se vám?“
„Asi jo. Myslím, že umí být fajn.“
„A taky protivný. A je paličatý. A co se vrátil z armády, moc nemluví.“
„Zato ty jsi nějaký ukecaný. Cos vůbec dělal v noci?“ převedla Jenna radši řeč na jiné téma.
„Spal. Večer jsem se ještě díval Simpsonovi a pak jsem šel spát. Ta bouřka byla hnusná a Owen nepřišel, i když to slíbil. Tak co jinýho?“
„Dobře. Tak zkus být tak hodný i teď. Vysadím tě u jídelny, myslím, že touhle dobou by měli podávat snídaně, a podívám se, co plánují pro návštěvníky. A ty mi slíbíš, že se budeš držet skupiny, ke které tě přiřadím, ano?“
„Jasně. Musíte taky pracovat?“
„Ano, mám toho celkem dost. A říkej mi Jenno,“ usmála se na něj, zařídila mu program jak slíbila a pak už mířila do Mořského světa, aby spolu s Piercem vrátila všechno tak, jak bylo včera odpoledne.

Opravdu také musela uznat, že měl Pierce pravdu. Na mosasaurech vůbec nebylo znát, že by prošli jakýmkoli divokým příbojem, jejich akvária nebyla zanesena nečistotami a jediné, co museli, bylo znovu otevřít všechny průlivy, aby se jim obnovil zdroj sekundární potravy a více čerstvé vody. Horší už bylo obnovování provozu technického zázemí a projekce pro návštěvníky. Protože totiž nebylo možné zřídit jakýkoli způsob, jak by si mohli mosasaury prohlédnout naživo, stála proti pracovišti Jenny další budova, kde na obrovských obrazovkách promítali obraz z kamer a podobně jako v muzeu v hlavní budově nechávali k nahlédnutí informace ze života podmořských zvířat. A tam teď, stejně jako u budovy s technikou, zůstávalo naváté bahno, písek, větve a listy stromů, drobné kamínky a také informační cedule, které vítr strhl ze sloupu uprostřed cesty. Na to sice s Piercem zavolali údržbu, ale stejně je nepotěšilo, že se musí prodírat s nákladem počítačů a příslušenství, které předtím odvezli, protože nechat je přímo na pobřeží se jim zdálo příliš riskantní.
Možná to ale vůbec dělat nemuseli, protože se všechno zařízení rozběhlo okamžitě, napojilo se na všechny kamery, tedy žádná neutrpěla poruchu, a uvnitř, jakmile odjistili okna a pustili tam dostatek světla, také neshledali nejmenší škody. Možná krom několika příruček popadaných z polic, jak se do nechráněných zdí opřel vítr.
„Vypadá to čím dál tím líp, co? Funguje zdá se všechno a to i jinde v parku. Alespoň jsem neslyšel, že by někde měli problémy.“
Jenna přikývla. „Snad ne. Ale když stojí i chata Owena Gradyho, tak to tak zlé být nemohlo.“
„Jo. Naskočil vám obraz z bé dvojky?“
Jenna zapnula monitor stolního počítače na svém stole. Rozhodla se, že připojovat teď tablet nemá smysl.
„Jo. Samec v pořádku, možná trochu rozčilený větším proudem vody po otevření průlivů... mladou samici nevidím, starší...“ zarazila se. Starší samice zase ležela u dna, ale tentokrát si byla jistá, že znovu březí není. Vypadala pořád smutná.
„U dna. No... procházel jsem večer všechno, co o nich zatím víme a mluvil jsem se Sophie Clyatonovou, ta dělala výzkum ichtyosaurů, však víte, jak se je teď snaží naklonovat. A podle ní by ji to mělo nanejvýš do několika dnů přejít.“
„Já vím, nemají mozek vyvinutý natolik, aby si uchovávali konkrétní vzpomínky spojené s emocemi, ale stejně mě to celé štve.“
Pierce pokýval hlavou, jako že s ní souhlasí, a pak přepnul na další kameru, která zachycovala mladší samici tahající něco z jednoho z průlivů. „Mám i třetí zvíře, všechna v pořádku, zahájíme měření,“ zahlásil a zapnul kontrolu teploty a složení vody a také příjem pravidelných ohlasů čipů, které všechny tři kusy měly implantované pod kůží a které snímaly jejich tep, hladinu kyslíku v krvi a hladinu uměle dodávaných látek. Ani jejich hodnoty se nijak zvlášť neměnily. Dvě ozvěny naprosto v normě, třetí, starší samice, o něco nižší, ale to se vzhledem k jejímu chování dalo čekat. Jediný opravdový výkyv byl stejně zaznamenaný pouze v době porodu a ani jeden nečekal, že by se něco dramaticky měnilo.
„Tak jo, snad je všechno v pořádku. Už zprovoznili i přípravnu?“
„Můžu jim tam zavolat.
„Tak dejte pokyn, ať dají mosasaurům krmení. Já se podívám venku.“
Pierce Jennu poslechl a musel uznat, že i když jí smrt mláděte pořád štve, vypadá už o dost klidnější. A spokojenější. Možná s tím má co dělat skutečnost, že hned ráno znala stav Gradyho chaty. Ani přitom netušil, jak blízko pravdy je.

Žádné komentáře:

Okomentovat