16. října 2013

Možná to bude horší 1

„Nejeď, neeejeď,“ opakovala malá pětiletá holčička své starší sestře stále dokola a tahala ji při tom střídavě za ruku a za svetr.
„Už jsem ti stokrát říkala, že musím,“ odpověděla jí její sestra.
„Nemusíš.“
„Ale musím, Michelle.“
„A proč musíš?“
Jenna si povzdechla.
„Protože musím pracovat. Abych měla peníze.“
„Tak já ti dám deset dolarů a nemusíš,“ nevzdala se Michelle.
„Obávám se, že když pojedu do práce, vydělám si víc, než deset dolarů, co máš v kasičce. Je to přece jenom do New Yorku, to už jsem ti taky říkala. Večer se zase vrátím, není to, jako když jsem chodila do školy. Budu doma každý den.“
„Ale do New Yorku je to daleko,“ trvala Michelle na svém, pevně odhodlaná donutit sestru zůstat doma. Už od jejího narození studovala Yale v Connecticutu a domů jezdila jen na svátky a prázdniny, proto si jí chtěla co nejvíc užít. Ze stejného důvodu, že bývala doma tak málo, se jí totiž Jenna ráda věnovala.
„Není to daleko, je to jenom chvilka cesty.“
„A co když bude zácpa?“
„Michelle, já nejedu autem, jedu vlakem, takže mi zácpa nevadí.“
„A co když bude vlaková zácpa?“
„Vlaky jezdí po jednom. Tam zácpa být nemůže. A přestaň, už musím vážně jít,“ popadla svou tašku a zkontrolovala, jestli má vše potřebné a dost peněz. Mohla se vyhnout každodennímu cestování, které příjemné nebylo, a které se změní v noční můru, pokud jí někdy směny budou začínat i brzy ráno, ale najít si byt v New Yorku by znamenalo nesmyslné výdaje, mnohem vyšší, než permanentní jízdné, a ona utrácet nechtěla. Po dlouhých studiích, kdy se jí podařilo pouze několikrát se zúčastnit stáží v různých laboratoří, přičemž nejvíc se jí líbilo v Los Angeles, za něž ale nedostávala moc lákavou finanční odměnu, a po financování školy, chtěla alespoň částečně zaplatit to, co do ní vložila její matka, která tak většinou zabránila nutnosti půjčovat si a vyjít tak s diplomem a studentským dluhem na krku.

Navíc měla docela štěstí. V New Jersey žádné místo sehnat nedokázala. Nemocnice měly pořád plno a zdejší policejní oddělení nemělo zájem přijmout někoho rovnou po škole. A soukromé a komerční laboratoře? Ty si vytipovávaly a vychovávaly studenty už na středních školách.
Tak její matka vzala věci do rukou sama. Jenna by tohle neudělala nikdy, ale její matka se spojila s detektivem Taylorem, mužem, o kterém Jenna věděla jen to, jak vypadá, kde žije, a že posílá peníze. Viděla ho jen několikrát, ale vlastně jí byl celkem lhostejný. Nevypěstovala si k němu žádné city ani postoje a brala ho jako téměř cizího. Bohužel nebo bohudík, byl to ale její otec a už nějakou dobu vedoucí denní směny kriminální laboratoře v New Yorku. Ne nejlepší ani druhé nejlepší ve státech, ale přesto velmi dobré a velice vytížené. A to tak, že obměňování zaměstnanců tam nebylo nic nevídaného a osazenstvo laboratoří většinou tvořili mladí lidé. Myslela si, že Jenna by tam dobře zapadla, a že by jí k tomu mohl pomoci.
Když Jenna zjistila, že její matka prosila Maca, aby jí sehnal místo, částečně doufala, že to odmítne a zavolá zpátky, že žádné nemá. Ale nestalo se a on přišel s právě opačnou zprávou. Laboratoř trasologie jede už několik týdnů denní směnu v jediném člověku a další pár rukou by výrazně přispěl k urychlení vyšetřování. A protože dříve toto místo obsazené bylo, je pro něj rezervovaná i část rozpočtu.

Proto teď, když se ujistila, že nic nezapomněla, vyšla ke dveřím, zamířila ke stanici autobusu, odtud na vlak a po hodině a něco cesty do metra. Trasu si už před týdnem našla a pečlivě zaznamenala do svého telefonu, takže doufala, že se neztratí, i když i tím jí malá Michelle vyhrožovala, když ji přemlouvala, ať nikam nejezdí.
Během cesty si stále opakovala instrukce, které prostřednictvím matky obdržela. Ona sama se zdráhala mluvit se svým otcem, a když už musela nabídku přijmout, protože jiná práce na obzoru prostě nebyla, nechala ji, ať všechno vyřídí.
Na recepci nahlásit kdo je, vyřídit formality, nechat se navést do skladu, kde si vyzvedne svůj nový plášť a další nezbytnosti, zjistit kdy a kde si má vyzvednout průkaz a potom najít laboratoř trasologie, kde by jí měl v začátcích pomoci její kolega. Ještě dodatek, obě recepční, co se střídají během dne, jsou obvykle ochotné, takže se není čeho bát.
Jo.
Až na to, že nervozní byla tak jako tak.

Potom ale stanula před ohromnou budovou se spoustou pater a knedlík, který měla v krku, se ještě rozrostl. Snažila se ale být odhodlaná a zvládnout to. Zjišťovala si, jak to v kriminální laboratoři chodí a do styku se svým otcem zrovna moc neměla přijít. On pracoval jako kriminalista. Jezdil do terénu, vyšetřoval. Maximálně jí mohl přinést zajištěné důkazy k analýze, ale ani tehdy neměla jediný důvod si myslet, že by se kdokoli dozvěděl pravdu. Netušila, jak by lidé reagovali na skutečnost, že je dcerou jejich šéfa, a že právě on ji sem dostal. Ať se na to dívala jak chtěla, protekce to prostě je.

Ještě chvíli se dívala do velkých oken lemujících celou budovu a potom vešla dovnitř. Aby to měla co nejrychleji za sebou, obrátila se na první recepci, na kterou narazila, a nechala se odnavigovat ke všemu, co musela před zahájením své práce podstoupit.
Zjistila, že kromě vyzvednutí vybavení, průkazu a odevzdání svých údajů do databáze, musí absolvovat také krátkou přednášku o zásadách chování v kriminalistické laboratoři a bezpečnosti práce a pročíst a podepsat vnitřní řád a předpisy, s nimiž se měla seznámit a hlavně se jimi řídit. Naštěstí, jak se ukázalo, nejsou tam všichni tak přísní a strozí, jak se obávala, a prostě jí jedna policistka dala několik papírů do rukou, ať je co nejdřív přečte, podepíše a odevzdá do své složky.

Konečně si tedy oddechla a v tuto chvíli jí bylo úplně jedno nakolik je to běžný postup a nakolik jí to všechno možná připravil detektiv Taylor. Nikdy o něm neuvažovala jako o otci. Pokud ho musela ve svých myšlenkách nebo před rodinou jmenovat, vždycky říkala detektiv Taylor. A v těch několika málo případech, kdy ho viděla, ho oslovila dohromady dvakrát, a to prostě křestním jménem.
Teď už ale mohla myslet na něco mnohem důležitějšího. V rukou měla vše, co potřebovala, a jediné, co zbývalo, bylo uvést se na své pracoviště. Policistka, co jí předala kopii předpisů, jí prozradila, do jakého patra vyjet, ale dál byla schopná říct pouze to, že na dveřích laboratoří jsou popisy, protože ona se tam moc často nevyskytuje a ví pouze kde hledat kanceláře. Jenna tak doufala, že nebude vypadat jako moc velký pitomec, až bude bloudit celým patrem a raději zabořila oči do první z několika stránek.
Ale když se dveře výtahu otevřely, zjistila, že takový problém to nebude. Přímo před ní vedla chodba dopředu a doprava a všude kolem byly prosklené stěny. Brzy nepochybně musí na nápis trasologie narazit. A ten její kolega už by jí potom měl říct, kam si má odložit věci, tedy kde najde šatny pro laboranty, a jak začít.

Mírně ji zarazilo, že všude prochází nebo postává u různých přístrojů (včetně kávovarů) dost lidí, ale jí si nikdo nijak zvlášť nevšímá. Vždycky, když přišla někam, kde byla poprvé, měla nepříjemný pocit, že ji všichni pozorují a hodnotí. Ale ničeho takového si tu nevšimla. Patrně byli zvyklí, že kolem nich chodí spousta lidí vyřizovat svoje policejní či justiční záležitosti, a tak, dokud to není i jejich záležitost, nemá smysl, aby se tím zdržovali.
Zrovna prošla kolem laboratoře, jejíž štítek na dveřích minula, ale vzhledem k přítomnosti několika monitorů, velké televize, reproduktorů a záznamové techniky všude kolem nepochybovala, že jde o audiovizuální oddělení. Technik, který v něm zrovna seděl, krátce zvedl hlavu a podíval se na ni. Měl krátké vlnité vlasy, trochu delší strniště a kousal si ret, jak se patrně snažil něco najít. Jenna ho jen přejela zběžným pohledem a otočila hlavu na druhou stranu, k další laboratoři.
Ta správná ale stála ještě o několik metrů dál. Na polovině skleněné stěny vedoucí do chodby byly zatažené žaluzie a na dveřích černá písmenka trasologie.

Trochu nesměle vzala za kliku a otevřela je. Pak strčila dovnitř hlavu, nerozhodnutá, zda upoutat pozornost, nebo počkat, až si jí přítomný laborant všimne, ale pak si všimla ona jeho.
Zrovna zvedal hlavu od míkroskopu a protahoval si záda, když zjistil, že se na něj někdo dívá. Otočil hlavu ke dveřím.
Jenna vykulila oči, rázně zase zavřela a opřela se o dveře zády.
Laborant Paul Headley se široce usmál, opřel se v předklonu lokty o stůl a zaujatě sledoval, co se bude dít dál.

Jestli čekala vůbec něco, rozhodně ne, že se dostane do laboratoře spolu s někým, kdo jí tak ubližoval celou střední školu. Poznala ho na první pohled. Hnědé vlasy, vzadu trochu rozcuchané, pod bílým pláštěm černé džíny a černé triko. A nad tím vším pořád stejný sebevědomý úsměv, kterým ji několik let jasně naznačoval, že je těžce povznesený nad ní i vším, co o ní ví.
Netušila, kam šel potom studovat a bylo jí to upřímně jedno. Byl původně o dva ročníky výš, posléze jen o jeden, a určitě se nedostal na Yale. On nikdy neprojevoval nějakou snahu k něčemu opravdu dobrému se dobrat. A teď je tady, dělá práci vyžadující přesnost, spolehlivost, důkladné znalosti a to, že ji neodflákne. Jak se sem sakra dostal?
Jak to, že má tolik důvěry, že vede denní trasologii, na které je sám?
A proč je zrovna on jejím kolegou?

V jednom prchavém okamžiku si představila, jak ji znovu začne mučit a vytáčet svým přístupem a řečmi a rozhodla se, že k tomu už nesmí dojít. Navíc ho šest let neviděla. A teď, když ho zahlédla u mikroskopu, nestalo se už to, co se jí stávalo na střední, a co ji tak trýznilo. Nerozbušilo se jí bláznivě srdce, necítila, že jí slábnou nohy. Prostě jen utrpěla šok.
Ale musí se rychle vzpamatovat. Stát opřená o dveře trasologie, které stačilo jen zevnitř otevřít, aby vpadla po zádech dovnitř, by určitě brzy přitáhlo něčí pozornost. Možná by se sám detektiv Taylor přišel zajímat, jestli se něco neděje, a to také podstoupit nechtěla.
Nadechla se, ještě jednou, řekla si, že jsou oba dospělí a jejich hloupé puberťácké problémy, pravda, spíš její problém, jsou už pryč, že se mohl přeci jen trochu změnit, a otevřela znovu.

„Neříkej, že ty jsi moje nová začínající kolegyně, kterou mám na krku,“ zřejmě ji také okamžitě poznal a uvedl se tak místo pozdravu.
„Já jsem, to není žádné překvapení, ale co někdo jako ty, dělá na místě jako je tohle?“ zeptala se na oplátku.
„Plácá se tu v důkazech, kterých je moc a v čase, kterého je málo. Znáš to. Vlastně neznáš. Ale poznáš. Tak vítej v mém království. Několik týdnů bylo jenom moje, takže tu taky platí moje pravidla. A to nejdůležitější je -“
„Nech mě hádat. Flaška není schovaná důkladně, dokud ji můžu najít,“ přerušila ho ironicky.
„Ne tak docela. Přednostně nic nikomu. Oni potřebujou mě, oni si počkaj.“
„Hm, to je milý. Ale pro začátek bych radši věděla, kde tu co je. A nedívej se na mě tak,“ propálila ho na okamžik pohledem a pochopila, že se nezměnil.
„Jak?“
„Jako bys byl děsnej king a měl nade mnou tak hrozně navrch. Řekla bych, že už nemáš.“
„Na Yale ti narostla křídla, co?“ zatvářil se kysele.
„To víš. Kde že jsi to studoval ty? Na okresní univerzitě v New Yorku?“ zeptala se trochu posměšně, protože Newyorská státní byla desátá nejhorší ve státech a také proto, že Yale je dobrá škola a ona ho ukončila s nadprůměrným výsledkem.
„Chelsea, když patříš k těm snobům, co každýho posuzujou podle toho, kde pár let pospával. A tady makám asi od půlky studia, takže dost dlouho na to, abych mohl říct, že navrch mám. Já tu nejsem začátečník.“
Věděla, že do téhle hádavé situace se dostali kvůli jejímu podrážděnému vstupu a nechtěla dál pokračovat. Dřív totiž vždycky nějakým způsobem vyhrál, protože jí začalo připadat, že jí dochází argumenty, a už neví, čím ho odrazit, a on si to užíval. A tak i teď. Kdyby ho chtěla usadit, musela by se začít vytahovat tím, na čem všem pracovala, a to v jeho případě působí dost mizerně.
„Tak ukážeš mi šatny, nebo mám říct někomu jinýmu?“ zeptala se jen proto. A od té doby se snažila mluvit s ním pouze profesionálně.

Měla však štěstí. Brzy přišel jeden z kriminalistů, co se nepředstavil, protože ona se ze šaten vrátila až při jeho odchodu, a asi za hodinu, během níž Jenna procházela celou laboratoř, aby si ji zmapovala, a nutila Paula, aby ji seznámil s jejím chodem a držela tak jeho myšlenky neškodně zaměstnané, se ukázala i unaveně vypadající kriminalistka Messerová s náloží z čerstvě zpracovaného místa činu. Jenna už pak vůbec Paulovi nedovolila na ni mluvit, což po jejím naprosto smrtelně vážném upozornění, že se hodlá soustředit a ne nechat rozptylovat až k chybám, s nevolí akceptoval.
Věděla, co má dělat a snažila se ho i sama co nejméně ptát. Kdyby jen jeho laboratoř vypadala přehledně a ne jako brloh šíleného vědce. Ne, že by v ní měl nepořádek nebo nedbale uložené nástroje a materiál, ale uložené je měl spíš osobitě a nelogicky. Prostě jinak, než si osvojila v Los Angeles. Na své nejoblíbenější stáži.
Ale zvládala to. Dokázala zpracovat své první důkazy, předat výsledky té kriminalistce, která ji přivítala a řekla jí, že se těší na lepší spolupráci s trasologií, a zapadnout do procesu vyšetřování. Jen její první den vůbec nevypadal tak, jak doufala. A dost možná to bude horší. Otázka je jen o kolik.

Žádné komentáře:

Okomentovat