Proto také utekla zpátky do hotelu. Samec spokojený a nažraný odplul a ona už nevydržela pohled na zdrcenou zvířecí matku a nechtěla, aby ostatní viděli, že má v očích slzy.
Vůbec jí předtím nenapadlo, že se to může nepovést. Jistě, že už jí došlo, proč se v posledních dnech chovala tak divně a skoro se nehýbala a nežrala. Plod na tom byl zle a umíral a ničilo to i ji. Ale hrozně jí naštvalo, že slovutnou doktorku Dearingvou teď zajímá jenom nemožnost provedení pitvy a že se na to nikdo další nedívá jako na smutnou tragédii. Že nikdo nelituje mosasauřici, že nikomu není zle kvůli malému, co ani nemohl spatřit svět. A že nikdo se neužírá tím, jak mu vůbec nic nevychází.
Ona se tím naopak užírala víc než dost. Chtěla znát důvod, proč jí nevychází ani osobní život ani práce. Proč ji mají všichni za podržtašku a proč muselo mládě umřít zrovna jí. Nikdy jí nic moc nevycházelo. Byla dobrá ve škole, to ano, jenže hlavně proto, že její rodiče byli známými odborníky a dokázali jí se vším poradit. Ale jinak? Neprůbojné dítě, co sedí v rohu, a čeká, až si ho štěstí najde samo. A když se mu pokusí vyjít naproti, tak špatně zatočí. A už ji to často unavovalo. Jako třeba teď, když si po sprše lehla do postele a přepadla ji najednou neskutečná únava, kvůli které se nedokázala ani pohnout, uvnitř cítila jen smutný a netečný klid a mohla jen spát.
Druhý den pak nenašla dost odvahy na návrat se do Mořského světa. Nechtěla se znovu dívat na sklíčenou samici, ani zjišťovat, jestli zapomene, nebo jí bude ještě hůř. Určitě by bylo leda hůř jí samotné. Místo toho sešla z hotelového komplexu do hlavní budovy. Tam se vyhnula restauraci plné hostů dychtivých ihned po snídani vyrazit do parku, a prošla velkým průchodem vyzdobeným malbami dinosaurů do malé místnosti se suvenýry a pultem recepčního. Ten za ním nyní nestál, nejspíš byl také na snídani nebo ještě nedorazil, protože jeho pracovní doba začínala podle návštěvních hodin uvedených na ceduli na zdi až za půl hodiny, ale obvykle pouštěl malé skupinky návštěvníků do vedlejší zavřené místnosti s expozicí po deseti dolarech za jednoho. Tedy bez jeho přítomnosti obvykle zavřené, ale teď si Jenna všimla, že někdo dveře otevřel a buď se neobtěžoval zase zamknout, nebo byl stále uvnitř.
Ona už tu expozici viděla několikrát. Na začátku byly kolem zdí tabulky s obvyklými údaji o pravěku a pravěkých tvorech, poté fotky fosilních nálezů a několik menších nálezů samotných a následovalo detailní vyobrazení postupu, jakým se nejdřív InGen a potom jeho nástupce dostali k živým zvířatům. Prostředku místnosti pak vévodily tři kompletní dinosauří kostry – velociraptor, stegosaurus a pteranodon zavěšený ze stropu. Ani jedna přitom nebyla pravá, šlo o makety pro případ, že by se některému z návštěvníků podařil stejně husarský kousek, jako jejím rodičům před dvaceti lety při pokusu o útěk z původního parku, tedy úplné zničení exponátu, ale i tak šlo o první jakýsi ucelený obraz dinosaura, který mohli lidé vidět před živými zvířaty, pokud se drželi programu a zavítali sem nejdřív, nebo obraz skutečné podoby toho, co dokázali zjistit bez genetických pokusů a možných omylů, ať sem zavítali kdykoli.
Proto tomu teď pozornost nevěnovala a rozhodla se raději zjistit, kdo porušil pravidla, takže strčila do dveří, otevřela je úplně a vešla.
„...moc složitý, Ty. Nepochopil bys to a trvalo by to dlouho a my nemáme čas, nesmí nás tu nachytat recepční nebo průvodce.“
„To říkáš na všechno. Ale mně se tu líbí a chci to vědět. Víš jak máma říká, že děláš z komára velblouda? Tak tady dělají z komára dinosaura, a to doopravdy. Není to super?“
Ty dva hlasy vycházející od pultu s fotkami vývoje embryí v zadní části Jenna okamžitě poznala a okamžitě za nimi také šla. Když vstala, nechtěla mluvit s nikým, ale pak se zase cítila příliš sama a možná na ni bude působit jinak, když Owen vlastně jako první zjistil březost mosasauřice, a když u porodu nebyl.
„Co tady děláte?“ zeptala se obou najednou.
„Bezva, Ty, já ti říkal, že to bude průšvih.“
„Nechce mi vysvětlit, jak vyrobíte z krve v komárovi dinosaura,“ odpověděl ale klidně Ty.
„Máš to tady popsané,“ kývla Jenna k fotkám.
„Nojo, ale já tomu moc nerozumim. Chápu jenom, že vezmete DNA z té krve, ale jak můžete vědět, že je dinosaura? A jak to můžete udělat? Přece děti nevznikají z krve, to musí-“
„Tvůj bratr má pravdu, je to trochu moc složité, já sama tomu úplně nerozumím.“
„Ale pracujete tady, ne?“
„Jenže nejsem genetik, jsem paleontolog. Ale můžu ti říct, že běžně děti opravdu vznikají jinak, ale to tu provést nejde, tady se provádí spíš klonování, víš? A když najdeme komára s krví, nemůžeme vědět, že je dinosauří, to se musí napřed otestovat a teď už ani nehledáme jen komáry, ale jakýkoli dinosauří genetický materiál.“
„Aha. Tohle se ti zdá složitý, Owene?“ otočil se na svého staršího bratra pochybovačně. A když ten zakroutil hlavou, dodal ještě: „Tak proč jsi mi to neřek hned?“
„Víš co? Co kdyby sis prohlédl i zbytek, než sem opravdu přijde průvodce?“
Ty poslušně odběhl okouzlený vším, co viděl - bylo až k neuvěření, kolik dětí v každé generaci prostě miluje dinosaury bez ohledu na to, že do několika let se ta jejich láska u většiny vytratí – a Jenna s Owenem zůstali v relativním soukromí.
„Slyšel jsem, co se včera stalo. A fakt mě to mrzí, je to velká škoda,“ začal Owen přesně s tím, s čím Jenna počítala, ale nevěděla jistě, jestli to chce slyšet.
„To teda. Dostalo mě to.“
„Vím, jak ses těšila. A díky, že jsi předtím zabavila Tye.“
„Jo, měla jsem ho i vyzvednout, ale to bych už nezvládla. Musela jsem si jít lehnout.“
„To nic, zůstal v hlavní budově a průvodce mě odchytil. A já to chápu. Vždycky je zlý, když to nevyjde, ale bohužel se to stává. U všech zvířat. S tím moc nenaděláš,“ pokrčil Owen rameny a zadíval se na vystavené kostry.
Jenna se nevesele ušklíbla.
„Já vlastně ani žádný jiný živý zvířata nikdy neviděla. Psa, kočku, morče možná. Ale jinak? Ani domácí zvířata jsem nikdy neviděla zblízka. Natož rodit. V dokumentu ti to tak nepřijde a ve škole... těch pár žabích pitev v biologii nepočítám a jinak to byly jen samé kostry nebo... kusy mrtvých divokých, co nám nosili na ukázku vývoje, ale to si se skutečným spojíš dost těžko. Fakt jsem nikdy nebyla moc přírodní člověk a tahle mosasauřice... je moje, beru ji jako svojí a když jsem viděla, jak u toho trpí...“
„Já mám rád přírodu. Od mala, takže se na to asi dívám trochu jinak a beru to jako přirozený. Ale stejně. Když jsem byl kluk, tak děda choval pár králíků. A jednou měla samice porodit králíčata. Nebylo to poprvý, takže nikdo nečekal potíže, jenže se to spustilo v noci a jako naschvál komplikace přišly. A ráno pak děda akorát našel osm umrzlých a vyhládlých mláďátek a jedno ještě napůl v ní. Bylo mrtvý a ona ho nedokázala pořádně dostat ven a umřeli oba. Bylo to smutný.“
„Ou...“ Jenna se roztřeseně nadechla. Tohle jí moc nepomáhalo. „Co jste udělali?“
„Zakopali jsme je na zahradě, co jinýho?“
„Tak to máš štěstí, že u toho nebyl někdo z parku. Víš co mě tak moc štve? Kdyby jen... nepřežilo porod, byla bych smutná, ale dobře, jenže všichni ostatní jenom litujou, že ho nemůžou vzít do laboratoře a rozřezat na kousíčky! Myslíš, že je napadne trochu soucítit s tou samicí? Ne, doktorka Dearingová je jen naštvaná, že neprovedla pitvu! Já... vim, že to asi nechceš slyšet, ale to mě vytočilo.“
„Jo, doktorka Dearingová. Co jinýho od ní čekáš? Je to pěkná kráva,“ utrousil Owen.
Jenna se zarazila. Vážně právě označil Claire za krávu? TU Claire?
„Co? Chová se tak. Nejdřív klidně rozhodne pustit microraptora do výběhu a když jí řeknu, že potřebuje ještě pár dní, protože bude pomalý a ostatní ho napadnou, začne se ohánět titulem hlavního ošetřovatele a prostě ho tam jedním škrtem propisky vyhodí. A co myslíš? Vezli ho zpátky s prokousnutým krkem. Teď mosasaurus. A vůbec se nebudu divit, když příště nechá nějakýho dinosaura udusit, protože vypoulený oči přece samy o sobě nejsou známkou anomálie. Dělá se děsně důležitou, ale... škoda mluvit,“ mávl na závěr své řeči rukou, jako by odháněl myšlenky na její „úspěšné zásahy“.
„Já... myslela, že spolu chodíte...“ neudržela se po takové kritice Jenna.
„Já? S Claire? To bych musel mít nervy z ocele a bejt ten největší podpantoflák na planetě. Ta může chodit snad leda se svým zrcadlem.“
Na to Jenna nahlas vyprskla smíchy.
„Promiň, ale... díky, teď jsi mě fakt dostal,“ smála se a nemohla pochopit, jak si mohla myslet, že spolu něco vážně mají.
„To ty mě s tvým přesvědčením taky,“ ušklíbl se i Owen a v tu chvíli se k nim vrátil Ty.
„Už jsem to prošel. Vezmeš mě teď za raptory, Owene?“
„Ne, to už jsem ti vysvětlil. Je to nebezpečný a tebe tam rozhodně nevezmu.“
„Prosííím! Budu tě poslouchat! Já je chci vidět, žádný zvíře jsem tu pořádně neviděl, jenom jsme jezdili okolo a ty můžeš až k nim, prosííím!“ žadonil Ty dál.
„Ani nápad. Já taky nechodím až k nim, vždyť by mě sežrali,“ zůstával Owen nezlomný a Jenna ho naprosto chápala, a tak si přisadila:
„Já bych k nim nejela ani za nic, vážně, Ty, můžeš dneska zkusit jiný okruh, ale do výběhu tě pustit nemůžeme. Vždyť kdyby se něco stalo, tak by šel Owen do vězení a tebe by mohli i zabít.“
„Ale mě nebaví jezdit po ostrově s cizíma lidma. Máš se o mě starat ty! A chci vidět raptory, ty při prohlídce neuvidím vůbec.“
Owen už se nadechl k dalším argumentům, ale přes celou expozici se z reproduktoru nade dveřmi rozlehla krátká melodie oznamující upozornění pro všechny přítomné na ostrově, a doléhala sem i její ozvěna z hlavní haly, neboť reproduktory byly v každé budově:
„Prosíme pozor! Dle předpovědi dorazí na Isla Nublar dnes kolem 16. hodiny tropická bouře. Žádáme všechny návštěvníky, aby se nejpozději ve 14:30 v zájmu vlastní bezpečnosti vrátili do svých pokojů a zabezpečili okna. Žádáme všechny zaměstnance, aby provedli zabezpečení vybavení a laboratoří, základní údržbu generátorů a nejpozději v 15:00 se dostavili do hotelového komplexu, kde dostanou další instrukce. Poslední loď bude dnes odjíždět z přístavu ve 12:25 a žádáme všechny, aby se následně nepřibližovali k pobřeží. Zrušení odpoledního programu bude návštěvníkům vynahrazeno. Dotazy směřujte na recepci hotelu. Opakuji.“
A jasný mužský hlas varování pronesl ještě jednou.„Tropická bouřka?“ vytřeštil Ty oči a podíval se na svého bratra.
„Neboj, není první, co tu proběhla. Když zůstaneš uvnitř a nenecháš nic povalovat venku, nic se ti nestane.“
„Ale... to ho nenecháš v tom tvém domečku z třísek, že ne?“ ujišťovala se Jenna.
„Snad bude volný pokoj,“ přitakal Owen. „A vidíš? Žádní raptoři, žádná vyjížďka. Musím zatlouct okna, zavézt motorku a sbalit si věci, kdyby se voda náhodou dostala dovnitř, takže na tebe nemám čas a samotnej se po ostrově dneska toulat nebudeš.“
„Moment a ty jako v chatě zůstaneš?“ zeptal se Ty a přímo to vzal Jenně z pusy.
„Ještě je času dost. Teď ti jdem zařídit pokoj, tak pojď.“
Žádné komentáře:
Okomentovat