„No... ale za pokus to stálo, ne?“ prohodil Owen, když jim došlo, že samice opravdu žrát nebude.
„Jo, dostali extra porci s uspávadlem, fakt super nápad,“ prskla Jenna v odpověď.
Owen chtěl namítnout, že ten nápad byl její, ale raději neřekl nic. Jen ho začalo ještě víc udivovat, jak si mohla Jenna vybrat právě tento park, a co ji k tomu vedlo.
„Mám teda zavolat Henkeho?“ zeptal se Pierce, který konečně odvrátil hlavu od beznadějně nehybného obrazu. Henke byl totiž potápěč zaměstnaný v parku a uměl výborně zacházet s puškou, proto byl první, na koho se všichni obraceli, když potřebovali zpacifikovat nepozemní zvíře.
„Jo, co jiného zbývá? Žrala vůbec něco poslední dobou?“
„Víte přece, jak to je. Hodíme jim krmení, oni se o něj porvou a do několika minut je pryč. Nikdy nejde sledovat, kolik si který utrhne.“
„Volejte Henkeho. Já... připravím si sadu,“ mávla Jenna rukou a otočila se k prosklené zamčené skříňce u protější stěny. Byly v ní kufříky s kompletní veterinární výbavou a ona, poté co ji odemkla vlastním klíčem, sáhla po největším z nich. Překontrolovala jeho obsah – ampule, injekce a misky, zase ho zavřela a povzdechla si.
Toho si všiml Owen.
„Co se děje?“
„Ještě nikdy jsem se k nim... už jsem vám přece říkala, že tohle nemusím!“
„Bude uspaná,“ pokusil se ji uklidnit, když mu došlo čeho se bojí a v jejím hlase kromě povzdechu zazněla i panika. Ale moc to nepomohlo.
„Jenže já tohle nesnáším! Nikdy se nemůžu ubránit těm hororovým představám, že se probere moc brzo a zakousne mě! Proto nechci jezdit ke zvířatům! Nemají mě ráda, vrčí na mě i psi a... ještě nikdy jsem nebyla k žádnému mosasaurovi blíž, než přes tuhle obrazovku.“
„Přece se k ní nepotápíte, ne?“ zkusil to tedy ještě jednou přes racionalitu.
„Ne, ale až ji dají do postroje a vyzvednou, budu k ní muset já. Oni nejsou ošetřovatelé a nikdo jiný nesmí na zvířatech provádět žádný zákroky, ježiši, tohle je naprosto...“ podívala se na něj, zamračila se a nafoukla tváře, jako by chtěla říct něco hodně jadrného, ale nemohla si vzpomenout.
„Idiotský?“ napověděl jí. „Tak to naberu já.“
Nejdřív vděčně vydechla, ale za další vteřinu jí pohled opět ztvrdl.
„Vy taky nejste ošetřovatel, jste tu jako výzkumný pracovník.“
„To je pravda, ale zacházet s tím celkem umím. A zkoumat něco znamená nejspíš i umět to ošetřit, ne?“
„Víte, to je mi jedno. Oni to možná taky umí, ale když tu nejste jako ošetřovatel, nemůžete mi ošetřovat zvířata. Kdyby se něco stalo, tak to padne na mě a to je úplně poslední věc, co potřebuju.“
„Fajn, chtěl jsem jenom pomoct. Vypadala jste vyděšeně, tak...“
„Děkuju vám za snahu,“ zastavila ho Jenna kývnutím hlavy a znělo to kupodivu upřímně. „Prostě to musím udělat sama.“
Pak popadla kufřík a vyšla z budovy. Owen za ní.
Vyzvedávání mosasaura z moře ještě nikdy neviděl, a tak si to nechtěl nechat ujít.
Všechno ale proběhlo kupodivu hladce. Owen měl zprvu trochu starost, jak se k tomu Jenna postaví a jestli nezpanikaří, nebo jestli se mosasauřice přece jenom neprobere a nezačne řádit, ale nestalo se a všichni působili jako velmi dobře sehraný tým.
Potápěč neohroženě skočil do vody – Owen nepochyboval, že kdyby bylo zvíře ve stavu větší aktivity, nikdo by ho tam nedostal – a jednou přesnou trefou zasáhl mosasauřici, která prakticky okamžitě ochabla úplně, společně s dalším kolegou upevnil kolem jejího těla popruhy od zvedáku a když se vynořil, zabral jeřábník a mosasauřice se ocitla nad hladinou. Owen si sotva stačil pomyslet, že měli štěstí, že nejde o největší exemplář a že se jim podařilo dostat ji do postroje, a rameno jeřábu už se otočilo k pevnině a přitahovalo svůj náklad stále blíž k místu, kde na člunu stála Jenna s kufříkem. Nedosáhlo by totiž až na pevnou zemi, a tak museli oni kličkovat mezi betonovými nádržemi a zajet několik metrů do oceánu. Potom Pierce zkušeně člun otočil a Jenna se přemístila na záď.
„Fajn, spusť ji jenom na mou úroveň, nebudem ji převážet, takže jenom naberu a vrátíš ji zpátky,“ instruovala technika do vysílačky trochu pobledlá, ale pevným hlasem.
Pak, když postroj pomalu doplul až na její úroveň, rozbalila svou laboratorní sadu na podlaze člunu, zvedla několik ampulek a strčila je do ruky Owenovi.
„Tohle mi podržte. Když do nich nebudete plivat, nic by se nemělo stát.“
Pak vrhla krátký pohled na pootevřenou tlamu mosasauřice a rychle se ujala práce, aby mohla být co nejdřív zpátky. Čili jí odebrala krev, stěr ze žáber a šupin a nakonec znovu přistoupila k obrovské tlamě plné zubů.
„Můžete... hm...“
„Budete dělat výtěr sliznice?“ pochopil Owen, proč se jí do posledního úkonu nechce.
„Jen jí otevřete tlamu a... modlete se ke všem bohům,“ natáhla si dlouhou gumovou rukavici a snažila se zaplašit představy, jak se tlama bleskově zavírá a ona sama mizí jednou částí v oceánu a druhou v žaludku.
„Nebojte, teď se rozhodně probrat nemůže,“ chlácholil ji Owen a spolu s Piercovou pomocí rozevřel silné čelisti zvířete. Jenna co nejrychleji provedla výtěrkou stěr, pečlivě ho uložila mezi ostatní vzorky, pak skoro uskočila dozadu a když oba pánové pustili čelisti a dali technikovi povel, aby samici znovu spustil ke dnu, stáhla si rukavici a zatleskala. „Jo! Jsme dobrej tým.“
„To je asi ta největší pochvala, jaký se mi od vás dostane,“ zasmál se Owen. Poprvé s Jennou se doopravdy a upřímně zasmál.
„Samozřejmě, že já jsem ale šéf,“ zakřenila se a přímo zářila spokojeností. Teď, když měla horší a nepříjemnou část vyšetření za sebou, velmi se jí ulevilo a cítila se tak lehce, že v tu chvíli Owenovi i Piercovi odpustila všechny narážky a poznámky. „Teď do laborky, pánové.“
„Rozkaz, madam,“ zakřenil se Owen a Pierce rozjel člun zpátky k molu.
Tam se s ostatními rozloučil a vrátil se ke svému stanovišti u počítačů, Jenna ještě poděkovala technikovi obsluhujícímu jeřáb za dobře odvedenou práci, zdviženým palcem pozdravila potápěče, kteří se po uvolnění popruhů vynořili nad hladinu, a rázně vykročila zase k jeepu.
„Hodím vás k vaší motorce, pojďte,“ kývla na Owena.
„No když už jsem tak daleko, docela bych se i mrknul, co z těch vzorků vyleze.“
„A co vaši miláčci?“
Owen zkontroloval své hodinky.
„Touhle dobou bývají na lovu, bylo by nebezpečný jet k plošině.“
„Jo? Už vás některý lovil, než jste si to takhle vypočítal?“ oba nasedli do jeepu a Jenna samou úlevou nezavřela pusu.
„Já to vypočítal dřív, než jsem tam začal jezdit, ale jednou jeden jo.“
„Fakt?“
„Nojo,“ přikývl Owen docela pobaveně, když si na událost vzpomněl. „Vracel jsem se z pozorování. Jezdím vždycky stejnou osvědčenou cestou, většinou nemám žádný potíže. Otevřu bránu, vyjedu, zavřu ji a je to, ale tehdy, i když měli být všichni u napajedla, protože se tam tou dobou pokaždý vyhřívají, jeden byl nějakej moc zvědavej, potuloval se sám kolem a našel mě, když jsem vyjel ze stezky mezi křovím pod plošinou. Naštěstí nebyl moc velkej, bylo to mládě, takže když po mně skočil, tak jsem ho odkopnul. Skoro jsem spadnul z motorky, ale povedlo se mi to vybrat a myslel jsem si, že ujedu. Jenže víte co?“
„Skočil znova?“ zkusila to Jenna a umínila si, že do výběhu ji nedostanou ani za miliardu.
„Jo. Normálně mi skočil po zádech. A elektropohon je sice nenápadnější, ale má tu nevýhodu, že nemůžu jet naplno, takže jsem mu neujel. Naštěstí ale nějak blbě zkoordinoval pohyb, takže se mi bokem svezl po bundě a jak jsem se hýbal i já, spadnul. A pak teprve se mi povedlo ujet,“ dovyprávěl.
„A to se ani po tomhle nebojíte vracet se zpátky?“
„Ani ne. Jak jsem říkal, jsou jako děti. Jakmile vyrostou, začnou se držet převzatých zvyků. To jenom dokud jsou mladí a draví, tak je zajímá všechno neobvyklý, ale zase nemají tolik zkušeností, aby se s tím nedalo nic dělat. Začal jsem vozit výkonnej taser a vylepšil jsem si přídavnej pohon tak, že můžu na benzín přejít během pár vteřin. Pak můžu i zrychlit a ujet.“
„Jo tak. Proto vás zaměstnali, ale celý výzkum vedete na vlastní nebezpečí a musel jste se zaručit, že park nebude odpovídat za vaše případné zranění nebo úmrtí, jo?“
„Koukám, že jsem tu celebrita,“ ušklíbl se.
Jenna se taky usmála a jen pro sebe dodala: Ani netušíš.
Pak, konečně v laboratoři, pečlivě vybalila všechny vzorky, navlékla si bílý plášť a rukavice a připravila si náčiní.
„Umíte zacházet s laboratorním vybavením?“ zeptala se Owena stojícího opodál.
„Asi jo, chcete s něčím pomoct?“
„Můžete mi asistovat?“
Znamenalo to sice vlastně dělat přines – podej skřítka, ale Owen souhlasil a docela se mu zamlouvala doba strávená s Jennou při práci. Jakmile se zabrala do analýzy, v kombinaci s pocitem zvládnutého úkolu, byla o dost přístupnější a příjemnější. A on vlastně taky. Klidně se spolu bavili, teoretizovali, zda za podivným chováním mosasauřice mohou být některé zjištěné hodnoty, a nakonec začali soutěžit, kdo se se svou teorií trefí. Během toho navíc vzájemně plynule přešli k tykání a ani jednoho to nezarazilo.
Ale jak se ukázalo, když po stanovené době prohlédl Owen jeden z posledních testerů, neuhodli vůbec nic.
„No to mě podrž...“
„Co? Něco máš?“ Jenna ihned položila, co držela v ruce.
„Ona je normálně březí.“
Po tomto zjištění Jenně poklesla brada. Okamžitě udělala ještě jeden test, ale se stejným výsledkem. I tak nepochybovala ani po prvním. Ale nechápala, jak jí mohlo uniknout něco tak důležitého, jako bylo spáření mosasaurů, zvlášť, když je v akváriu pouze jeden samec. A navíc, když přirozené rozšiřování populace je u většiny druhů stále otázkou experimentů a regulovaných pokusů, protože většina zvířat pochází z umělého laboratorního „početí“, včetně těch několika živorodých rarit, jakými její svěřenci byli. Jenže se zjevně stalo. V duchu si na nehmotný list úkolů připsala, že budou muset zařídit neustálé nahrávání, protože při pouhém přenosu v reálném čase by se mohlo stát, že propásne i samotný porod, a to nesmí dopustit. Jenže potom jí došlo ještě něco. Budou mít mládě. První živě narozené mládě v celém parku. První živě narozený prehistorický tvor od jejich vymření! A zrovna v jejím oboru!
„Budeme mít mimi!“ zaradovala se proto a úplně zapomněla, že je s ní v laboratoři i Owen. Ten se ale okamžitě připomněl.
„Za jiných okolností by tahle věta zněla dost děsivě.“
Jenna se začervenala a honem se sklonila nad stůl.
„Kruci nechápu, jak mi to mohlo uniknout. To je úžasné! A vzhledem k tomu, jak se chová, počítám, že brzy bude rodit, takže...“
„Takže bych jí přidal trochu víc živin a rozhodně bych byl připravenej ve dne v noci,“ dořekl za ni. „A co se týče mě, gratuluju k potomkovi a už pojedu, jestli nemáte ještě něco.“
„Ehm... ne, asi ne. Dík za pomoc,“ mávla na něj a okamžitě začala shánět doktorku Dearingovou. Tušila, že tohle bude jednoduše bomba a nezkazí ji to vůbec nic, ani kdyby ji seřvala, že to nepoznala dřív.
Zároveň si uvědomila, že doktor Grady vlastně není tak špatný a vůbec není takový divoch, cvok a neandrtálec, za kterého ho měla. Celou dobu jen poslouchala drby o něm, přijala je a udělala si obrázek dřív, než ho poznala. A i když opravdu žije v dřevěné chatě s adresou Pobřežní 1, Prales, lze s ním vyjít. Alespoň pracovně určitě a možná i jinak, teď rozhodně tolik jako suchar nevypadal. Ostatně, napadlo ji poté s drobným bodnutím, on o ní taky musel slyšet spoustu věcí vypouštěných ven hlavně Claire Dearingovou. Jako že je neschopná, protekční, jenom studentík, který neví, co dělá, a navíc se chová jako malá holka, když má vytáhnout nos z Centra. A že matce může dělat leda tak ostudu. Toho si vyslechl určitě spoustu.
„Jo, taky měl dost příležitostí, třeba v její hotelový posteli,“ odfrkla si nakonec nahlas. Zase už se přitom tvářila podmračeně.
Žádné komentáře:
Okomentovat