Nikdo jí ale na rozčilené hromování neodpovídal, a i kdyby něco tušil, patrně by na sebe nechtěl příliš upozornit. Pokud totiž potřebovala s doktorem Gradym mluvit, musel by ho pak dotyčný jednoduše sehnat, a do toho se vzhledem k okolnostem nikdy nikomu nechtělo. Další z Owenových nepochopitelných podmínek.
„Já nemám čas ho pokaždé hodinu shánět a pak jenom proto, aby mě stejně dál ignoroval. To vážně nemám zapotřebí! Došla mi s ním trpělivost, ode dneška od něj dávám ruce pryč!“ odhodila proto svou vysílačku na stůl.
„Potřebujeme s ním ale udržovat spojení, zase tak často do hlavních budov nejezdí,“ připomněl jí Sorkin, jeden z asistentů, jejichž specializace byla buď technologie monitorování zvířat a jejich potřeb, nebo chod ostrova a bezpečnost. Sorkinova byla ta první. Dál už tam, kromě údržbářů, působili hlavně ošetřovatelé specializovaní na jednotlivé druhy.
„Fajn, ale já ho mám opravdu dost,“ opětovala Sorkinův pohled a pak se rozhlédla i po ostatních. „Slečno Deglerová,“ obrátila se pak k nejmladší ženě přítomné v hlavní místnosti Centra.
„Doktorko?“
„Vezmete si to na starost.“
„Mám si vzít... na starost komunikaci s doktorem Gradym? A to jako... jak?“ podívala se po ní trochu vyděšeně. O tomto výstředním muži už slyšela nejrůznější věci počínaje tím, že žije v nějakém srubu uprostřed ostrova a konče výlety mezi raptory. Také ho asi dvakrát nebo třikrát z dálky viděla, ale z toho si nedokázala udělat žádný lepší obrázek.
„Když ho budeme potřebovat, spojíte se s ním,“ odsekla jí Dearingová, jako by to bylo nad slunce jasné.
„Ale teď neodpovídá?“ naznačila Jenna Deglerová otázku.
„Tak ho musíte sehnat!“
„Jak?“ i když odpověď už předem tušila.
„Jet za ním,“ doplnil instrukce trochu škodolibě Sorkin.
„Ale...“ Jenna chtěla okamžitě protestovat. Dokázala zjistit, kde vlastně onen srub má a jak se k němu dostat, ale pranic se jí nechtělo to zkoušet. Jenže doktorka Dearingová ji už nenechala nic říct a prozatím je rozpustila, dokud se Owen neozve.
Jenna tiše zuřila.
Samozřejmě, že se ihned pokusila protestovat a obořit se alespoň na Sorkina, ale dostalo se jí pouze informace, že pokud se jí její úkol nelíbí, může také jít. Což ji rozzuřilo víc. Všichni věděli, že není zaměstnanec parku, ale že jí byl pouze uvolněn hotelový byt a umožněna práce po boku doktorky Dearingové jako praktická součást její doktorandské práce, a proto s ní bez okolků zametali jako s obyčejným studentem či asistentem. Ona měla ale většinu studia už za sebou. Zvládla celou paleontologii, dokonce měla terénní praxi u slavného Alana Granta, bývalého partnera její matky, s kterým se v jejích pěti letech rozžehnali a jenž na ostrově Nublar byl při prvním pokusu vybudovat Jurský park, a také si jen tak pro zajímavost sehnala dostupné materiály matematika Iana Malcolma, který se genetickými pokusy s dinosaury od dvojnásobného dobrodružství na kostarických ostrovech dost zabýval. To všechno zvládla za výrazné pomoci své rodiny - matky Ellie a nevlastního otce Marka Deglera, a teď už jí chybělo jen završit zvolený výzkum, získat svůj titul a konečně se moci svobodně rozhodnout, kam se upíchne. Zda zůstane tady, nebo se vrátí do akademických kruhů po bok svých známých.
Místo toho se ale najednou měla stát snad chůvou muže, o kterém po celém Centru kolovaly historky, jako kdyby byl nějaký jeskynní pračlověk.
Rázně se proto vrátila do svého pronajatého bytu, jednoho z několika určených pro dlouhodobý pobyt vědců, tedy o něco většího než pokoje pro hosty a také jinak vybaveného, a otevřela svou skříň.
Sorkin jí ještě těsně před odchodem předal souřadnice Gradyho obydlí a ona je zadala do své GPS a tak zjistila, že nežije uprostřed ostrova, ale kupodivu na pobřeží, podle plánu parku vedle výběhu velociraptorů. I tak to ale nepochybně znamenalo nějaký zarostlý plácek na útesu a cestu hustou džunglí.
Něco takového přitom nesnášela. Neměla nikdy moc ráda pobyty v přírodě, nejezdila na skautské ani jiné podobné tábory, celý život žila ve městě a jediné, co dokázala snést, byl pobyt u vykopávek, hlavně proto, že mohla bydlet s Alanem, který ji k pravěkému životu přivedl už jako malou, a i když se jejich rodina úplně rozpadla, vídali se pořád. Tam navíc nebyly žádné lesy a příroda v pravém slova smyslu. Jenže tady ano, tady byly nejen lesy, ale pralesy, řeky, liány, vysoká tráva, zarostlé původní budovy InGenu ponechané někdy jako úkryt pro zvěř, hmyz, křik zvířat, bahno a kamení a ani elektrické ploty na tom nic neměnily. V životě by ji proto nenapadlo, že si bude oblékat dlouhé kalhoty zastrkané do vysokých pevných bot s neoprenovým potahem. Vždyť i objekty svého výzkumu si zvolila tak, že se k nim vůbec nemusela přiblížit! Zkoumat kosti jí nikdy nevadilo a plynule přejít k biologii mosasaurů a vlivu umělého odchovu na jejich předpokládaný vývoj příliš neznamenalo, neboť nikoho ani nenapadlo hnát ji do oceánu. A i když zde oficiálně fungovala jako asistent hlavní ošetřovatelky zvířat Dearingové, ke zvířatům se moc přibližovat nemusela. Maximálně, pokud bylo některé uspané a tedy už naprosto neškodné.
Docela ji děsilo a štvalo, že teď bude muset projíždět vší to džunglí a otravnými živočichy jako jsou hadi, hlodavci a ptáci, nad jejichž stavem park dohled nedržel, neboť zde žili sami a dřív, než noví dinosauři, a hledat šíleného Owena Gradyho. Navíc tušila, že k jeho chatě žádná pořádná cesta nepovede, když on sám jezdil na motorce!
Ale pak ji napadlo něco ještě horšího. Co když nebude v chatě? Má ho sehnat. A on přitom zkoumá jediný druh, který dosud není součástí expozice – velociraptory. Neměla tušení co na nich zkoumá, ani to snad nechtěla vědět, ale jestli ho bude muset shánět kolem jejich výběhu? Dovnitř nepojede ani za nic. A kdo ví, kde má plošinu na jejich pozorování.
A i když ho najde v chatě, jasně si představila, jaká to bude zarostlá bouda pod korunami stromů, kde bude čekat tuna hadů až se jí spustí na ramena a hejna komárů, co jí začnou útočit na oči. Horečně proto obrátila dnem vzhůru svůj kufr, aby našla druhé sluneční brýle, ty větší, co jí zakrývají snad půl obličeje, a kšiltovku, kterou jinak nikdy nenosí. Pak se prohlédla v zrcadle a kriticky sledovala, jak jí nepohodlná terénní bunda nadouvá hrudník. Točila se dokola, vlasy, sepnuté do culíku, zastrčila za límec a pořád přemýšlela, jestli to bude stačit. A zrovna když si řekla, že snad ano, zaváhala, popadla dvě gumičky, stáhla si jimi rukávy bundy, přeci jen klíšťata musí ostrov považovat přímo za ráj a kdo ví, kde se bude prodírat, a sáhla po silném taseru, který nosila při vzácných výpravách za zvířaty, neboť nikdy nepojala stoprocentní důvěru k uspávadlům a také měla zkušenost, že malí procompsognathové neměli problém dostat se takřka kamkoli, a ač je návštěvníci považovali za roztomilé a oni se výpravy obtěžovat neodvážili, nehodlala zažít, že po ní některý skočí a kousne ji. Pak se vrátila ven, nasedla do jednoho ze služebních jeepů a vedená malou rudou tečkou na elektronické mapě se rozjela.
Z počátku ubíhala cesta dobře. Projížděla po pečlivě upravovaných silničkách určených pro návštěvníky vedoucích mezi výběhy. Potom zamířila jedním průjezdným, kam byl povolen vstup, neboť se v něm nacházeli mírumilovní brachiosaurové, od kterých za doprovodu zkušených parkových řidičů nehrozilo žádné nebezpečí, a když z něj vyjela, musela odbočit z další silnice na provozní prašnou cestu vedoucí od cedule 'zákaz vjezdu nepovolaným'. S láskou se ještě podívala na asfaltku, která jí teď i přes svou nesrovnatelnost s dálnicemi ve Spojených státech připadala jako vymoženost, a pokračovala mezi stromy.
Pak se ale náhle zastavila, protože ji napadla poslední spásná myšlenka. Totiž ta, že třeba se k vysílačce doktor vrátil teď a mohl by konečně odpovědět. Zvedla tedy svou předem připravenou na požadovanou frekvenci a modlila se, aby tam byl. Jenže i teď se jí stejně jako Claire Dearingové ozvalo jen praskání přístroje a žádný hlas vědět nedal.
Zaklela a znovu se rozjela. Vysílačku ale stále držela v levé ruce připravená zkoušet to tak často, dokud ho nechytí.
Na žádný její pokus dorozumět se s ním však stále nereagoval a Jenna tak sledovala tečku označující její jeep na GPS až k pobřeží. Překvapilo ji, že přibližně čtyřicet metrů od mořského srázu vyjela z lesa a ocitla se na docela příjemně vyhlížející mýtině s několika málo stromy a s výhledem na zátoku a protější břeh zarostlého ostrovního výběžku. Nešlo ani o útes jako takový, k hladině moře to bylo jen několik málo metrů. Uznala, že na pohled a pár fotek je to krásné místo, ale když jí oči padly i na dřevěnou budovu o kousek dál, okamžitě se vrátila k původní myšlence, že Owen Grady je cvok.
V tu chvíli také zastavila, otevřela dveře jeepu a zároveň se otevřely dveře chaty a ona si poprvé mohla doktora cvoka prohlédnout trochu lépe.
Jako první ji upoutalo, že je neoholený, spíš už na mezistupni klonícím se od neoholeného k zarostlému, a že mu zelené tričko s krátkým rukávem obepíná bicepsy a vypracované břicho. Nevěděla, jestli je to plus nebo mínus, protože pokud by popadl klacek a chtěl ji odusd vyhnat, pochybovala, že by byla se svým taserem rychlejší. Pochybovala chvilku také, že by nestála raději proti naštvanému triceratopsovi. A tak, aby minimalizovala šanci na jeho útok, začala trochu konfliktně sama.
„Vy jste doktor Grady? A můžete mi říct, proč jste neodpovídal? Volala jsem vám snad stokrát!“ s tím vystoupila z jeepu a mířila k němu. Čekala výmluvy nebo křik nebo nějakou odpověď, ale on jen pořád stál pod schůdky a prohlížel si ji. Očima přitom přelétl brýle i vysoké boty a zastavil se u gumiček na rukávech bundy.
„Vy jste sem jela přes Amazonii?“
„Co...“ pak i Jenna vrhla krátký pohled na své ruce, rázně si sundala brýle a rozhodla se jeho poznámku ignorovat. „Kdybyste odpovídal, nemusela jsem sem jet vůbec! Kde jste byl? Shání vás doktorka Dearingová.“
„Teď jsem se vrátil z pozorování. Vysílačku jsem tu musel zapomenout, takže proto,“ pokrčil rameny a vypadalo to, že celou záležitost tím pokládá za uzavřenou, protože se otočil, zvedl ze země starou deku a chystal se ji přehodit přes svou motorku. Jenna si všimla, že jsou jí až nezvykle moc vidět „vnitřnosti“ a také si neuvědomovala, že by za celou cestu slyšela hluk typický pro podobné terénní stroje. Nejspíš měla stejně jako všechny jeepy, které vozily návštěvníky po prohlídkových trasách, elektrický pohon.
Owen si všiml její vzdálené prohlídky a nejspíš mu došlo, na co myslí.
„Trochu jsem jí odlehčil a přidal elektropohon. Mám i přídavnou benzínovou nádrž, ale v terénu by to ke mně přilákalo moc pozornosti.“
„O tak blízký kontakt s vašimi oblíbenci nestojíte?“ utrousila trochu na oplátku, ale nevypadalo to, že by zasáhla.
„Jasně, že ne, vy byste stála? Tak co ještě? Chcete mě někam vytáhnout? Stalo se něco v džungli?“
Jenna si uvědomila, že v porovnání s ním vypadá opravdu trochu trapně. A také nevěděla, jestli svou otázku myslí vážně, nebo si z ní pořád utahuje.
„Slyšela jsem, že žijete uprostřed pralesa. Což sice nežijete, ale stejně je to tu pořád divočina, já nebudu nic riskovat. A nedívejte se tak, nejsem příznivce žádné takové... mám radši sprchu a postel, místo vodopádu a... a hliněné podlahy!“
Owen jen zakroutil hlavou.
„Takže jste mě sháněli kvůli ničemu?“
„Ne, máte se okamžitě ozvat doktorce Dearingové. A budete se ozývat vždycky, když vás budeme shánět, rozumíte?“
„Jasně, jasně,“ Owen konečně přehodil deku přes motorku, aby se mu nezanesla nečistotami ze stromů i od zvířat, a mávl rukou.
„Myslím to vážně. Ode dneška mám kontakt s vámi na starosti já a budete se mi ozývat! Nebudu sem jezdit kvůli každé hlouposti.“
„To naprosto chápu, takhle se obléct musí být celkem náročný, co?“
Jenna vydechla.
„Prostě si pamatujte, že ta oválná věc s anténou a diodou je vysílačka a budeme oba v pohodě. Nebo chcete nakreslit postup ohlášení se?“
„A co takhle kdybyste mi tu vyvěsila váš úžasný dresscode?“ vrátil jí její tón.
„Volejte doktorku Dearingvou. A odpovídejte mi. Víc nežádám.“
Jenna mezi zuby ještě rozdrtila kletbu na úplně zbytečnou jízdu, další na úplně nemožného kolegu, nasedla zpátky do jeepu, sluneční brýle odhodila na sedadlo vedle sebe, z hlavy si strhla kšiltovku, která letěla tamtéž, a rozjela se pryč.
Po chvíli cesty, již zvládla už s menším počtem pohledů na navigaci, si uvědomila, že ona se také neuvedla zrovna nejlépe a chovala se k doktoru Gradymu, jako by sám byl otravný a neschopný návštěvník nebo student, ale pak si řekla, že je to jeho věc, a že ona rozhodně nepotřebuje být s ním kamarádka. Nemá se o něj starat, jen ho volat, pokud bude třeba. A snad moc nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat