11. července 2013

I Need Your Help 2


"Done?"
Nic. Oslovený nereagoval.
Zelené? Ne, ne zelené ne … modrozelené.
"Flacku?"
Počkat, modré určitě ne, to spíš hnědo … ano, hnědozelené. Určitě má hnědozelené oči.
"Donalde Flacku!"
"Co?" trhnul sebou a potom se na Messera dost obviňovačně podíval. Přetrhl mu příjemný tok myšlenek na Emily.
"Víš o tom, žes přišel pozdě a Stella s Macem měli zatýkačku kvůli tomu znásilnění?"
"Fakt?"
"Jo … nejsi nějak mimo? Hele nemáš horečku?"
"Proč bych měl horečku?"
"Protože vypadáš, jako bys určitě měl horečku. Nebo minimálně dozvuky horečky … vášnivé noci. Že by nová Flack Girl?" zasmál se Danny.
"Flack Girl?" vytřeštil na svého kolegu oči.
"No jasně. Flack, Don Flack!" naznačil z prstů pistoli a potom se rozesmál ještě víc.
"Jsi blbec, Messere."
"Jo, těší mě. Je aspoň dobrá?"
"Fantastická," usmál se Don.
"Tak se zase vrať na zem, Romeo s povolením zabíjet, a padej pomoct těm dvěma, Mac je na tebe celkem dost naštvanej."
Dannyho celkem potěšilo, že si Flack někoho našel. Nebude už aspoň muset pořád rušit jejich domluvené akce kvůli Lindsay. Don bude mít úplně jiné starosti než basketbal, hokej a pivo.

Zadrženého muže trápili u výslechu asi půl hodiny. Odmítal se přiznat, zavolal si právníka a od té doby nedostali jedinou odpověď. Spousta důkazů sice ukazovala na něj, ale muž vedle podezřelého, který mluvil uhlazeným francouzským přízvukem, dokázal velmi dovedně buď zpochybnit stopy nebo využít způsob dopadení.
Když se totiž Bonaserová s Taylorem objevili kus od partičky s kterou zrovna zaujatě obchodoval, dal se na útěk a oba za ním. Taylor ho dohonil pěkný kousek před Stellou, přirazil ho ke zdi a nasadil mu pouta. Ovšem tímto činem mu rozbil nos a čelo a protože zadržený se stále snažil osvobodit, to znamená utéci i s krvavým obličejem a pouty na rukou, podkopl mu nohy. A to si zadržený Adrian Hill rozhodně nehodlal nechat pro sebe.
Nakonec dosáhli maximálního možného výsledku, předběžného zadržení. Znamenalo to další šetření, další krtčí práci mezi počítači a mezi věcmi z místa činu a další obíhání možných a hlavně nemožných údajně užitečných lidí.
Nikdo neměl rád, pokud se případ takhle táhnul. Zvláště když devatenáctiletá dívka v nemocničním pokoji čekala, kdy jí oznámí, že pachatele chytili.

Jako obvykle jim práce trvala ještě nějakou dobu po skončení pracovní doby. Málokdy se stávalo, že šla většina týmu včas domů. Stella seděla u fotek a přidal se k ní Danny, který sice na znásilnění nepracoval, ale sem tam mohl přinést nový postřeh. Don ohlásil odchod už před čtvrt hodinou.
"Stello? Danny. Dneska to tu už balím," ukázal se mezi dveřmi Mac.
"Nechtěls projít ještě ty -"
"Jo, promiň, ale už jsem měl být dávno někde jinde. Potřetí tenhle týden," ta mě přetrhne, pomyslel si.
"Jasně, tak zítra. Měj se," rozloučili se a Taylor odešel.

"Kam tak pospíchal?"
"Měl ses ho zeptat, Danny, když tě to zajímá."
"Já jen, že se málokdy tak hrne domů."
"Má přítelkyni. A myslím, že to není žádná čerstvá záležitost."
"Wow, vážně? Ničeho jsem si dřív nevšiml … Teda … to by mě zajímalo, kdo to je …"
"Danny, mačkáš tu fotku!"
"Promiň. Hmm … a nejsi to náhodou ty?" vypálil svou otázku. Vždycky si tak nějak představoval, že ona s Taylorem určitě něco musí mít.
"Já sedím tady, pokud sis nevšiml," odpověděla suše, "a nečekám někde, kde měl jeho slovy už dávno být."
"Tak jo, já se jenom zeptal," pokrčil rameny. Ale nadechoval se k další otázce.
"Kdo to je ale nevím," odvětila dřív, než se zeptal.

"Ahoj."
"Ahoj Done," věnovala mu svůj okouzlující úsměv.
Trefil se, její oči skutečně jsou hnědozelené. Tohle malé vítězství nad sebou samým ho potěšilo. Pak si ale všiml, že i přes úsměvy vypadá unaveně. Nejspíš měla za sebou náročný pracovní den.
Nemýlil se. Skutečně měla. Celý den dělala stín a nesměla své smysly nechat odpočinout. Ani na chviličku nesměla vypnout, proto teď byla ráda, když si mohla oddychnout v jeho náruči.
"Vypadáš přepracovaně."
"Mmm taky jsem. Jestli máš něco v plánu, ráda bych s tebou šla, ale obávám se, že dneska nemůžu."
"Klidně můžeme zůstat doma."
"To by bylo milý. Zítra ti to vynah … ne, vlastně zítra ne."
"Proč?"
Proč. To slovo jí strašně štvalo. Nenáviděla ho. Sama se naučila dávno neptat. Nesměla se ptát proč a upřímně nesnášela, když se jí ptal někdo jiný. Samé proč. Proč se stalo tohle, proč jsi udělala tohle, proč ne tamto, od malička ji ta otázka deptala. Sama by se klidně mohla zeptat, proč tak úžasný chlap musí být zrovna policajt. Ale neptala se. Proč vede jen k dalším a dalším zbytečným proč. Člověk se potom může dovědět co neměl a takové informace vedou k poměrně rychlému konci.
"Zítra večer mám práci. Ale potom budu mít volno," odpověděla trochu neurčitě. Nepotřeboval znát detaily.
"Fajn, zůstaneme doma. Doufám, že tě tvůj šéf takhle nevysává příliš často."
"Ne, jednou za čas. Aspoň ale hodně platí. A já můžu cestovat."
"Kdes všude byla?"
"V sedmatřiceti státech USA, v Mexiku, v Kanadě, v Brazílii, na Kubě a v Irsku. Tam jsem musela povinně. Tatínek," dodala na vysvětlenou.
"Říkalas, že jsi z Texasu …"
"Jsem. On se tam přestěhoval, když se seznámil s matkou. Pak jsem se narodila a oni se začali nenávidět. Myslím, že možná umřel schválně, aby od ní měl pokoj."
"Aspoň nemáš problémové sourozence," usmál se.
"To ne," ale pomyslela si, že je problém sama o sobě. Kdyby ji její otec viděl, umře zklamáním, hanbou a strachem. "Ty ano?"

Žádné komentáře:

Okomentovat