4. července 2013

I Need Your Help 1


Už zase prošlapával ulice sám. Nikdy mu to příliš nevadilo, ale každý člověk potřebuje alespoň někdy společnost.
Myslel, že dnešní večer stráví s Dannym na hokeji a potom v baru. Jenže ten na poslední chvíli odmítl a odešel s Lindsay.
Jo, Montana. Přál mu ji, byla to fajn ženská a určitě jim bude dobře. Jenže pro něj to znamenalo pouze jednu věc - zase nebude mít s kým trávit svůj volný čas a bude se ubíjet nudou. I kdyby si nějakou zábavu našel, pro jednoho člověka je vždycky poloviční.
Když už je ale jednou ve městě, našel první bar a rovnou si objednal whisky.
Hledal nějaké místo, kam si sednout. K jeho smůle byl totiž bar i většina stolků obsazena.

"Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal se u jednoho, kde seděl jediný člověk. Žena.
Zvedla hlavu a podívala se na něj hnědozelenýma očima. Potom se usmála.
"Jasně."
Posadil se proti ní.
"Dneska je tu hrozně lidí, co?" přemýšlel, jak by mohl začít rozhovor. Slečna před ním vypadala sympaticky.
"Jo. Hokej. Nesnáším ho. Ale nevěděla jsem, že i tady bude přímý přenos," pokrčila rameny. Muž sedící proti jí připadal neobyčejně přitažlivý a nemohla spustit pohled z jeho smutných očí.
"Já jo. Ale nějak se mi nechce sledovat ho sám," servírka mu přinesla whisky.
"Vy si dáte ještě něco?" sebrala prázdnou sklenku před slečnou.
"Jo, ještě jednou totéž," usmál se na ni Don.
"Díky. Nemusel jste."
"No proč by ne. Mimochodem jsem Don."
"Těší mě, já jsem …" chvilku mlčela.
"Ano?"
"Hádejte."
"Hmmm … tipoval bych vás na … Nicol nebo Ashley … možná Tess."
"Myslíte?" zasmála se.
Flack pokrčil rameny.
"Tak to jste neuhádl ani náhodou. Jmenuju se Emily."
"Emily. Jo, to vám sluší."
"Díky. A jéé …" povzdechla si, když se ozval hromadný jásot po gólu NY Rangers. "Já vím, že jste říkal, že vás hokej baví, ale já to vážně nechápu."
"Tak si jich nevšímejte. Takže vás sport nebere?" no super, to je ale debata na úrovni, pomyslel si sklesle.
"Ne tak docela. Musela jsem poměrně hodně makat a ovládám karate a taekwondo."
"Ou no tak takových moc neznám. Popravdě vy jste asi první. Závodíte, že jste na sobě musela pracovat?"
"Ne, potřebovala to k práci. Ale tím bych se už moc nezabývala. Nejde zrovna … hm … o nic přitažlivého."
"Moje taky ne. Ale dá se s ní žít."
"Oh nee …" padl další gól a lokál se na chvíli proměnil ve výběh divé zvěře.
Podíval se do její zmučené tváře a musel se zasmát. Šlehla po něm vražedný pohled. Hned na to se ale zasmála taky. Všimla si, že pohaslé plamínky v záplavě modré ožily a vykouzlily ještě neodolatelnější pohled. Líbila se mu. Vždycky poznala, když se někomu zalíbí a jemu se líbila.
"Myslím, že bych měla jít. Děkuju za pití," pomalu se zvedla. "A víte co? Můžete mi dát vaše číslo?"
S potěšením jí nadiktoval svůj mobil.
"Určitě se ozvu," mávla na rozloučenou a urychleně opustila všechny nadšené fanoušky. Sledoval ji, dokud nezmizela za dveřmi a potom zrak obrátil na televizní obrazovku.
Měl o mnoho lepší náladu a nezpůsobilo to ani náhodou vedení tři nula Rangers.
Vážně doufal, že se Emily ještě ozve. Vypadala jako andílek, který ale dobře ví, o čem to tu je. Ovšem na druhou stranu nemohl čekat žádný extra zájem, protože se nepochybně choval jako blbec.
Po konci utkání odešel domů, napůl sebou spokojený, napůl na sebe naštvaný.

Druhý den pokračoval ve své práci, vyšetřoval znásilnění. Byl spolu se Stellou asi v půlce případu. To znamená, že měli nashromážděno dost zpracovávaných stop, několik zapletených osob, ale žádné konkrétní ukazovátko. Což se do konce dne nezměnilo.
Přišel za ním i Danny, aby se ještě jednou omluvil za to, jak ho na poslední chvíli nechal na holičkách. Na jednu stranu měl chuť poslat ho do háje, ale na tu druhou mu byl vděčný. Spokojil se tedy s prostým: 'Nech to už plavat' a zahrabal se u svého stolu, dokud nebyl povolán k dalšímu člověku, co jim měl pomoci hnout s případem.
Nutno ovšem podotknout, že v nejmenším nepomohl. Byla to nejlepší kamarádka oběti a zároveň spolubydlící. A samozřejmě jim byla k ničemu, stejně jako většina ze stovek osob, které kolem zločinů vyslechnou. Jenže v pravidlech to tak stojí a pravidla se při této práci poslouchat musí.
Spousta pravidel mu upřímně lezla krkem, jako například, že nesmí toho spratka, co před nimi nyní jako další sedí ve vyslýchačce a do očí jim lže, vzít pod krkem, přirazit ke zdi a prostě ho donutit mluvit pravdu, nebo si na něm alespoň vybít zlost z nezdaru při vyšetřování.
Nedostali z něj jediné kloudné slovo, které by jim k něčemu bylo, stejně jako ze spolubydlící.
Konečně byl dnešní zatracený den u konce.
Nepohnuli se. Tedy z jeho pohledu. Věděl, že kriminalisté budou znovu přezkoumávat získané stopy a on může jít.
Také že šel.

Opustil budovu policie, ignoroval muže vzrušeně vykřikujícího nesmyslné věty o spáse, odbyl malého hispánského chlapce, pokoušejícího se prodat nějaké šperky, určitě beztak kradené, a pokračoval ke svému autu, zaparkovanému na druhé straně ulice. Nechával ho tam radši, než v policejních garážích, protože dokud nezačal parkovat na ulici, paradoxně mu ho dvakrát vykradli. Nikdy nenašel dotyčné vandaly, co se obohatili o autorádio, stěrače, poměrně drahý náramek, který měl pro svou sestru a v jednom případě i o rezervu. Policie upadá jako celé město, jinak by snad nic takového nebylo možné přímo v jejích útrobách.
Strčil klíč do zapalování a v tu samou chvíli mu zazvonil mobil.
"Flack."
V první chvíli si uvědomila, že nezná jeho příjmení a třeba se spletla.
"Ehm … ahoj, potkali jsme se včera v baru, doufám, že si mě pamatuješ."
"No jasně," okamžitě se usmál, když poznal, že je to Emily.
"Nevadí, že volám?"
"Ne, vůbec. Navíc když už jsme u toho, nechtěla bys někam zajít?"
"Zrovna jsem tě chtěla pozvat," bylo znát, že se také usmívá.
"A, a kam by to bylo?"
"Do kina. Šel bys?"
"Podle toho na co."
"Dávají Darkness Falls a nebo From Hell. Co myslíš, necháš mě jít samotnou?"
Byl upřímně rád, že Emily není jednou z vyznavaček romantických ubrečených slaďáků. On sám je nemusel, ale jinak mu bylo jedno na co půjde. Když půjde s ní. A pokud ho nezvala na horor typu Zabijáci lesbických upírek, už vůbec neviděl problém.
"Moc rád, v kolik?"
"Co třeba v osm před včerejším barem? Kino je od devíti, budem mít dost času."
Podíval se na hodinky. Bylo šest.
"Tak fajn. Už se těším."

Chvíli před osmou už stál u baru a vyhlížel Emily. Objevila se asi pět minut po něm, v krátkých šatech, po ramenou jí splývaly rozpuštěné hnědé vlasy, od kterých se odrážela blikající světla nejbližšího reklamního poutače.
"Ahoj," usmála se na něj a sjela ho nezakrytě sváděcím pohledem. Nevšiml si ho, protože nemohl odtrhnout oči od jejích dlouhých nohou, pevných boků a...zbytku celého těla.
"Ahoj."
"Máme hodinu, půjem dovnitř?" kývla k baru.
"Jestli tam chceš?" pokrčil rameny. Nemělo smysl čekat hodinu před kinem, na druhou stranu taky nevěděl, jak můžou skončit, když zůstanou tady. Začal jí spontánně tykat, očividně jí to nevadilo.
"Taky se můžeme jen tak projít," zahnala jeho dilema nabídkou, kterou ihned přijal.
"Když jsem ti odpoledne volala, už jsem se lekla, že je to někdo jiný. Uvědomila jsem si, že vůbec neznám tvoje příjmení. Představil ses jako … Flack?"
"Jo. Zní to blbě, ale skutečnost už je taková."
"Klid. Lepší než se jmenovat jako já. Mahogany. Spousta lidí to neumí ani napsat."
"Fajn, jedna nula," zasmál se.

Pomalým krokem dorazili před kino deset minut před začátkem filmu.
Pamatoval si, jak se sem jednou, kdysi dávno, s partou kamarádů propašovali na nepřístupný film, byli přistiženi vyhazovačem a následně také vyhozeni.
V dnešní době už se nic podobného nestávalo. Když chtěl někdo vidět film, na který se nedostal, tak si ho jednoduše někde stáhnul. A puberťáci měli úplně jiné zájmy než hledat vhodnou chvíli jak se nepozorovaně dostat do kina nebo do hospody.
Navíc bylo čím dál méně příznivců hororového žánru. Emily mezi ně však patřila a i když byla racionálně uvažující člověk, bylo komické pozorovat jak sebou škubla při nějaké lekací scéně. Jenže někdy po půlce filmu přestali oba dávat na děj pozor, zaobírajíce se přemýšlením o tom druhém, a vnímat začali až ve chvíli, kdy se z plátna ozývalo enormní množství lidského křiku, tudíž už ke konci. Příběh nebyl k zahození, vraždící víla zubnička, kdysi upálená, křivě obviněná žena, která se snaží dostat všechny hlavní hrdiny a ti se přirozeně brání, dokud nedojde k finálové bitvě v majáku, která pro ně má coby zdroj světla znamenat záchranu, ale nic není tak zřejmé.
Stejně ale tak docela pozor nedával. Musel pořád v šeru sálu pozorovat její rysy a všiml si, že ona dělá totéž. Oba vždycky pod záminkou popcornu. Jeho obrovská nevýhoda však je, že brzy dojde.
Když už v dalších vypjatých scénách nebylo čím zaměstnat ruce, prostě se za ně chytili.
Když o dvě hodiny později odcházeli, ruku v ruce už zůstali.

"Nebojíš se, že tě teď v nějaké tmavé uličce chytne a zabije přízrak s bílou maskou?" procházeli zrovna ostrůvkem tmy mezi jednotlivými lampami a Emily se ho pořád držela.
"Já? Ne. Už jsem viděla i horší výjevy, než nějaký popálený obli … čej." uvědomila si, že o tomhle by mluvit neměla. Skutečně viděla už dost.
"Jo? Kde?"
"Ale to neřeš, hororů mám na kontě spoustu. Ale jestli to měla být záminka k tomu, abys mě doprovodil domů, tak proč ne."
"Prokouklas mě. Nějak se mi nechce dnešní večer utnout."
"Nápodobně."

Taxíkem dojeli před dům, kde bydlela. Rychle vystoupili a dojeli do příslušného patra. Chvíli hledala v kabelce klíče a potom odemkla dveře prostorného luxusního bytu první kategorie. Ten Donův se s ní nemohl v nejmenším měřit. Chvíli uvažoval nad tím, jestli se alespoň náznakem zmínila, co vlastně dělá.
"Hm...kde že to prosím tě pracuješ? Já bych si se svým platem státního zaměstnance nevystačil na takový luxus ani do stovky."
"Ale, jsem … dá se říct asistentka jednoho podnikatele."
"Dá se říct?"
"Jo. Je úspěšný, ale takový nekňuba. Umí si uvařit kafe a poslat dopis, ale nedokáže sám sjednat žádnou schůzku a pracovní rozhovor. Takže je spíš on svůj vlastní asistent a já jeho zástupce. A za to mi platí docela dost," divila se, jak rychle dokázala vymyslet tak trefný příměr pro svou práci. "Ty jsi státní zaměstnanec?"
"Detektiv," vyslovil trochu nuceně.
Emily si někde hluboko uvnitř povzdechla. "Ah tak. Každý má něco. Co si dáš? Víno? Ne, ty piješ whisky, viď?" využila svůj vybroušený pozorovací talent a vzpomněla si, co měl včera.
Něco málo se o ní ten večer ještě dověděl, ale po druhé sklence tullamorky přestali přikládat důležitost nakouknutí do života toho druhého. Přestali vnímat slova, která jim do té chvíle splývala nenuceně ze rtů a vnímali jen sebe svými polibky, doteky a pohyby, kterými se pomalu přiváděli do extáze.

Žádné komentáře:

Okomentovat