11. ledna 2014

Turnaround to Blame 31

Do nekonečna

Točení hlavy mi trochu povolilo, když jsem malé Nelli říkala, co bude dál a proč musí jít s paní ze sociálního úřadu. Nevysvětlila jsem jí úplně nejlépe, že ji ještě čeká lékařská prohlídka, ale pochopila, že maminku teď nějakou dobu vidět nemůže a její otec, který jí dělal všechny ty zlé věci, co přiznala, půjde do vězení. Doufala jsem, že pochopila, že už jí opravdu nikdo neublíží, a že to nebyla její vina. Že on byl ten, co všechno způsobil. Ale i tak si odnese něco, s čím bude jednou těžce bojovat. Něco, co by spousta z nás nezvládla.

Teď se vrátilo znovu.
Nelli odešla a já měla co nejrychleji vypracovat předběžnou zprávu, aby mohli pana McConwaye konfrontovat se skutečností. A do soudu potom sepsat důkladný posudek. Ale nemohla jsem se k tomu hned donutit.
Zatímco my učíme našeho syna španělsky, snažíme se, aby včas pochopil, co se skrývá za alkoholismem, drogami, pochybnými gangy a životem na ulici příkladem zlých lidí, které vyšetřujeme, zatímco my mu nechcem lhát a řekli jsme mu už takhle brzo pravdu o jeho biologickém otci a zatímco ho každou neděli jeho "druhý" otec bere do bazénu a učí plavat a potápět se, její otec, ač pravý a bez uvozovek, ji nutí uspokojovat své zvrácené choutky, strpět něco, co nesmí být nuceno trpět žádné dítě a ani žádný dospělý, a matka před vším zavírá oči.
A tyhle děti, tak hrozně odlišné, jsou vedle sebe, přátelí se a vůbec netuší, že ten druhý bude mít docela jiný život. A to jsem si nikdy nemyslela, že Matt, od malička mezi vlivy policie, federálních úřadů a i armády, bude mít život tuctový.
Bylo to prostě těžké.

Navíc jsem ani nemohla čekat, že mě někdo podpoří nebo mi dá zapomenout. V práci jsem měla placené volno pro externí činnost, takže jsem s nikým nemluvila. A Eric se na mě ještě pořád nechtěl ani podívat. Sám to snášel špatně, byl naštvaný, že mu nedovolili podílet se na případu Nelli a vzhledem k tomu všemu se mezi námi nic nezměnilo. Vlastně ten večer ani nepřišel domů. Vzal si ještě jednu směnu, možná aby nemusel být se mnou, možná, aby se tomu ještě nemusel postavit.
A já psala.
Trvalo mi to dlouho a s četnými přestávkami. Nakonec jsem si musela pustit jeden z těch filmů, které všichni nenávidí a smějí se jim jen když vypnou mozek. Ale já potřebovala něco úplně absurdního, vtipného, praštěného, možná i trapného, aby to odvedlo moje myšlenky. Takhle jsem často bojovala s realitou nebo kontroverzním zasahujícím tématem, abych vůbec mohla spát bez nočních můr. Ani Matthew mě nerušil. Věděl na čem pracuji, věděl, že jde o Nelli, a chtěl, aby toho zlého pana McConwaye zavřeli do vězení. I když jakmile jsem po výslechu přišla domů, musela jsem ho obejmout a říct mu, že se mu nikdy nic nesmí stát. Nechápal to a otravovalo ho to, protože se zrovna díval na nějakou pohádku s animovanými zvířaty, ale potřebovala jsem to.
A June?
Seděla ve svém pokoji a zazvonil jí telefon.

Po mnoha mailech a zprávách, v nichž nikdy neřekla nic, co by mohlo naznačit pravdu, po mnoha ujišťování, že všechno bude v pořádku, a že se na sebe vzájemně těší, a i po žádosti, aby jí nevolal, jen psal, protože si nebyla jistá, že je schopná udržet stejný bezstarostný duch i při hovoru, zazvonil. A ona ho zvedla.

"Ahoj Nate."
"Juny, já vím, že jsem ti slíbil, že budu jenom psát, ale už jsem to nemohl vydržet. Už moc dlouho jsme spolu nemluvili a mně přijde, že o to ztrácíš zájem."
Necítila z něj výčitku, ale obavy. Vážně si myslel, že to s ním chce po těch několika bláznivých týdnech útěků a odmlčení skončit.
"Ne, opravdu, jenom jsem nikdy nevěděla s kým zrovna budu a kde a … já vím, že jsem utekla a neřekla ti vůbec nic, tak to tak vypadá, jenže … já tě miluju, Nate," ona naopak toužila po tom, aby všechno pokračovalo, ale bála se, že nemůže. A pořád si myslela, že nemá právo zničit mu život přiznáním, co vlastně provedli.
"Tak potom se něco děje."
"Ale ne, to jen … ten odchod od mámy a nová rodina v New Yorku … psala jsem ti, že nejsou zrovna dokonalí a tak …" snažila se zatloukat do poslední chvíle. Opravdu o něj nechtěla přijít, nebo ho nedobrovolně uvazovat.
"Říkej tomu třeba šestý smysl, ale i tak myslím, že se s tebou něco děje."
"Možná asi jo. Ale … no … to nejde po telefonu," June povzdechla a on to jasně slyšel.
"Potom pro tebe mám dobrou zprávu, lásko."
Trochu jí zatrnulo. Tohle slovo už dlouho neslyšela. Psal jí tak. Oslovoval ji jako vždy. Ale naživo to bylo něco jiného. Poslední záchvěv starých časů přišel spolu s Heather, co v New Yorku strávila s rodiči víkend, ale nakonec nevydržela dál jí nic neříkat a polovinu času řešily jen její budoucnost a dítě. Teď přišel s novou silou.
"Jakou?"
"Zítra, když mi řekneš tvou adresu, se uvidíme."
"Mou … Nate já … já mám strach," přiznala mu konečně.
"A z čeho? Poslední týdny to bylo … dost divný, oba jsme byli pryč, to jo, ale … nemusí to nic znamenat, můžeme dělat, že se to nestalo, mezi námi se nic nemění … doufám."
"Mám strach, že mění, že změní, tohle … jenom mi prostě slib, že zítra uděláš to, co fakt chceš. A ne něco, k čemu tě nutí dobrý vychování, jasný?" už skoro vše prozradila. Ale po telefonu nechtěla. Chtěla jeho reakci vidět. Věděl totiž, co by měl udělat, a zároveň ona věděla, že s tím jak bohatý je, by si mohl ještě spoustu let nezávazně užívat bez ohledu na kohokoli dalšího, a jen proto, že se takhle, jako většina podobných mladých lidí, nechoval, nepatřil tak docela ke společenské smetánce, protože doma byli on a jeho otec jedni z mála horních deseti tisíc, takže ona smetanová vrstva se nikdy nevytvořila příliš široká a ovlivňující, nemohla předstírat, že to není jeho liga, a že má právo stáhnout ho jinam.

"Fajn, začínáš mě děsit."
"Sama sebe děsím už nějakou dobu. A bojím se, že jsi udělal chybu, když sis se mnou začal."
"Ale ne. June, chceš zase mluvit o tom, že se k sobě nehodíme? To máme za sebou, ne? Já kašlu na peníze, to dobře víš. A tak starej taky nejsem. Nebo mi chceš dát kopačky? Že by vážně?" podobné debaty totiž opravdu v minulosti několikrát vedli a on se jí snažil přesvědčovat, že nechce být žádná celebrita ve smokingu za patnáct tisíc a po zbytek života si dávat pozor na to, co kde řekne, co udělá, jak se zatváří a kam investuje. To byla parketa jeho otce a dojel na to. A parketa jeho matky, která se začala zajímat až když otec skončil a ona musela vzít studujícího syna pod ochranná křídla. Ne jeho.
"To nikdy. Já ne. Ale … pokud budeš chtít ty, tak si posluž."
"Zlato … přijdu zítra co nejdřív, ano?" už zase ji nechápal. A měl pocit, že za to nemůže jenom vypjatá situace, co ji donutila opustit Maine.
"Budu se na tebe … těšit," a zavěsila. Chodit s ním bylo fajn. Ale mít s ním v jeho postavení a jejím věku rodinu je záležitost úplně jiná. A on bral všechno až příliš lehkovážně. Ano, to byl asi ten důvod.
Chceš, abych s tebou šla na univerzitní ples? Ale vždyť ani nemám šaty a určitě tě ztrapním. Ne, neztrapníš a šaty ti koupím. Dát mi k narozeninám věc za cenu vyšší než pět set dolarů? Blázníš? Ne, na cenu se nedívej, chci ti to dát. Platit za mě kdykoli jsme spolu? Ale vždyť víš, že se to sluší. Přidat se na váš večírek pro zvané? Prostě patříš ke mně, tak si s tím nedělej hlavu.
Vždycky všechno jednoduše vyřešil a nepozastavoval se nad tím, že si June připadá trochu trapně. Bral to jako samozřejmost pro svou milovanou přítelkyni. A proto by nerada, aby to tak udělal i teď. Chtěla by, aby se skutečně zamyslel, jestli k sobě patří, nebo je na čase věnovat se každý svému. Zkrátka aby se na budoucnost díval trochu rozumněji, než jen miluju tě a mám na to. Zvlášť, když teď už se dítě musí narodit.

Snad to tak tedy zítra dopadne. Snad to zítra zvládne.
A ne jen ona.

Další den dostala policie svou zprávu a také zprávu lékaře. Ten sice nepotvrdil žádné fyzické ubližování, žádné modřiny, žádné zhojené zlomeniny a žádné pohmoždění, ale potvrdil zjevné sexuální násilí, kterého se její otec minimálně jednou dopustil, a které mi Nelli nepřiznala. Řekla, že to nikdy nebolelo. Ale to, co jí udělal, bolet muselo, protože to bolí dost často i o víc než deset let starší dívky, které nikdo nenutí.
Už jen z toho důvodu jsem po odevzdání zprávy z našeho rozhovoru zůstala. Chtěla jsem vidět člověka, co zničí vlastní dítě.

Stála jsem za sklem a čekala, až výslech začne. Brzy jsem tam ani nezůstala sama. Tenhle případ byl tak smutný, že přilákal pozornost i kriminalistů, kteří ho nevyšetřovali. Ke mně si tedy stoupla kriminalistka Danville, nástupkyně Stelly, svého času mé celkem kamarádky a přítelkyně otce. Ale nepromluvila jsem s ní. Já, na rozdíl od muže, jehož přiváděl policista, neměla o čem.
Jo Danville se přesto zeptala: "Udělal to všechno?"
Stihla jsem jen krátce kývnout a k pětatřicetiletému otci malé Nelli, který seděl za stolem, ruce, položené na něm, spojené a díval se kamsi ke stropu, se přidal krom jeho právníka i Danny Messer, jen špatně skrývající svou zuřivost, vzhledem k tomu, že sám je otcem malého děvčete, a detektiv Jamie Lovato, o níž jsem nevěděla nic.

Pak Danny zahájil výslech.
"Chci slyšet jenom jednu věc, McConwayi. Proč jste nám lhal? Chtěl jste se vykecat, vrátit domů a prznit dál vaše dítě?"
"Řekl jsem vám, že si to navymýšlela! Přiznávám se k tomu, že jsem si sháněl ty fotky. Ale to je všechno."
"Jo, fotky jste si sháněl. To už bohatě stačí na pěkných pár let v base. Jenže vaše dcera přiznala, co jste dělal s ní! Máme její výpověď nahranou, máme předběžnou zprávu a soud brzy dostane kompletní posudek od speciální agentky, tak se přestaňte schovávat!" Danny svou řeč cedil mezi zuby a stejně jako při prvním výslechu stál. Detektiv Lovato zatím mlčela a seděla proti McConwayovi a právníkovi, kterého si zavolal.
"Detektive, přesně, jak můj klient řekl, jeho dcera je malé dítě. Má velkou fantazii a mohla si spoustu věcí vymyslet nebo interpretovat jinak, než jak ve skutečnosti byly. Pan McConway přiznává existenci vadných souborů v jeho počítači a je ochoten prozradit, kde je získal. Ovšem výpověď dítěte není něco, o čem bychom se mohli bavit. Je silně nedůvěryhodná."
Jamie zase silně překvapilo, že nyní si chtěl Ennis pomoci spoluprácí a odhalením distributorů dětského porna, což mu nepochybně jeho zástupce poradil, ale štvalo ji, že bagatelizuje výpověď Nelli, když slova jeho mandanta jsou na stejné rovině.
"Je důvěryhodná stejně jako všechno, co tu pan McConway řekl a řekne. Ale hlavně odborníci, co se jí věnovali, mají s podobnou prací zkušenosti a dokáží určit, jestli lže nebo ne. A podle všeho, pane McConwayi, Nelli nelhala. Všechno, co řekla, je pravda."
"A řekla, že jste ji nutil, aby byla nahá, dotýkala se vás, že vy jste se dotýkal jí a uspokojoval se tak! Chcete říct, že to je lež? Že po všech těch nechutných fotkách jste nikdy neměl chuť na ni?!" vystartoval znovu Danny.
"Mít chuť něco udělat a doopravdy to udělat je rozdíl, detektive." vložil se do toho ale znovu právník. "Tohle je irelevantní otázka. Navíc i odborník se může splést a my nejsme zrovna v objektivní rovině. Pan McConway tvrdí, že své holčičce nikdy neublížil. Je to přeci její milující otec. Ona jen něco vyprávěla vaší agentce. Dokažte, který z nich nemluví pravdu. Spíš než nějaké opravdu necitlivé dohady bychom měli věnovat pozornost nabízené spolupráci. A vy byste neměl útočit. To není v souladu s právy mého klienta."

"Můžu tam jít a omlátit mu ten spis o hlavu?" podívala jsem se na Jo, když jsem slyšela právníkova slova.
"Tohle přeci nemůže ničím zachránit," odpověděla mi a dál bedlivě sledovala, jak Jamie vytahuje na stůl další dokumenty.

"Řekněme, že Nelliina výpověď stojí na názoru speciálního agenta FBI, dobrá. I když osobně si myslím, že její nahrávka bude porotu velmi zajímat a budou mít opačný názor. Ale mám tu i lékařskou zprávu z nemocnice, kde vaši dceru prohlédl obvodní lékař i specialista, pane McConwayi. Pořád tvrdíte, že jí se váš zájem o malé děti netýkal?"
"Nikdy… miluju jí." odpověděl trochu neurčitě. Ale Jamie tomu nevěnovala pozornost.
"Je to možné. Ale tahle zpráva tvrdí něco, co už vaše dcera agentce neřekla. Možná se příliš styděla, nebo se bála, vyhrožoval jste jí přeci, že když někomu něco řekne, bude toho litovat?"
"O tom nevím. Nelli jsem nebil. Ani já ani moje žena jsme ji nikdy nebili." zavrtěl Ennis hlavou.
"Možná, že by to bylo lepší, rozhodně by to pro ni do budoucna bylo snesitelnější. Ale ubližoval jste jí jinak a moc dobře víte jak, tak přestaňte zatloukat a mluvte! Máme to tu černé na bílém!" přebral otěže Danny. Opět, aniž by si to domlouvali nebo uvědomovali, nastoupili s verzí hodného a zlého policisty.
"Tohle naléhání se mi v nejmenším nelíbí. Chcete, aby se můj klient přiznal k něčemu, co neudělal!" ozval se znovu právník.
"Neudělal. Tak se konečně zabývejme tím, co v té zprávě vlastně je. Doktor potvrdil, že Nelli už není panna! V necelých pěti letech! To se asi nestalo náhodou na divokém mejdanu! Ona sama to sice neřekla, vlastně patrně ani neví, co to znamená, ale na tohle už objektivní důkaz existuje!"
"To je ovšem to nejnechutnější obvinění, jaké jsem kdy slyšel! Tvrdíte, že můj klient měl styk se svou vlastní dcerou! To je nehorázné!"
"My to netvrdíme, bohužel je to fakt," Jamie se na právníka pana McConwaye podívala tak tvrdě, že po iluzi hodného policisty nebylo ani stopy. "Tak co nám řeknete k tomuhle, Ennisi?"
"Jak … jak můžete dokázat, že jsem to byl já?" nepovolil. Místo toho, aby měl ruce dál položené na stole, se ho držel, ale nepovolil. Tvářil se stejně, jako při ostatních sporadických příležitostech, kdy mu dal zástupce možnost promluvit.
"Mohl to snad být někdo jiný? Snad někdo z těch dalších prasáků, od kterých jste kupoval vaše porno? Platil jste za něj snad přes Nelli?!" Danny ho nechtěl pustit, dokud se nepřizná. Ani na okamžik nepochyboval, že by cokoli ze zprávy nebyla pravda a pořád měl důkaz z nemocnice.
"Bože to ne! Nikdy bych nikomu cizímu nedovolil, aby se jí dotkl!"
"Jen sám sobě, že?" dodala Lovatová a nedokázala skrýt vítězoslavný nádech.
"Nic neříkejte!" okřikl Ennise právník, jakmile ho postřehl. "Nikdy nemůžete dokázat, že tu věc provedl právě pan McConway!"

Danny ale nevydržel dál předstírat, že tam není, a mluvit jen s obviněným. Ani jsem se mu nedivila.
"A kdo jiný? Kdo jiný mohl vzít nevinnou malou holčičku, svlíknout jí a provést něco tak odpornýho? A jestli ne on, jaký otec by mohl dovolit, aby to někdo udělal jeho dceři?! Víte, jaké to pro ni je?"
Ennis McConway sjel pohledem z detektivů i ze stolu někam na zeď za nimi, přerývaně dýchal a rychle mrkal, ale Danny pokračoval neúprosně dál.
"Až si doopravdy uvědomí, co se jí stalo, až si uvědomí, že jste jí zničil dětství a nejspíš i další život, až zjistí, že se nedokáže na kluky dívat tak, jako její vrstevnice, co myslíte, že udělá? Co si o vás bude myslet? Koho bude nenávidět? Jak sakra bude žít?!"

Já i Jo jsme za sklem poslouchaly pravdivá slova a napjatě čekaly, jak zapůsobí. Dannyho křik musel být slyšet až na chodbu. A já přesně věděla, co tím myslí a co cítí. Ale chtěla jsem i vědět, co cítí Ennis.

Ten si najednou překryl obličej dlaněmi a rozplakal se. V tu chvíli věděli, že ho mají v hrsti.
"Já to udělat nechtěl. Nešlo tomu odolat," vzlykal přes dlaně.
"Kdy jste ji začal zneužívat?" nikdo z přítomných mu nechtěl dopřát soucit. Dokonce ani jeho právník, který frustrovaně a poraženě vzdechl, už neměl vůli ho bránit. I když se v souladu se svou povinností snažil.
"Já nevím. Stalo se to několikrát … když žena nebyla doma. Jenom … se dívat … to vzrušovalo …" stejně, jako většina pachatelů, neřekl, že to udělal a že jeho to vzrušovalo. Ono se to stalo. Ono.
"Jenže dívat se vám přestalo stačit. Už vám nestačilo nechat Nelli neoblečenou ve vaší společnosti, že?!" Danny ho nutil pokračovat.
"Nebolelo ji to. Nikdy jsem jí neublížil ani nezranil!"
"Znásilnil jste ji! Minimálně jednou ano!"
"Bylo to, jako by mě opustily smysly … vůbec jsem nepřemýšlel … mrzí mě to!"
"Mrzet vás to mělo dřív. Včas!" přerušil ho Danny.
"Nevíte, jaký to je! Vědět, že je to špatně, ale nemoct odolat! Já jí miluju! Hrozně jí miluju! Ale v těch chvílích … nebyl jsem to já. Nebyl jsem sám sebou!" vzlykal dál Ennis a na nikoho z přítomných se nedíval.
Jamie se nadechovala k nějaké odpovědi, ale právník, který patrně právě teď svůj boj vzdal, ji zastavil.
"To by stačilo. Pan McConway se přiznal, víc už říkat nebude. Končíme," a zvedl se. Ne proto, že by tím mohl ještě něčemu pomoci, ale proto, že už víc poslouchat nechtěl.

Protože nikdo nic nenamítal, vyvedl Ennise policista ven. S pouty na rukou. Tam už ale, z části i kvůli Dannyho křiku, čekalo mnohem víc lidí.
Já i Jo jsme vyšly z místnosti za zrcadlem. Kus od nás postávali Lindsay a Eric a přímo před námi seděla na židli paní McConwayová. Nervozně tiskla ucho kabelky, přehmatávala po něm a poklepávala nohou do dlažby na podlaze.
V tu samou chvíli se otevřely i dveře vyslýchačky a paní McConwayová viděla, že manžel má na rukou pouta a veškeré naděje na jeho očištění a nevinu tak padly. Zvedla se, podívala na procesí odcházející od výslechu, nadechla se jako by chtěla začít křičet a prudce se otočila přímo na mě.



"Nate … já …"
Když se ozval zvonek u dveří, věděla, že je to on. A teď, když otevřela, nemohla ze sebe nic vypravit. Tak mu prostě vpadla do náruče.
"Hrozně rád tě vidím. Hrozně … hrozně … hrozně jsi mi chyběla," řekl, když na chvíli ustalo zběsilé uvítací objímání a líbání.
"To si nejspíš hned rozmyslíš."
"To si nerozmyslím. Víš jak jsem se nemohl dočkat, až se tě zase budu moct dotknout, až tě budu moct políbit, a až nebudu trčet sám v Anglii?" pořád ji držel.
"Ano, ano, já vím, já taky, hrozně tě miluju, změnil jsi mi život a já doufala, že to tak prostě už zůstane, ale teď se mi změnil zase a …" přerušil její trochu protichůdnou snahu šťastně ho přivítat a připravit na odchod, pokud ji odmítne.
"June … June zastav. Tvoje matka mi včera volala."

"Moje matka?" ujišťovala se překvapeně.
"Ano. Docela zvláštní načasování. Měla takový menší hysterický výlev. A … řekla mi to."
"Řekla … ona ti to řekla! Proboha … a ty jsi … tady?" ruka jí vylétla k ústům, když si uvědomila, že všechno věděl už možná během jejich hovoru.
"Kde jinde bych měl být? Je to i moje věc. A jsem za to taky odpovědný. A hlavně jsem se celou dobu těšil na tebe, chtěl jsem tu už být a zvládli jsme i horší věci."
"Horší … tohle ale není jen nějaká věc. Je to něco co tě uváže, omezí, změní, já … nechci ti to nutit!"
"June, od včera o ničem jiném nepřemýšlím," přisvědčil.
"Tak vidíš! Pro tebe by to přeci bylo moc …"
"Můžu jít dál?" přerušil ji znovu. To, že pro něj je moc obyčejná a moc jiná, slyšel mnohokrát a pořád jí to ještě nedostal z hlavy.
June mu ustoupila, aby mohl vejít. A Nate ji znovu pevně chytil a políbil. Potom ji zvedl a odnesl dovnitř. Ještě na ní nebylo nic vidět a on měl vždycky dost síly. A June pro něj nikdy nebyla žádné břemeno. Když našel ji, měl pocit, že našel někoho, ke komu patří. A ona po útěku od matky, co jí nikdy nedala skutečnou lásku, možná konečně našla domov. Nic z toho teď nehodlal vzít a zahodit.


"To vy! Celé jste si to vymyslela! Panebože za to můžete jenom vy!" pustila se do obviňování a ukazovala na mě prstem.
"Paní McConwayová," pokusila jsem se ji uklidnit, ale nenechala mě ale vůbec nic říct.
"Nemluvte na mě! Vymyslela jste si jenom ubohou pomstu za to, že váš fracek dostal co si zaslouží! Zničila jste nám život!"
"Já neudělala nic, váš manžel-"
"Můj manžel je nevinný! Donutila jste Nelli vyprávět pohádky, abyste mu ublížila!" křičela na mě a všichni včetně něj se na to dívali. Ale nikdo nepromluvil. Jen v ohybu chodby se objevili dva uniformovaní policisté udržující v budově pořádek.
"Právě se přiznal detektivům," nezkoušela jsem říkat, že jsem Nelli chtěla pomoct. Nezabralo by to. V téhle situaci nemělo vlastně vůbec žádný smysl na ni mluvit.
"Policajti umí donutit říkat lidi co chtějí! Jsou to všechno jenom svině, co se vozí po nás! A vy ta největší!" nenechala se přesvědčit, ale spustila ruku, kterou na mě neustále mířila. "Zničila jste nás! Rozumíte? Zničila!" udělala tři rychlé kroky směrem ke mně. Ostatní, v předtuše, že to neznamená nic dobrého, se k ní rozběhli, ale dřív, než ji chytili za paže, rozmáchla se a silně mě uhodila.
Možná to nebyla jediná rána, kterou hodlala zasadit, ale konečně ji popadl Danny a pak se k ní dostali policisté, kteří ji převzali a zmítající se odváděli pryč.

Já na to nic neřekla. I když se kolem shlukl stejný dav jako na jakémkoli jiném místě plném lidí, tady všichni znali pravdu a nejspíš dobře věděli, o co jde. Stejně jako nemělo smysl jí něco říkat, nemělo smysl ani se hájit. Ale příjemně mi nebylo. Možná si paní McConwayová celou pravdu nikdy nepřipustí. A možná Nelli ublíží ještě víc.
Jen jsem zavrtěla hlavou a chtěla odejít. I ostatní, kteří pochopili, že představení skončilo a hlavní aktéři jsou pryč, se rozcházeli po svém. Jen Eric tam pořád stál a nakonec se rozhoupal a přišel ke mně.
"Neudělala ti nic?"
"Byla to jen facka," ujistila jsem ho. "Nic co se nedá vydržet."
"To bylo šílený."
"Odmítá věřit. Buď to tak zůstane, nepůjde ani k soudu a bude pořád tvrdit, že jsme to připravili my, nebo si projde ještě několika fázemi a …" nechala jsem větu nedokončenou, ale určitě si dovedl představit, co bude následovat pak.
"A třeba se přijde i omluvit," dodal.
"Já bych chtěla, aby přišel někdo jiný."
Nezeptal se kdo, ale čekal, až to řeknu.
"Ty. Abys přišel domů."
"No …"
"Já vím, že se zlobíš, a že máš právo, ale já přísahám, že jsem nikdy-"
"Vím, že ne. Jenže ten zbytek?" nemluvil už naštvaně nebo s tak velkou výčitkou. Ale pořád mu to značně vadilo.
"Přestala jsem s tím. Už s ním nechci mluvit ani nic dalšího, nikdy jsem ani doopravdy nechtěla, jenom se vrať domů. Všechno teď bylo šílený a já tě potřebuju," stoupla jsem si ještě o něco blíž k němu a položila mu ruce na ramena.
"Já tebe taky. Nechci se hádat a vyhýbat se … miluju tě a tohle všechno mě štve. A navíc případ Nelli … nemělo by se to zopakovat. Nic z toho."
"Kdyby to šlo vrátit, nestalo by se to ani jednou. Všechno mě tak mrzí …" přiznala jsem. A taky mě mrzelo. Nejen co jsem udělala já sama, ale i co se stalo Mattovi a Nelli a všechno kolem toho.
"Tak to smažeme. Necháme to být. Dnešek byl už moc. Říkala jsi, že vždycky, když se něco stane, prostě to přijmeš a zapomeneš. Tak to udělej."
Na to už jsem nic neodpověděla. Jen ho objala. A Eric mě políbil.


"Neříkej, že sis to rozmyslel, tomu nevěřím, ty sis nikdy nic nerozmyslel, vždycky jenom tvrdíš, že je to v pohodě, protože si to můžeš finančně dovolit, ale tohle je na zbytek života, ne na týden!"
"Juny, jestli si myslíš, že tě v tom můžu nechat, tak to teda opravdu nemůžu. A ani nechci. Nejsi ani první ani poslední na světě, kdo bude mít dítě ještě jako neplnoletá, ale co má být?" Nate hodlal i poslední Juniny argumenty pohřbít. Ona se mu totiž stále snažila vymluvit, že to může dopadnout dobře.
"A co tvoje rodina a společnost?"
"Můj táta sedí. Mojí mámu možná trefí, ale ona mi nemá co vyčítat, víš dobře, jak to s ní je. To je jako ta tvoje. A společnost co? Je to naše věc. Kolikrát ještě chceš opakovat, že tě neopustím, protože tě miluju, a že s tebou hodlám být?"
"No, asi ...


"Bála jsem se, že mi pořád nevěříš, že tě pořád chci," konečně jsem mohla mluvit trochu s úlevou.
"Asi jsem tomu vždycky věřil, ale měl jsem vztek."
"Jo. Jsi hroznej žárlivec. Ale kdybys mi to nevěřil, klidně bych ti to opakovala. Klidně ...


...do nekonečna."

Žádné komentáře:

Okomentovat