„Owene! Já tě zaškrtim! Proč sis nevzal vysílačku? A co tu vůbec ještě děláš?!“ vyskočila z jeepu a rázovala přímo k němu.
„Zabezpečuju chatu před bouřkou, ráno jsem to říkal. Zabalit věci, zatlouct okna, schovat motorku.“
„A víš, kolik je? A proč jsi zamknul Tye v pokoji?!“ přeskočil jí hlas rozčílením, které se ještě zvýšilo, když jí odpověděl tak klidně.
„Aby se nikam nezatoulal. Bude tam v bezpečí a já mám práci, takže...“
„Počkej, počkej, tys chtěl schovat motorku? To jako žes tu chtěl zůstat? Zbláznil ses? Owene, poslouchej... poslouchej!“ přiskočila k němu a chytila ho za paži, aby ji nemohl ignorovat. „Ty pojedeš se mnou zpátky, rozumíš? A to hned.“
„Když se nabízíš, tak dobře, ale musím to dodělat. A jestli hned, tak mi pomoz. Ty balíky v síti nasoukej do sudu pod ní a pevně ho zavři. Ale nech otevřený dveře, už jsem vypojil a schoval generátor, nesvítí světlo.“
„Ty... tam máš elektriku?“
„A co sis myslela?“ ušklíbl se. „Nebudu tam sedět po tmě a potřebuju nabíjet notebook. A vařič mám taky elektrickej, plyn by přitahoval pozornost a mohl by bouchnout. A navíc, elektropohon u motorky, vzpomínáš?“
„Fajn, tak jsi trochu civilizovanej neandrtálec, ale stejně to zní hrozně,“ zabrblala Jenna a vešla do chaty. Byla v ní pořádná tma, takže se nemohla rozhlédnout, ale síť našla hned. Vedle ní se také skoro přerazila o pevný plastový sud a světlo ode dveří dopadlo na několik hromádek oblečení zabalených v igelitu, stejně jako byla deka, polštář a několik kabelů. Tak je tedy vzala, naskládala dovnitř a zavřela víko. Pak vykoukla z chaty ven.
„Kde máš věci na dnešní noc? Dám ti je do jeepu.“
„Počkej,“ zahučel skrz několik hřebíků, které si přidržoval v puse.
„Ty sis nesbalil, viď? Tys tu chtěl zůstat!“ obvinila ho Jenna znovu.
Owen jen něco zabručel a když mu Jenna doslova nařídila ať to zopakuje, pustil hřebíky z pusy do ruky a řekl hlasitěji: „Jasně, chtěl jsem tu zůstat a Tye nechat do smrti zamčenýho v pokoji, určitě.“
„No nedivila bych se. Tak si pospěš!“ vyběhla ven a podívala se na zátoku, ve které se moře přelévalo v už docela slušných vlnách.
Owen ještě několik minut kriticky hodnotil své dílo a silnými údery sem tam přidával hřebík, a pak se odebral k něčemu, co vypadalo jako nepoužívaný malý přívěs bez kol. Jenna nevěděla, co tam dělá, ale po krátkém obhlédnutí situace jí došlo, že v něm má generátor, a nejspíš se snaží zamezit přístupu vody k němu. Ona sama přešlapovala pod schůdky k chatě a netrpělivě si klepala prsty na paži, když konečně zahřmělo. Čas se krátil a bouře se přiblížila. Nad hlavou už jí vůbec nepluly nadýchané mraky po modrém nebi, ale táhla se tam šedá jednotvárná masa.
„Owene!“ znělo to už trošku hystericky. „Cesta trvá půl hodiny!“
„Ty se bojíš bouřky?“ vyšel ven a zamířil k ní.
„Ne, jen... mám takový drobný pocit nepohodlí při klácení se na útesu, zatímco se mě vlny snaží strhnout dolů a zezadu do mě nalétává bouda vytržená z neexistujících základů ve chvíli, kdy i vedení, co se vždycky tváří, jako by nic, říká, ať se nehneme z hotelu, takže promiň, že se ti může zdát, že možná trošku spěchám,“ vychrlila ze sebe a opravdu, její nervozita dosahovala neúnosných hranic. Nezvyk na městem nespoutanou přírodu znamenal mimo jiné nikdy neprožitou tropickou bouři a katastrofické filmy člověka Jenniného ražení uklidnit rozhodně nemohly.
„Omluva se přijímá,“ prošel klidně kolem ní a do batohu položeného u teď už prázdného stolu strčil notebook a pár kousků šatstva. Pak se ještě rozhlédl kolem. Jenna ho sledovala a podupávala při tom nohou. A když už konečně batoh zavřel, hodil si ho přes rameno a do druhé ruky popadl pušku opřenou o zeď v rohu, oba zaslechli náhlé hlasité šumění vody. Jako kdyby někdo otočil vypínačem, spustil se prudký liják, co se ani neobtěžoval s postupným narůstáním intenzity, ale rovnou kropil zemi stálými proudy vody.
„Tak to asi začíná,“ vyklonil se Owen ze dveří a na hlavu si nasadil klobouk s širokou krempou.
Přímo za ním se zablesklo.
„Wow,“ uteklo Jenně dřív, než se stačila zarazit. A nebylo to tak docela kvůli blesku.
„Teď už prosím pojedeme. Hned!“
Popadla i sud s ostatními věcmi bez ohledu na Owena, protože jedna její část byla stále přesvědčená, že druhý den už tu žádná chata, a ani motorka, kterou zaparkoval uvnitř, ve skutečnosti stát nebude, a přeběhla krátký úsek mezi dveřmi a jeepem. I tak se ale stačila pořádně namočit, stejně jako Owen, a při zpáteční cestě práci dokončily spršky z kaluží na silnici a náhlé změny směru větru. Její jeep měl totiž jen plátěnou odnímatelnou střechu a nízká dvířka, ale jinak žádná okna až na čelní. Měl z něj být ničím nerušený výhled na okolí při cestách po parku, ale teď si připadala jako v myčce. V myčce, která probíjí. Navíc se sotva slyšeli a Jenně se po chvilce úplně zamlžily brýle, co měla na řízení nosit a před cestou k Owenovi zapomněla sundat, takže je teď strhla z očí a doufala, že se jí vinou postupující tmy a deště cesta úplně nerozmaže a ona je tu někde nevybourá.
A když pak konečně dorazili před hotelový komplex a Jenna zajela s jeepem do garáží v jeho přízemních prostorách, vypadali oba dost zbědovaně. Byli úplně promočení, takže na nich oblečení jen zplihle viselo, na Jenně navíc tak i vlasy, což byl jediný rozdíl, protože Owen si je chránil kloboukem. V tu chvíli si úplně nesmyslně všimla, že dost podobným, jako stále nosí její otec.
„Fajn, běž odemknout Tyovi a určitě si dej horkou sprchu, nevypadá to, ale snadno je z toho chřipka.“
„V klidu,“ zahučel na ni a hodil si batoh na záda, aby mohl oběma rukama chytit sud.
„V klidu? Nikdy mě neposloucháš, takže... ani teď, jasně. Ani nemáš pokoj s koupelnou. Dáš si sprchu u mě.“
„Jakže?“
„No... já jen... musíš do tepla a pořádně se usušit, jinak to odneseš a... a jako nemocnej bys mi akorát komplikoval práci, nic... jsem tím nemyslela.“
„Prostě za mnou nechceš jezdit ob den a plýtvat časem, chápu. Naprosto,“ odpověděl jí s kývnutím a ona, sama rozhozená svou náhlou nabídkou, ještě víc znejistěla. Nikdy to nevypadalo, že si dělá legraci nebo se vyžívá v ironii a dvojsmyslech, ale způsob, jakým to řekl...
„15 B...“ pípla na něj proto jen, úplně rudá, vyklouzla z jeepu a prakticky utekla nahoru do křídla pro zaměstnance.
Vlastně nevěděla, jestli ho čekat. Určitě šel nejdřív pustit Tye a uložit si věci, takže čas na vlastní rychlou sprchu tak jako tak měla. Ale že přijde? Osprchovat se k ní a zase vypadnout? Proč mu to vůbec nabízela? Samozřejmě, že pro pokoje nejnižší třídy bez příslušenství byly koupelny na chodbě. A on je dospělý, měl by vědět, co dělat, když zmokne. A jak mu to muselo znít? I jí samotné to teď znělo dost... divně. Dáš si sprchu u mě. Jasně, zvu tě, dneska večer jsme u mě, dáš si tam i sprchu. Bože. A jak celou dobu hysterčila, vážně se chovala jako pitomá a on si to tak vyloží. Přece ho nenapadne, že by ho ještě před pár dny cizí kolegyně jen tak pozvala do svého apartmá kvůli sprše. Ale co když přijde? Co když si to „tak“ vyloží a přijde? Řekl přece, že s Claire nechodí. Co pak udělá?
Když ji tahle možnost napadla, zůstala na sebe zírat do zrcadla zabalená jen v ručníku, i když sebe neviděla. Prostě třeštila oči před sebe a pak, aby byl podařený den kompletní, se ozvalo hlasité zaklepání.
„Ježiši!“
Okamžitě se vyřítila k posteli a horečně začala hledat něco suchého na sebe. Klepání se ozvalo znovu.
„Moment!“
Popadla jen tílko od pyžama a plátěné kalhoty, co nechala včera přehozené přes židli, a pospíchala ke dveřím. Pak si uvědomila, že zapomněla na prádlo, a že tohle nebývá úbor, v němž chodí ven, tak se natáhla alespoň pro odhozený ručník, a když zaklepal potřetí, otevřela.
„Tak... jsi poslechl? Jednou?“
„Jo, docela se ochladilo, teplá voda nebude špatná,“ přikývl a prošel kolem ní se srolovaným balíčkem, patrně obsahujícím něco na mytí a oblečení.
„Ehm... a co Ty? V pohodě?“ cupitala za ním s bosýma nohama a rychle odklízela nepořádek, jehož si dřív nevšímala, jako podprsenka zavěšená na otevřeném kufru nebo zmuchlané ponožky u postele. A měla nepříjemný dojem, že přesně to na Owena v pokoji nejvíc zasvítilo, i když nic neřekl.
„Naštvanej, ale jo. Nechal jsem mu klíče, v tomhle už ho ani nenapadne utíkat.“
„Dobře, tak... fajn, koupelna jsou tyhle dveře a... čistý ručník najdeš pod umyvadlem a... posluž si,“ ukázala na jediné dveře proti posteli, nervozně se na něj usmála, podprsenka, kterou předtím sebrala, jí vypadla z ruky a tak ji kopla pod křeslo, „prosím.“
„Dík,“ usmál se na ni taky, zdálo se jí, že spíš pobaveně než vděčně nebo chápavě, a zamkl se. Brzy potom zaslechla puštěnou vodu ve sprše a rychle naházela co nejvíc pomačkaných věcí poházených po celém pokoji do kufru. Nikdy tu neměla návštěvy, tak si nemusela lámat hlavu úklidem. Ten obstarávala hotelová služba a to v pravidelných termínech, takže na to bývala připravená. Jenže Owen nebyl žádná služba a ať žil v čemkoli, ať mu ona osobně balila věci nebo ne, vychování jí pořád velelo chovat se k němu teď jako k hostovi. Při té příležitosti si také okamžitě našla lepší a méně průsvitné tričko a když už nevěděla co ještě odklidit z dohledu a své mokré vlasy učesala jak nejlépe to šlo, aby nevypadala jako když se vyhrabala z postele, sedla si ke stolu a dívala se z okna na černé mokré nic schovávající čtvrteční odpoledne.
Asi o patnáct minut se Owen objevil znovu. Už umytý a oblečený.
„Ty ses... oholil,“ podívala se na něj Jenna překvapeně, i když to nebyl správný výraz. Vousy na bradě i pod nosem si nechal, jen výrazně zkrácené. A k jejímu ještě většímu překvapení mu to neuvěřitelně prospělo.
„Jo, když už jsem tu. Tvoje koupelna se mi líbí.“
„A kde ses myl obvykle? Teda... nebo to radši ani nechci vědět. Dáš si kafe?“ vyletělo z ní dřív, než nad tím pořádně zauvažovala. Jednoduše to musela říct, jakmile se někdo ocitl u ní, byla zvyklá ho pozvat a záleželo jen na tom, jak moc věděla, co dotyčný pije nebo ne. A Owen po chvilce přikývl.
„Proč ne. Ty to přežije a stejně nemám co dělat.“
„Tak se někam usaď... sem třeba,“ Jenna zvedla desky s tištěnými podklady pro svou práci z jednoho křesla. A Owen se usadil. Pak vytáhla ze skříňky v druhé části místnosti oddělené od „ložnice“ zdí s průchodem dva hrnky a zapnula konvici.
„Vážně se mi tu líbí. Máš to tu velký a světlý, to je fajn. Ale trochu moc hraček,“ rozhlédl se kolem po několika nabíječkách, tabletu, notebooku, několika kuchyňských přístrojích a malých zařízeních jako reproduktory, diktafon, kamera a foťák.
„Mám je ráda. Technický hračky, moderní byty, práci s vykopávkami a zvířaty beru spíš jako možnost odreagování od současnosti. Ale jinak jsem městský člověk,“ přisvědčila mu a na stolek mezi nimi položila podnos s hrnečky a cukřenkou. Když zapředl normální hovor, už se necítila tak nervozní.
„Ty budeš pravý opak, co?“
„No, mou chatu znáš,“ mávl rukou jako že je to očividné.
„Ale stejně jsi vědec a zaměstnalo tě Centrum. To určitou modernost předpokládá, ne?“
„Ne že bych vyznával středověk, i když to si přesně většina tady myslí, ale prostě mám rád svůj klid a přírodu. Rybaření třeba. A v chatě to mám a navíc mám i přehled o dění u raptorů a nestojím mimo ně.“
„Není tam ale trochu moc klidu?“
Owen se nadechl a chvíli zvažoval odpověď.
„Já... to chci. Nechal jsem se před ostrovem zlákat k armádě. Neptej se, jak rychle mě to přešlo, ale vím jistě, že klidně vyměním pohodlí za možnost nemít pořád někoho za zadkem. Až někdo vynalezne stroj času, vrátím se a svýmu dvacetiletýmu já nafackuju.“
Jenna sa zasmála.
„Teď už dost chápu. Já jsem byla sama pořád. Jako dítě mě rodiče většinou museli brát na vykopávky a tam byli samí dospělí. Po fiasku InGenu se pak rozešli a máma se později znova vdala a Mark se snažil zapojit mě do kolektivu a pořídili mi sourozence, ale už jsem byla moc velká, než abych se změnila. Až když jsem začala sama pracovat jako vědec, vždycky se našlo pár dostatečně švihlých jedinců, abych se mohla zapojit a tady to ze začátku taky nebylo zlé. Třeba Pierce, snaží se trochu vyhýbat práci, ale je fajn. Jen kdyby se mnou Dearingová tak nezametala,“ a při posledním slově praštila do opěrky.
„Nic si z ní nedělej.“
„Ale ona mě pořád shazuje! Chtěla jsem jí dokázat, že na to nemá právo, chtěla jsem být dobrá, ale ona všem pořád jenom říká, jak jsem neschopná. Tobě to taky řekla, slyšela jsem to. Dělá si ze mě podržtašku, třeba když mi tě hodila na krk! Prostě ji obtěžovalo, že se neozýváš, tak běž, Deglerová, vyřeš to. O to víc jsem chtěla uspět a pak ta mosasauřice... a to, jak se nic neudělalo a nehlo to s ní...“
„To nebyla tvoje vina. Nikdo o nich ve skutečnosti moc neví.“
„Jenže mně je jí pořád líto. Mohla jsem to poznat, zasáhnout... a co s ní bude teď? A co když se to stane znova dalším zvířatům? A ta bouřka dneska, co když se stane něco jiného? Zase je bude zajímat jen to, že je nemůžou ještě využít, aby nepropadla investice! Vidí v nich jen peníze a... někdy si říkám, jestli tohle je vážně to, co jsem chtěla – Au!“ vyjekla, když si opařila ruku horkou kávou. Když si znovu vzpomněla na Claire a přišla na ní řeč, naštvala se a roztřásly se jí ruce. A jak zvedala hrneček, nedala si pozor.
„Promiň, jsem nemehlo. Nechala jsem se unést,“ okamžitě se zvedla a odešla do koupelny zchladit si ruku. Měla ale chuť s ní spíš praštit do zrcadla nad umyvadlem. Pozvala ho, ať se u ní dá do pořádku, nabídla mu kafe, měla si s ním nějak na úrovni povídat a pak ho nechat jít za bratrem, nebo tak něco, ne vybuchnout všemi emocemi posledního týdne a naprosto se ztrapnit. Jenže to je přesně celá ona. Možná by se měla někam zahrabat. Nebo skočit do nádrže s mosasaury, ať si samec znovu poslouží.
A jak tak tohle plánovala na vlně svých pocitů a sledovala proud vody omývající její ruku, někdo se dotkl jejího ramene.
„Jsi v pořádku?“
„Jasně. Promiň. Nevím, co to předvádím,“ odpověděla mu trochu pisklavě.
„Stalo se toho hodně. A ta bouřka už byla moc,“ řekl konejšivě a rukou jí přejel po zádech k druhému rameni.
Panebože, přišel opravdu proto? Blesklo Jenně hlavou, ale pak se otočila a objala ho. A proč by sakra ne? Nechala ho, ať ji k sobě přitiskne.
Oblohou projel blesk a hlasitě zahřmělo.
Možná právě tohle potřebovala. Možná to chtěla.
„Polib mě, Owene.“
Zahřmělo znovu.
A proč by ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat