10. dubna 2014

Zařiďte zázrak (2014)

Každý čekal, že tahle situace přinese spoustu problémů a i spoustu obětí bez ohledu na všechny plány i bez ohledu na to, že se Furymu podařilo dát dohromady tým Avengers. Ostatně i o tom panovaly pochyby. Ale podařilo se mu to. Sehnal si na palubu kapitána Rogerse, Starka, doktora Bannera a agenty Romanovu a Bartona a i samotného Thora a nechal na ně dohlížet Coulsona. Nepochybuji o tom, že předpokládal, že to nějak zvládnou, a že nakonec budou spolupracovat, ostatně Coulson do toho sám vkládal dost nadějí a Fury je dostatečně sebejistý a egoistický parchant na to, aby byl přesvědčený, že vždycky ví, co dál. Dokázal se tvářit přesně tak, že mu nemuseli věřit oni, ale věřil mu Coulson.
Ale povedlo se! Sice nejdřív moc nespolupracovali, ale k předpokládaným obětem došlo, a to dokonce i v Evropě, než se centrum dění přesunulo do New Yorku. A za oběť padla dokonce i Stark Tower, čehož krom Starka nelitoval patrně nikdo. Všechno probíhalo skvěle. Boj, shromažďování informací, odhalování záměrů, rekalibrace oblbnutých nejrůznějšími metodami od vědecké po pěstní, Fury stojí na můstku a spokojeně mhouří oko, zatímco všichni ostatní mají spoustu práce. Jo, asi bych na to neměla myslet takhle, protože to působí velmi drze, ale nemůžu si pomoct.

Pak se jim totiž povedl ten úžasný triumf s chycením Lokiho. Tedy pardon, s tím, že se Loki nechal chytit jen proto, aby členy Avengers rozmetal do všech světových stran a Coulsona probodl. Bravo, Fury, dokázal jste zachránit svět, oh, donutit hrdiny zachránit New York, a přesně podle neplánovaného plánu přijít o nejlepšího agenta poslední doby! A čeho to vůbec měla být cena? Dát dohromady na pár hodin několik nesourodých charakterů a nechat jednu organizaci vzpomínat na legendu. Konec událostí, všichni měli truchlit a uklízet a nikoho dalšího to nemělo zajímat. Jenže mě to zajímalo! A ani ne tak z pozice ředitelky operačního oddílu akademie, která o misi Avengers věděla, ale z pozice někoho, kdo Coulsona znal! A fakt mě neskutečně štve tady stát a dívat se na někoho, kdo se tváří, jako by mu bylo úplně jedno, že před ním pod tou plachtou leží tělo, které má na svědomí!
Opovaž se zkusit říct něco z tvého pohledu vhodného!

„Co s ním teď hodláte udělat?“
„Je mrtvý, co myslíte?“
Dobrá, nepokusil ses. Ale stejně čekáš, co řeknu já. A já nehodlám mluvit o pohřbívání. Vlastně když se to stalo, pořád jsem doufala, že ho někdo nebo něco zachrání. Nejde...pořád nejde vzít na vědomí, že má být mrtvý. I když leží přímo tady. Vlastně kdyby teprve ... kdyby umíral, dalo by se s tím něco dělat. Dalo by se to i vyléčit. Viděla jsem divnější kousky a vím, že existuje způsob jak vyléčit hodně vážná zranění hodně rychle a hodně netradičně. Jak zachránit život visící na vlásku, s kterým doktoři už nic nezmůžou. Jenže on neumírá, on už nežije, je ...
„Je mrtvý, protože část vašeho plánu katastrofálně selhala.“
„Byli jste si blízcí?“
„Kdybyste neměl pročtené moje materiály odshora dolů, vůbec bych tady nestála, tak laskavě aspoň teď nedělejte, že nevíte, že mě k SHIELDu dostal vlastně on!“ nedokázala jsem se tvářit pořád úplně klidně. Vlastně to neznamenalo nic tak zvláštního. SHIELD přišel o agenta, ale ne poprvé a naposledy a jeho práci převezme někdo jiný. Možná nebude tak schopný, možná nebude tak oddaný, ale převezme ji a školy se to netýkal už vůbec. Vlastně jsem se leda mohla zkusit postarat, aby operační vychovalo někoho dalšího jako on. Ale nemohla jsem to přejít. Znala jsem ho dost dlouho. Vycvičil mě, díky němu jsem tam, kde jsem, díky němu jsem dokázala naštvat spoustu jiných a dostat se nejen k ředitelskému postu v akademii, ale i do mimozemské bitvy Lokiho proti Avengers. A teď jsem ho viděla umřít.
„Potom nemá smysl říkat cokoli dalšího, než že je to citelná ztráta, ale pokud je mrtvý, nelze to zvrátit. Bez ohledu na kohokoli z nás.“
Jeho pohled se mi nelíbil. Věděl, že mě to štve, a že bych hrozně chtěla něco udělat. Nemohl vědět, co mě už napadlo, ale možná nějak vycítil, že se s tím nechci smířit.
„Znáte snad někoho, kdo by dokázal vrátit život?“
„A vy?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Kdyby ještě dýchal ... ještě mu trochu bilo srdce ...“ podívala jsem se na jeho bledou tvář. Takhle ani nevypadal jako mrtvý. Převezli ho a zranění, které mu Loki způsobil, zakrývala plachta.
„Něco vás přesto napadlo. Něco víte.“
Nedal se. Tvářil se pořád stejně, prakticky nehnul brvou, a snažil se vzbudit dojem někoho, kdo ví o všem. Nesnáším to.
„Prohlásili ho za mrtvého před dvěma hodinami a v hrudi má díru, někdo by musel zastavit posmrtné procesy, dát mu dohromady orgány a vdechnout mu život!“ já se zato zatvářila, jako by se zbláznil. I když vím, kolik někteří dokážou, byla jsem přesvědčená, že tohle nezvládne. Ale ta představa byla najednou pořád lákavější. Ostatně Rogers dokázal přežít 70 let v ledu. Nebylo to totéž, ale copak se její schopnosti nedají označit za minimálně nadpřirozené?
„A vy víte, kde toho někoho najít.“
Předstíral to, nebo si tím byl jistý, ale poznal, že mám alespoň mizivý důvod v to doufat. Muselo mu to dojít, jinak bych už dávno odešla nebo chtěla detaily jak naloží s tělem. Jenže já zároveň nikdy nikomu neřekla, co umí, a prozradit to by mohlo způsobit spoustu problémů, nehledě na to, že to vážně byla nejspíš jen úplně planá a nesmyslná naděje, které by vycvičený agent nikdy neměl podlehnout.
„Nemůže to vyjít. To už by byl absolutní zázrak.“
Přesto jsem mu ale naznačila, že se neplete.
„Zařídíte ho, agentko.“

Žádné komentáře:

Okomentovat