Turnaround to Blame 27

Zatčení

Ráno nebylo o nic lepší, než předchozí mlčenlivý večer, kdy jsem do ložnice radši vůbec nešla. Navíc vyvstala potřeba vyzvednout Matthewa a odvézt ho do školky, protože táta ji po cestě neměl a nezbýval mu čas, a když jsem se pokusila oslovit s tím Erica, po mém tichém "Mohl bys prosím tě-" přišel tak nepříjemný vyčítavý pohled, že jsem žádost ani nedořekla. On neřekl vůbec nic. Jen několik minut na to odešel.
Zajela jsem pro něj proto sama a alespoň před tátou se snažila tvářit, že je všechno v pořádku. Naštěstí to nebylo těžké. Jako vždycky, když pospíchal, moc si nevšímal. Matt byl ale o něco vnímavější. Jako jeho otec. Čím dál víc mi připomínal jeho. Což mi také na náladě nepřidalo.
Chtěl mi totiž něco říct. Asi v půlce cesty se zahloubaně ozvalo: "Mami, ve školce je Nelli …"
"Ano? A co je s ní?" napůl jsem se na Matta na chvilku otočila a pak se hned zase věnovala řízení. Ale stejně poznal, že já nejsem jako vždycky a změnil téma.
"Ty brečíš?"
"Já? Ne," hned jsem to popřela, ale nedal se.
"Ty jsi smutná?"
"Nejsem, tak co jsi chtěl říct?" snažila jsem se zakrýt celé ráno, kdy mě Eric víceméně ignoroval, a kdy jsem se zlobila sama na sebe, štvalo mě, že to takhle dopadlo a začala jsem se bát, jak se to ještě vyvine. Přesto poznal, že něco není v pořádku, a i když se určitě chtěl s něčím podělit nebo na něco zeptat, neudělal to.
"Nic."
"Tak dobře."
Dál už o ničem nemluvil, já ho nechala ve školce, jako obvykle celkem brzy ráno, v době, kdy s ním uvnitř byly nanejvýš dvě další děti, a sama odjela. Doufala jsem, že práce mi pomůže na chvíli zapomenout na dusno doma.

Dlouho to fungovalo. A buď jsem tak dobrá v předstírání, nebo se nikdo z kolegů nechtěl vrtat v soukromí, ale nikdo se ani neptal, jestli mi nic není. Jeden jediný zkoumavý pohled Peniho jsem nechala bez komentáře.
Do půl desáté bylo zkrátka všechno v pořádku. Práce a příprava překvapení pro našeho nejmladšího kolegu. Krom luxusní lahve vína jsme zabalili i "balíček šťastného manželství" obsahující špunty do uší a ceduli 'Ano, miláčku', které jsme chtěli po návratu ze svatebního volna darovat Brendanovi.
Ty špunty a cedule mi přišly trochu trapné, ale lahev, prý obsahující velmi dobré víno, čemuž mi nezbývalo než věřit, protože víno nepiji a vůbec se v něm nevyznám, to vyvažovala. Určitě bude mít radost. A hlavně z toho, že je nepochybně přijatý mezi tým. Vždycky měl trochu strach, že ho ostatní nikdy úplně nepřijmou. Při škole nastupoval do Matthewova týmu, kde byl nejmladší a nejméně zkušený, a ani tady nepůsobil nikdo mladší. Ale snad ho ten pocit už přejde.
Jediné, co pak zbývalo, bylo vymyslet, jak účinně promluvit s Ericem. A to ještě dnes večer.

Zrovna jsem si řekla, že nejlepší stejně bude improvizace, a že je potřeba soustředit se na něco jiného, když mi zazvonil telefon. Neuložené cizí číslo.
"Taylorová."
"Paní Taylorová, váš syn …"
"Matthew? Co se stalo?!" zřetelně jsem slyšela nervozní a ustrašený tón jedné z učitelek a jako by do mě střelili plnou dávku adrenalinu.
"Měl svačinu, všechny děti dostaly burákový sandwich, ale Matt je asi alergický, vůbec jsme to nevěděli. Měl reakci, bylo mu špatně, nakonec …"
"Kde je?!" přerušila jsem ji, protože by mi byla schopná v úleku, jaký nečekaný problém mezi svěřenými dětmi vyvolal, vyjmenovat nejmenší detaily jeho symptomů, ale neřekla by nic, co jsem teď chtěla slyšet.
"V nemocnici. Odvezli ho právě teď do centra Maimonides. Já vážně nevěděla, že je alergický!" hájila se.
"Jak mu je?!" vůbec mě nezajímalo, co věděla nebo ne. Kdybych nad tím v tu chvíli přemýšlela, sama bych navíc zjistila, že o alergii na buráky u Matta netuším, protože nikdo z nás je příliš v lásce nemá a tak je ani nekupuje.
"Bylo mu špatně, špatně dýchal, motal se, hned ho odvezli, mně je to vážně líto."
Zavěsila jsem. Poslouchat omluvy jsem nepotřebovala. Chtěla jsem být ihned u mého dítěte a být ujištěna, že mu nic není. Což znamenalo vypadnout z kanceláře a jet do Maimonides.

"Co se děje?" ozval se můj havajský kolega, když jsem hodila telefon do tašky a rázně se zvedla.
"Matthew je v nemocnici, něco snědl a je na tom špatně, já …" já začala mít očividně neskutečnou smůlu. "Vím, že nemůžu jen tak zmizet, ale …"
"Běž to vyřídit. Jeď. Je to přece důležitější," podpořil mě svým hlubokým hlasem. "Šéf to pochopí."
"Díky," vydechla jsem ulehčeně a pádila ven a k autu. Jen jsem za sebou zaslechla, jak se Peni obrátil na vždy opozičního agenta Linwooda.
"Ty asi nemáš děti, když se takhle tváříš."
"Ty snad jo?" vrátil mu to on.
"Myslíš, že si tyhle ručně dělaný havajský náramky pletu sám? Akorát, že si dceru vydupala u soudu manželka. Žijí na Ohau."

Jindy bych asi chtěla hned slyšet o Peniho rodině víc. Nikdy neříkal, že byl ženatý, nebo že má tak daleko i dítě. Ale teď jsem to sotva vnímala. Dostat se do lékařského centra Maimonides nebude snadné. Sice je pravda, že šlo o místo s kvalitní péčí a dvě bližší centra nestála za moc, ale bylo daleko a v mém stavu, kdy se k neustálým dotěrným myšlenkám na Erica přidal i hrozný strach, nešlo úplně pohodlně projet městem.
Nakonec jsem se sama rozhodla neriskovat a vyrazit metrem. O dost rychlejším dopravním prostředkem, který mi navíc dal možnost nečekat v nervozním tichu, ale zavolat Ericovi a snad slyšet něco trochu povzbudivého.
Jako naschvál ale telefon nebral. I když nejspíš ho nebral proto, že se mnou nechtěl mluvit. Ve zmatku jsem navíc ani dál nezkoušela tátu nebo June. Hlavně, ať je v pořádku. Ať je v pořádku. To jsem si říkala celou cestu až k centru. Ani jsem se nedozvěděla, co se mu přesně stalo. Jaká byla jeho reakce. Nevolnost, motal se, to mi mnoho neřeklo. Ale pořád jsem se mohla utěšovat, že teď sedí v pohodě na posteli a čeká, až si ho někdo vyzvedne. Že by mi v tom případě zavolali, to mě nenapadlo.

Konečně jsem dorazila do centra a na recepci okamžitě tahala ze sestry, kde najdu Matthewa Taylora, chlapce, kterého před chvílí přivezla záchranka ze školky. Poslala mě vcelku profesionálně a ne příliš zaujatě dál a já pospíchala na dané oddělení najít doktorku, co ho přijímala.
Naštěstí nešlo o velký komplex, takže jsem poměrně brzy našla chodbu vedoucí k ordinacím a lůžkům. Dál jsem ale nemohla a tak jsem čekala, až se někdo objeví.
Prvního doktora jsem neoslovila. Jen vykoukl z jedněch bílých dveří, rozhlédl se a zase je zavřel. Zastavila jsem až procházející sestru.
"Prosím vás na recepci mě poslali za doktorkou Summersovou, měla ošetřovat mého syna s alergií, co sem teď přivezli."
"Zeptám se vám," usmála se na mě a prošla lítačkami se zákazem vstupu veřejnosti.
Začala jsem přešlapovat sem tam po úzké chodbě. Mimoděk mě napadlo, že tehdy, když jsem sama v jiné nemocnici v jiné části města ležela na sále s dírou v krku a táta tu čekal na verdikt, nemohla jsem si ani představit, jaké to bylo. Ruka mi při tom vyletěla k jizvě, která už nikdy nezmizí. A potom, když na svět přicházel Matt, tak na další chodbě čekal Eric. Asi se můj strach dal přirovnat k jejich a asi bylo fér, že teď jsem tu byla sama zase já.

"Vy jste matka chlapce, kterého sem přivezli ze školky? Podle učitelky Matthewa Taylora?" zeptala se lékařka, která zatím přišla, a tvářila se docela přísně.
"Ano, volali mi, že ho sem odvezli kvůli alergii … jak je na tom, co s ním je?" chtěla jsem už konečně slyšet něco určitého.
"Měl alergickou reakci. Nejde o anafylaktický šok, snědl burákovou pomazánku a právě buráky jsou silný alergen, ale po pozření není anafylaktický šok příliš běžný. Dostavily se ale potíže s dechem, vyrážka kolem úst, silná nevolnost a téměř i ztráta vědomí. Momentálně spí, dostal silné léky."
"Ale … bude v pořádku? Není to vážné? Nebude mít následky?"
"Ještě dnes, zítra, pokud by se vyskytla nějaká komplikace, může jít domů," odpověděla pořád bez náznaku úsměvu. Zároveň s tím se znovu pootevřel vchod do nepřístupné části a vyšla nějaká žena s koženými deskami a muž v policejní uniformě. Nevěnovala jsem jim pozornost. Trochu se mi ulevilo.
"Chci ho vidět, chci jít za ním."
"To bohužel není možné," lékařka stáhla rty ještě trochu víc. A já se zarazila.
"Jak … jak není možné? Jsem jeho matka, chci okamžitě za ním! Říkala jste, že dostal léky a …"
"Nemůžu vás za ním pustit," zavrtěla hlavou a potom kývla na úřednici a policistu.

"Paní Taylorová? Nebo agentka Taylorová?" ozvala se ona žena, dost nepříjemně vyhlížející, a očima zajela k mému federálnímu odznaku, který jsem ve spěchu úplně zapomněla sundat. Ostatně ve službě jsem byla pořád.
"Ccc … co se děje? Chci jenom vidět mého syna!"
"Obávám se, že za současných okolností to není možné. Jsem z odboru sociální péče o děti a mladistvé. Budete muset jít se mnou a odpovědět na několik otázek. Věřím, že jako agent chápete, že je lepší nedělat problémy."
"To … mě hodláte zatknout? Proč?! O co jde? Proč nemůžu za Mattem?" už jsem nechápala vůbec nic. Nikdo ze sociální péče přeci neměl nejmenší důvod zajímat se o nás. Všechno až do téhle hloupé alergie, o které jsem neměla tušení, probíhalo v pořádku a naše péče o Matta byla v rámci možností vzorová.
Uniformovaný policista udělal při mých námitkách zvýšeným hlasem krok ke mně. Úřednice ho ale zdvihnutou rukou zarazila.
"Zatčení není nezbytné. A o co jde raději nebudeme rozebírat tady. Bohužel, je nutné odebrat se na policii. Prosím," ukázala chodbou pryč a rázně vykročila. Policista, který neřekl ani slovo, pak vyrazil těsně za mnou.