20. června 2013

Rudozlatý Zmijozel 6


"Zůstaňte ležet, slečno Lestrangeová. Ruka vám pomalu splaskává, ale to nadouvací zaklínadlo nepatřilo zrovna k nejpovedenějším, takže musíme čekat, až se vám do správné velikosti vrátí i ramenní kloub, kam vás zasáhlo. Zůstanete tady ještě zítra, pro jistotu. Ten proces je pomalý a potřebuji na vás dohlížet. A kdybyste cítila, že vám v paži nebo v rameni bodá, je to sice známka uzdravování, ale může to být velmi nepříjemné, tak se napijte tohohle," madame Pomfreyová mi na stolek po důkladném seznámení s mým stavem, o které jsem tolik nestála, protože představa, jak mi klouby splaskávají jako propíchnutý balónek byla silně nepříjemná, položila pohárek a lahev se zelenožlutou tekutinou. Z části vypadala jako něco velmi odporného, z části jako silná citronáda.
"A vy, slečno Fordová," dodala ještě a otočila se k druhé posteli, "nezkoušejte vstávat! Hned ráno, až vám kotník sroste, vás propustím, ale do té doby zůstaňte v klidu!"

Jocelyn, což jsem si uvědomila hned, jakmile se ozvalo vtíravé ahoj, sebou jen praštila znovu do polštáře. Potom ale madame Pomfreyová zašla kamsi do jiné místnosti, patrně do své kanceláře, a Jocelyn se opět bleskově zvedla, odkopla pokrývku a prohlížela si svůj nateklý kotník.
"Pání, tohle je fakt hrozně zajímavé."
Neptala jsem se, co je zajímavé, protože pro mudláka je nepochybně v Bradavicích zajímavé úplně všechno, a taky jsem chtěla, ať se mnou nemluví. Byla jsem naštvaná. Nejen, že mě ten hlupák málem udusil mou vlastní rukou, ale kouzlo se mu ani pořádně nepovedlo a kvůli tomu tu já ztvrdnu celou noc a možná celý den, a navíc to viděli všichni prváci z mrzimoru a nebelvíru, takže k důvodu nebavit se se mnou jim přibyl důvod posmívat se mi. Ve mně pak akorát rostla chuť udělat dotyčnému něco vážně ošklivého. V první chvíli vytanula asi nejhezčí představa, strčit mu hlavu do pařezu škrtidubu, který jsme kdysi dávno měli v jednom koutě zahrady, a kterým mi babička vyhrožovala, když jsem rozbila křišťálovou vázu s erbem Blacků.
Jenže všechny další představy a nakonec i přemítání o nezáviděníhodném postavení přerušila přítomnost Jocelyn.

"Proč jsi vůbec tady?" zeptala jsem se jí, aby měla dojem, že alespoň vnímám, a dala brzy pokoj.
"Zlomila jsem si kotník. Vůbec jsem nevěděla, že tu mizí schody! Ty ano? Prostě jsem sbíhala po schodišti, najednou se mi přímo pod nohou rozplynul schod, já zapadla do té mezery a jak jsem letěla dopředu a noha zůstala tam, slyšela jsem jenom křupnutí a potom šílenou bolest. Nebyla jsem ani na posledních dvou hodinách, nevšimla sis?"
Chvilku jsem uvažovala a vzpomínala, jestli jsem si mohla všimnout.
"Ne. A vážně jsi nemehlo. Doufám, že o přesouvajícím se schodišti a o stěhovavých dveřích víš," jen jsem tak utrousila a otočila na ni hlavu. Nechtěla jsem se raději zkoušet zvedat, protože jsem se bála zapřít rameno.
"To jo, jasně. Měla jsem dávat větší pozor. Ale stejně je to úžasné. Doma bych měla aspoň měsíc sádru a tady jen vypiju lektvar a ráno jsem úplně v pořádku."
"Sádru? Jak sádru? Jako … z které se vyrábí figurky?" zeptala jsem se překvapeně. Sama jsem několik oživlých sádrových panáčků vlastnila, patřili totiž do rozšířené sbírky slavných čarodějů středověku, ale nedokázala jsem si představit, že by si něco takového někdo dával na nohy. Jak by mu asi mohlo pomoct v uzdravení zalití do sádry?
"Jasně. Když si něco zlomíš, normálně ti to dají do sádry, abys s tím nemohla hýbat, a čekáš, až ti to sroste. Akorát to trvá hrozně dlouho, u nás se to nijak urychlit nedá. Maximálně ještě, když je to hodně ošklivé, to srovnat nebo sešroubovat," vysvětlila mi a já si představila, jak by asi vypadala se sádrovou ponožkou, ze které trčí šrouby.
"Ty už jsi někdy něco takového měla?"
"To ne, ale mamka už to dělala stokrát. Ona je zdravotní sestra a zlomeniny ošetřuje každou chvíli," mávla Jocelyn rukou.
"Takže pracuje v mudlovské nemocnici? Jak tam vůbec může pracovat bez lektvarů a bez léčivých kouzel?" nechápala jsem. Nikdy dřív jsem nad tím nepřemýšlela a věděla jsem akorát, že u svatého Munga je spousta vzdělaných lékouzelníků a všechno ostatní, co nepotřebovalo do nemocnice, prostě vyléčila doma matka, babička a nebo přivolaný léčitel.

"Používají medicínu. Léky, to je vlastně … něco jako lektvar, akorát se vyrábí z jiných přísad. A nebo různé přístroje a operace."
"Operace?" teď jsem si připadala, že se naše role otočily. Jocelyn byla ta znalá, která podobné věci chápe a denně prožívá, a já vůbec netušila, o čem mluví, a neustále mě to překvapovalo. Z jakých jiných přísad asi mají ty léky vařit? O jaké přístroje jde? Jak moc se liší od toho, co se používá u Munga? A když se to tak vezme, co se vlastně používá u Munga? Mě bavily bylinky. A dokud jsem nenastoupila do hodin profesora Snapea, myslela jsem si, že mě baví i lektvary. Vždy, když babička nějaký připravovala, motala jsem se kolem ní a snažila se zvládnout to taky.
"Jo," teď se Jocelyn i přes varování madame Pomfreyové přesunula na kraj postele, takže jsme na sebe lépe viděly. "Normálně ti rozříznou tělo tam, kde to potřebují, spraví, co je uvnitř špatně, a zase to zašijou. Klidně i hlava jde takhle operovat."
"Cože? To ale musí být hrozně nebezpečné! To přece musí toho člověka zabít!" vyděsila jsem se při představě, že bych byla v mudlovské nemocnici a tam mi někdo ruku rozřezával a probíral se v ní. Automaticky jsem se za ni chytla, jako bych ji před domnělým nebezpečím operace měla bránit, a téměř vyjekla, protože celé rameno bylo jako velká měkká koule rosolu. S odporem jsem se na něj poprvé podívala, a zjistila, že je to tak. Velká měkká koule rosolu, z níž trčí tlustá roura pokrytá kůží, která před nedávnem byla mou poměrně útlou rukou. Celé to vypadalo asi trojnásobně, možná i víc, velké, než druhá. Raději jsem zrak znovu stočila k Fordové.

"Je to nebezpečné a určitě ho můžou i zabít. Proto lidi, co to dělají, dlouho studují a učí se to. Ale mamka tohle nedělá. Ona jim jenom pomáhá a nebo ošetřuje lehká zranění. Třeba jednou jsem se pořezala do lokte o rozbité okno," zvedla ruku a ukázala mi drobnou jizvičku do oblouku těsně pod loktem. "A museli mi to šít. Mamka mi potom vyndavala stehy a čistila mi to. Pěkně to bolelo."
"A to šili … normálně jehlou a nití?" nedivila jsem se, že to bolelo.
"Jo, ale ne takovou, jakou se šije oblečení a kupuje se v obchodě. Speciální. Ono to potom sroste a ta nit se vyndá. A když to udělají správně, ani to není vidět. Tady by se to asi udělalo jinak, viď? Vypila bys nějaký lektvar?" zeptala se a po přednášce o mudlovských doktorech čekala vyprávění o kouzelnickém protějšku.
"Asi ne. Existují kouzla, kterými se opravuje kůže. Já je neumím a nikdy je na mě nikdo nepoužíval, ale vím, že existují. Stejně jako kouzla, kterými jde kůže hodně poškodit. Kterými jde posekat. Hlavně v černé magii jich je dost. Vlastně myslím, že v léčitelství i u Munga se používají kouzla, lektvary a bylinky," přiznala jsem a při zmínce o černé magii si ani neuvědomila, že se na mě Jocelyn podívala o něco zvědavěji. Mluvit o ní pro mě zkrátka bylo dosud docela přirozené. Věděla jsem, že je to něco zlého, ale nikdo mě nevychovával v pocitu, že i zmínka je smrtonosná, jako spoustu jiných mladých kouzelníků.
"U Munga? Co to je?"
"To je naše nemocnice v Londýně. Ošetřují tam úplně všechna kouzelnická zranění. Co není moc vážné tak se ošetřuje doma. A nebo se může zavolat léčitel. Pochybuju, že někdo z kouzelníků chodí do mudlovské nemocnice. Leda nějací mudláci. Já bych do ní nikdy nešla. Nechat se rozřezat a šít nití, nejsem blázen," neodpustila jsem si výtku vůči metodám, které se mi zdály hodně podivné.
"No ale ono to není tak hloupé jak to zní. Tak nemáme v nemocnicích kouzla. Vy zase nemáte naše přístroje a naší vědu!" bránila Jocelyn odvětví, které od matky tak dobře zná, a které ji už od raného dětství zajímalo.
"To mi teda vůbec nevadí. Ty si klidně můžeš pak studovat taky na sestru, co vrtá jehlou do lidí, ale mě tam nikdy nikdo nedostane," rozhodla jsem se stejně mít poslední slovo a debatu o zdravotnictví tím ukončit.

"Jak dlouho tu vlastně ležím? Vypadá to, že je skoro tma," podívala jsem se do okna nad hlavou mé kolegyně z ložnice a teď i z ošetřovny.
"Řekla bych, že asi tři hodiny. Ale nevím to jistě, protože se mi při pádu rozbily hodinky a madame Pomfreyová už mi nechce pořád říkat, kolik je. Přinesli tě úplně mimo, skoro ses prý udusila, jak ti to rameno začalo tlačit na krk. Teda ne, že by mi to někdo říkal, ale slyšela jsem, jak se o tom baví s profesorkou McGonagallovou. Kdo to vůbec udělal?"
"Já nevím. Bratr jednoho pitomého mrzimora, když jsme šli z obrany. Ten prcek si myslel, že si může vyskakovat, a když jsem mu ukázala, že ne, přišel on a zaútočil," pokrčila jsem rameny. Nebo spíš ramenem a koulí.
"Neměla by ses pořád se všemi hádat," zavrtěla Jocelyn hlavou a znovu si lehla, protože zaslechla dveře. Nikdo ale nepřišel, madame Pomfreyová je spíš jen nechala otevřené.
"To není tvoje starost. Navíc si on začal. A já kvůli němu zmeškám zítřejší hodiny. Zrovna lektvary!" právě na nich jsem chtěla co nejvíc být a co nejvíc pochytit, protože mi nešly a já doufala, že pečlivé zaznamenávání dění na hodině mi alespoň trochu pomůže.
"Půjčím ti pak zápisky. Když přestaneš používat to slovo," ozvala se ještě moje sousedka.
"Jaké slovo?"
"Mudlák. Nelíbí se mi to. Jsem taky čarodějka. Jako ty. Kdyby ne, nebyla bych tady."
Já věděla, už moc dobře, že kromě původu se vlastně ani nelišíme. Dokud jsem žila jen mezi mou rodinou, samými čistokrevnými čaroději ze starobylých rodů, neměla jsem jak to zjistit, ale tď už jsem to věděla. Jenže k uznání mi pořád ještě něco chybělo. A k uznání toho, že je úplně jako já, k tomu už vůbec hned dojít nemohlo, pokud vůbec. Jenže poznámky z hodin, na kterých budu určitě chybět, jsem potřebovala, a také jsem chtěla slyšet víc o tom, co provádějí mudlové tam, kde my používáme obyčejná kouzla. Navíc, i když šlo o mudlovskou prvačku Jocelyn Fordovou, bylo příjemné s někým zase mluvit.
"Tak platí."

Žádné komentáře:

Okomentovat