Turnaround to Blame 26

Nelži mi

Případ Sněhurky byl konečně u konce. I když ne takového, jaký si představovali. Já a Eric jsme nastěhovali všechno asi tak, jak mělo v následujících letech být. A absolutní ticho, které se několik dlouhých vteřin rozprostřelo na síti mezi mým a tátovým telefonem přerušené až přiškrceným 'Skočila' pořád nemohlo opustit mou hlavu.
Nebyl to první případ, kdy pachatel raději než zatčení volil smrt, který jsem zažila. Několik jsem jich dokonce viděla na vlastní oči. Ale u nich jsem si byla jistá, že jsme udělali maximum. Buď já, nebo zbytek týmu. Tady jsem ale neudělala nic. Volal mi, abych pomohla, ale já to moc dobře nedokázala. Nebylo mi kvůli tomu právě nejlépe.

"Tváříš se pořád tak … zničeně. Myslel jsem, že nejsi z těch, které tohle zasáhne," ozval se i Eric, když i jemu přišlo, že je to trochu neadekvátní reakce. Nevěděl, že mi tolik nezáleží na smrti cizí bláznivé ženy, ale spíš na tom, že jsem zklamala tátu, když se u mě snažil najít pomoc a to mě pomalu doneslo až k myšlenkám na to, že dost nefér klamu i jeho samotného, když jsem bez nejmenších ostychů přistoupila na dost intimní chat s bývalým spolužákem, protože jsem se prostě nudila.
"To máš pravdu. Asi mi vadí, že jsem nedokázala nijak pomoct, a při tom mi táta věřil, že přijdu na způsob, jak ji dostat."
"Podle toho, co jsem slyšel, ani to nemohlo dopadnout jinak. Byla už úplně šílená. Zase to není taková výjimka. Nemysli na to. Nebyl to tvůj případ," jak jsem seděla skloněná nad štosem nejrůznějších starých dokladů, smluv, potvrzení a vizitek, a třídila ty, které nám už v novém domově místo zabírat nemusí, jelikož je můžeme vyhodit jako nepotřebné, objal mě zezadu kolem ramen. Trochu ve mně zesílil špatný pocit ze všech odtažitých dní. Působily na mě jako krátká kapitola, kterou někdo omylem vložil do našich životů, která tam vůbec nezapadala, byla navíc, ale přesto existovala a nejen, že podivně probíhala, ale ještě podivněji dneska snad končila. Ale necítila jsem se lépe. Vlastně jsem se cítila, jako bych vůbec nechápala, proč jsem se najednou chovala, jako by byl mezi mnou a Ericem nějaký partnerský problém a nechala se tak unést. Jako by konečně teprve teď zapínalo moje pravé já a po všech změnách se dostávalo ke slovu. Už jsem tu byla zase a pevně. Případ. Vyjednávání. Pomoc policii. Eric. Tak, jak to bylo poslední roky, a jak se to stěhováním, změnou působiště a June nabouralo. Něco, co ke mně nepatřilo, a nezávisle na mojí skutečné vůli se rozjelo, konečně stálo.
Jen jsem nevěděla, jaké přijdou následky.
"Já vím. To přejde. Můj případ jsou teď mrtví bezdomovci v jednom městečku ve státě. Zatím to vypadá, že se to ještě potáhne, protože o nich nikdo nic neví a nikdo je nepostrádá, ale dělám na tom. Ty máš ještě pořád tolik před sebou? Vypadáš unaveně," otočila jsem se na Erica a všimla si, že alespoň tahle věc se ještě moc nezměnila. Jako by si chtěl jít už jen lehnout a spát.
"Už končím. Danny s Lindsay a Jo naštěstí vyřídili většinu interních záležitostí sami, takže na mě tolik nezbylo. Ale znáš to, lidi nejvíc blázní a vraždí, když je horko, když jsou extrémní výkyvy počasí, a když jsou důležité svátky. A Vánoce nejsou moc daleko."
"Jo, každý rok se těším na nějakého originálního krvavého Santu. Zatím jsem celkem zklamaná," poznamenala jsem trochu ironicky.
"Vyvěs plakáty s nabídkou pouhých dvaceti let na tvrdo," vrátil mi to stejnou mincí. "Ale pokud by sis na Santu chtěla zahrát sama, mám takový dojem, že mi už moc dlouho nevydrží počítač. Dneska jsem ho nechal Adamovi na kompletní čistku, ale nevím. A navíc potřebuju zítra ráno ještě napsat pár věcí, než půjdu do práce."
"Fajn, tak si půjč můj, stejně ho nechávám doma. Akorát ho nenechej zaplý, když spadne, dělá potíže," neviděla jsem na tom nápadu nic špatného. "A jinak je všechno v pohodě? Slyšela jsem v noci … že se ti zdálo něco ne moc … mluvil jsi ze spaní k tvojí sestře."
Chvilku mlčel, než pomalu našel vysvětlení.
"Je toho moc. A nedávno mi volala matka, že musela nechat rekonstruovat její náhrobek. A navíc ta tvoje návštěva hřbitova s Mattem, asi se mi všechno spojilo. To zase zmizí. Nech to být," mávl rukou a tvářil se, že mluví upřímně.
Asi za půl hodiny jsem ho následovala do postele. Když jsem přes sebe přetáhla deku a zhasla lampičku, napadlo mě, že nakonec návrat do starých kolejí v novém kabátě opravdu vyjde. Ale vlastně šlo o dost zrádný klid.

Druhý den nakonec Eric odešel ještě dřív, než já. Volal mu Danny, že by si naléhavě potřeboval prohodit službu, a on mu vyhověl. Dokumenty, které měl ještě pořídit, se rozhodl sepsat odpoledne, a byl pryč dřív, než jsem se pořádně probudila.
Odvoz Matta do školky byl tedy zase na mě, June se navíc svěřila, že už si zjišťovala, jak by to bylo s ročním přerušením školy a doděláním ji v New Yorku, a navíc by se prý ráda pokusila stát korektorkou textu v jednom malém magazínu, který nabízí práci i doma, čímž by si vydělala nějaké peníze a necítila se tak moc závislá, i kdyby se na ni Nate úplně vykašlal, což mi taky přišlo jako docela fajn nakročení k lepšímu.
Celkem jsem se na toho kluka těšila. Má to být jeden z oněch mladých prominentů, bohaté mládeže, která má všechno, ale podle vyprávění June je spíš zlatý než s horou zlata, a ona do něj je zřejmě velmi zamilovaná a bolelo ji její rozhodnutí utéct z Maine. A teď, když byl pryč i on, někdy jsem na ni vídala smutnou touhu obejmout ho. A ten čas se blížil.

Zároveň s ním se přiblížil i čas, kdy dala Brandonova snoubenka ultimátum a on tak získal dovolenou na vlastní svatbu. Měla být jen malá, soukromá, ve čtyřech lidech, takže nikoho z nás, jeho kolegů, nepozvali, ale potěšil mě, že si konečně dupnul a rozhodl se udělat, co už dlouho chtěl. A taky jsme se rozhodli vymyslet mu nějaký originální a praštěný svatební dar. Akorát to a jeho nepřítomnost znamenaly trochu větší zdržení v kanceláři.

Eric proto domů dorazil mnohem dřív než já. A rovnou začal pracovat.
Půjčil si můj notebook, zapnul ho a všiml si, že spolu se systémem se mi automaticky otevírá několik programů, mezi nimi i skype. Nevěnoval tomu velkou pozornost. Chtěl mít už co nejrychleji z krku povinné papírování, a tak se do něj pustil.
Taky doufal, že už se vše ustálí. Flack se snad dal po letech do pořádku a mezi jím a mnou to...míval špatnou náladu, pravda. Sny o Marisol se mu najednou pořád vracely s tím, jak mu ji matka a hřbitov připomínaly, a nechtěl se mi se všemi povinnostmi tolik věnovat. A uvědomoval si, že já nikdy žádné držení za ruce, dlouhé společné hodiny a neustálý kontakt nikdy zvlášť nevyžadovala. Trochu tak hřešil na přesvědčení, že teď to taky projde. Navíc jsem si nestěžovala.
Ale po několika minutách dole v rohu obrazovky vyskočila něčí zpráva.
Původně ji chtěl vypnout a psát dál. Ale když se na ni pořádně podíval a uviděl text a fotku, která ho doprovázela, udělal něco úplně jiného. A nebylo vůbec jisté, jestli se ještě dokáže uklidnit.

Přišla jsem večer. Sama.
Táta potřeboval zapomenout na nepodařený včerejší závěr dne a to se mu většinou nejvíc dařilo s jeho hudbou, s kterou se sice moc nechlubil, ale v níž byl dobrý, a nebo s neodbytným vnoučetem, co ho nenechalo myslet na nic jiného, než na vlastní zabavení.
Ani June doma nebyla. Její nejlepší kamarádka Heather měla ve škole volno a uprosila rodiče k víkendu v New Yorku. Obě spolu tedy trávily většinu dne.
"Ahoj. Tak co úředničina?" zavolala jsem směrem k obýváku, odkud šlo světlo. Pracovna zatím měla být v podkroví, ale nikomu se dosud nechtělo tahat až nahoru nábytek a zařizovat ho, tak zůstal pracovní stůl v obývacím pokoji. Zpátky se ale nic neozvalo.
"Hm?" otočila jsem se k věšáku a sundala si kabát. Potom jsem se otočila zpátky a přede mnou stál Eric. Ale netvářil se přívětivě. Spíš jako někdo, kdo byl ještě před chvílí vzteky bez sebe.
"Jdeš nějak moc pozdě, než jsi měla."
"Jo, trochu jsem se zdržela … co je?" přišlo mi to už podezřelé.
"Kde?"
"Co kde?"
"Kde jsi se zdržela?" ptal se úsečně a snažil se nekřičet.
"V práci. O co ti jde?"
"Mně o co jde? Kdo je Jerry?!"
V tu chvíli mi všechno okamžitě došlo. Chatování s Jerrym, které jsem sice ukončila, ale on se nechtěl vzdát, automatické přihlašování do programu, můj notebook, nevymazaná historie. Ve všeříkajícím gestu jsem si položila ruku přes obličej a poměrně zbytečně vyslovila, co naznačovalo:
"Panebože, já jsem blbá …"

"A to je všechno, co řekneš?" Ericova zloba se znovu drala na povrch. Vždycky žárlil. Vždycky měl divoký temperament. Ale až teď získal pořádný důvod.
"Jak vůbec … co …" chtěla jsem se zeptat, co všechno ví a jak to ví.
"Napsal ti kočičko. To mě fakt zaujalo! Tak jsem si přečetl pár věcí z vaší historie, dost zajímavý! Tys s ním flirtovala! On ti nabízel sex a tys ho ani neposlala do háje! Úplně klidně sis TOHLE psala s nějakým cizím chlapem!"
"Je to bývalý spolužák," namítla jsem chabě, i když tahle poznámka neměla vůbec žádnou váhu.
"AHA! Takže když je to spolužák, můžeš s ním vesele spát?! Můžeš se s ním domlouvat na tom, co bys s ním dělala a pak to províst?"
Snažila jsem se mu naznačit, ať mě nechá chvilku mluvit, a potom mu skočila do výbuchu.
"Já vím, že to byla fakt blbost, ale nikdy jsem žádnou nabídku nepřijala, nechtěla jsem-"
"A kdes byla dneska?! Víš co psal? Že s tebou počítá! Nejsem takovej idiot!"
"Já s ním ale nebyla, zůstala jsem v práci!"
Ani teď ale jako by mě neslyšel.
"Jasně! To ti mám věřit?! Po tom jak si vesele čtu, jak ti nestačím? Jak bys to s ním hezky tvrdě zkusila?! Dělal jsem tu první poslední dost dlouho! Automaticky vzal Matta za svýho! Stěhoval celej náš byt! A tobě se prostě nehodí, že mám dost, tak chodíš jinam?!" už křičel. Byl přesvědčen, že jsem ho podvedla, že jsem se s Jerrym právě teď vyspala, a při tom každý muž trpí mnohem víc, než když se jeho žena jinde zamiluje. Představa, že fyzicky selhali, je pro ně zničující.
"Poslouchej mě, já s ním nic neměla, jenom slova, nebyla jsem tam-"
Veškeré pokusy o obranu ho ale jen víc rozčilovaly.
"NELŽI!" prakticky ztratil sebekontrolu a v poslední chvíli zastavil svou ruku, která vylétla nahoru. Nikdy by ženu neuhodil a už vůbec ne mě. Ač byl rozžhavený doběla. Několik vteřin tak zůstalo jen velmi nepříjemné a bodavé ticho.

"Klidně mě prašť," prolomila jsem ho nakonec, "ale neudělala jsem to. Psala jsem si s ním, ale nikdy bych k němu nešla. Mrzí mě to. Asi … asi mi nechceš věřit, ale nepodvedla bych tě. Byla to jenom pitomá slova a ignoruju ho od chvíle, kdy mě začal přesvědčovat. Jsem hrozně ráda za všechno, co pro nás děláš a miluju tě za to …" už jsem nevěděla, co říct víc. V očích jsem cítila mokro a všechno to vypadalo naprosto marné. Nikdy jsem sice s Jerrym o Ericovi nemluvila, ale i tak musel mít dojem, že skutečnost je úplně jiná. Jenže já mu ji teď nemohla dokázat. Stála jsem opřená o zeď a nedokázala se mu ani podívat do očí. Udělala jsem pitomost, jo, možná jsem flirtovala s jiným, cítila jsem se kvůli tomu špatně už pár dní, ale kdyby se o tom nedozvěděl, zapomněla bych na celého Jerryho, protože žádný na světě krom Erica mě nezajímá. Ale zatím věřit nemohl. Zatím potřeboval mít pravdu a vyvztekat se. Přemýšlení přijde až později.
"Jasně …"
"Nevěříš …" zkonstatovala jsem, "nevěř, i když ti přísahám …" Eric se otočil, zvedl ruce, abych už nic neříkala, a zamířil nahoru. Bála jsem se, že by si taky mohl vzít pár věcí a jít. Rozhodně mu takové řešení je podobné. A to jsem mu nemohla dovolit. Kdo ví, kdy bych s ním potom mluvila a jak dlouho se bála, že mě nenávidí.
"Ale prosím nikam teď nechoď."
Uprostřed schodů se zastavil a ohlédl.
"Tak takovou radost ti neudělám."