1. dubna 2013

Green Vegas 9


Zrovna dnes musela mobil zapomenout doma. No co, snad to nebude žádná katastrofa.
Opět byla celý den ve stopách Bedforda. Dvakrát ho sledovala k radnici a podařilo se jí zachytit útržek hovoru se starostou na parkovišti. Nemohla přesně určit o čem mluví, ale zachytila slova jako "dálnice", "noviny", "řešení", "postoupit"..každý by si domyslel, o co jde. Pečlivě vše co mohla zaznamenala a doplnila několika fotografiemi.
Bedford pak nasedl do svého auta a ona ho s několikametrovým rozestupem sledovala. Konečně zabočil z hlavní třídy na jednu vedlejší cestu a na okamžik se jí ztratil z dohledu.
Odbočila na stejném místě a popojela o další čtyři metry.

Najednou jí ale cestu zablokovalo jiné auto, které vycouvalo z garáže přímo před ní. Rychle zařadila zpátečku a chtěla se vrátit, tak tak před nárazem, jenže z auta vystoupila vysoká postava a přímo na čelní sklo toho jejího namířila pistolí.

Zpanikařila. Dlaně pevně semkla kolem volantu, nohy nedokázala odlepit od podlahy a zrak od hlavně.
Muž před ní kývl hlavou, aby vystoupila.
Nemohla. Nedokázala ani ujet, ani otevřít dveře. Prostě jen seděla a čekala, co bude. Byla jen novinářka, žádný cvičený policajt. Všechno jí zkrátka vypovědělo službu.
Šel blíž. Každou vteřinou se hrozivá postava s připraveným verdiktem smrti přibližovala a ona ho najednou poznala.
Ta samá tvář, co se vynořila ze stínu na chodbě u Gilova bytu. Ty samé rty, ze kterých už jednou slyšela výhružky. A ty samé oči, které už jednou měly zvrácené potěšení při krásném pocitu moci nad druhým.

Těžkým krokem, který ale přesto nebyl v tiché uličce slyšet, došel až k okýnku u řidiče. Celou dobu na ni mířil. Neměla by šanci kdyby vystřelil, její auto rozhodně není obrněné a ani nemá neprůstřelná skla. Mohla umřít, kdykoli se mu zachtělo.
Znovu jí pokynul, aby vystoupila. A ona se znovu nezmohla ani na malý pohyb.
Upřeně zírala před sebe a rukama se křečovitě držela volantu.
Rozpřáhl se. Zahlédla, že v druhé ruce drží něco lesklého a tenkého. Vyrazil s tím proti oknu. Najednou jí neviditelné síly propustily a ona se v poslední chvíli natáhla na vedlejší sedadlo. Okno prorazil během vteřiny. Následně si pohodlně otevřel.
"Poznáváš mě, že?"
Helen se přitiskla ke dveřím z druhé strany. Věděla, že nemá smysl pokoušet se utéct. Určitě by ji klidně zastřelil.
"A určitě si taky vzpomínáš, na čem jsme se dohodli. Myslel jsem, že jsme tu dohodu oba chápali dost dobře. Ale ty asi ne. Tys ji porušila. Víš, co jsem ti slíbil, když ty své práce nenecháš, nebudu moct ani já."
Tiskla se ke dveřím, jako by jimi mohla propadnout pryč.

"Budu … budu křičet!" napadlo ji, že tahle věta musela vyznít opravdu velice dětinsky, ale taky byla jediná, která ji napadla.
"HALOOOO!" zařval on. "A nic," pokrčil rameny, když nepřišla od prázdných garáží v neobydlené ulici odezva.
V hlavě jí jako o překot létaly myšlenky, že nic důležitého nenapsala, že to psát nechtěla, že už nikdy nic nenapíše, že to nechá být, že je to vlastně omyl, že..ale ani jednu nedokázala podchytit a vyslovit nahlas. Stejně by jí asi nepomohla.
"Vystup."
"Ani se nepohnula.
"Vystup. Krev se z auta čistí blbě."
Vyděšeně vykulila oči. Krev? Zabije ji? Řekl to s takovou samozřejmostí, jako by mluvil o omáčce!
"Vystup!"
"Prosím … já už … prosím …"
"Tak vystup!"
"Nebudu to psát! Nechte mě žít! Prosím … už nikdy nebudu psát!"
Absolutně její prosby a sliby ignoroval a natáhl se dovnitř. Rychle ucukla a nalepila se na protější dveře ještě víc.
Chytil ji za nohu.
Začala ho kopat a snažila se vyprostit. Při tom za zády hledala kliku.
On ji ale pevně chytil za obě nohy. Nesnášel, když se m někdo postavil a přímo nenáviděl, pokud nemohl snadno dosáhnout svého cíle. A ona se mu nechtěla vzdát. Prala se a to ho vytáčelo.
Vysvobodila jednu nohu a podařilo se jí pootevřít dveře. Zároveň vykopla a cítila, že trefila.
Z nosu se mu začala valit krev, kterou marně zadržoval rukávem.

"Ty kurvo …" vysoukal své velké rozzlobené tělo z prostoru auta a v návalu vzteku bez rozmýšlení sáhl k pasu.
Vystřelil.
Poté si uvědomil, co provedl. Tak daleko zajít neměl..rychle se rozhlédl, schoval zbraň a zmizel spolu se vším, co ho mohlo prozradit.


"Tak co tu máme tentokrát?" Jim přispěchal spolu se strážníkem k místu, kde se měla nalézat jejich další práce. Byli tu první. Ptal se jen tak ze zvyku, dobře slyšel, jak dispečink předal ohlášenou střelbu, takže vlastně tušil, co najde. Mrtvolu. Když budou mít štěstí, bude mít ještě smysl záchranka, kterou dispečerka zavolala spolu s nimi, a jejíž siréna se právě ozvala z vedlejší ulice a stále se blížila. Nejspíš to tu nebylo tak úplně neobydlené nebo opuštěné.
Detektiv rychle došel až k autu a namířil dovnitř baterku. Zda oběť žije musel zjistit sám, aby mu poté zbytečně nepošlapali místo činu zdravotníci.
Rozbité okno.
Krev.
Něčí nohy natažené na sedadlo řidiče. Kužel světla putoval po těle výš,chvilku se zastavil na krvavé díře v břiše a poté doputoval až k obličeji oběti.
"Aaa sakra …" ujelo mu.
"Co … co se děje?" udiveně se na něj podíval strážník.
"Natáhněte tu pásku přes vjezd."
Rychle obešel auto z druhé strany, aby se mohl dostat ke krku oběti. Zkusil nahmatat puls. "A rychle sem pošlete saniťáky, ještě žije. Tak fofrem!"
Strážník odběhl.
"Jako bych to neříkal …" povzdechl si pro sebe. Její život visel na vlásku. Podle vší té krve měla vůbec štěstí, že ještě nějaký v ní zbyl.

Během chvilky u ní byli zdravotníci i s lehátkem. Opatrně ji přemisťovali a pokoušeli se zajistit životní funkce. Pracovali automaticky a zkušeně. Přesto měl Jim strach, že to dobře neskončí.
"Víte, kdo to je?" zeptal se jeden během práce detektiva.
"Jmenuje se Helen Greenová," odpověděl.
"Dobře. Helen, slyšíte? Slyšíte nás? Dostanete se z toho, rozumíte?" pokoušel se tak jako vždycky získat důkaz, že člověk, kterého má zachránit, to nevzdává. Helen ale neotevřela oči a hlavou pohnula možná spíš nerovnost, kterou přejeli.
"Vezmeme ji do Deset Palm. Co můžu říct, vypadá to hodně špatně. Ale ne beznadějně," pokračoval už znovu k Jimovi v rychlosti.
"Dobře, pošlu někoho pro její věci. A kdyby … cokoli, dejte nám vědět."
Dveře záchranky se zavřely a ta se s pronikavým houkáním rozjela pryč. Strážník za ní uzavřel místo činu.
"Mám zavolat lidi z laborky, pane?"
"Ne, zavolám je sám. Vy počkejte venku, ať to tady nepošlapete. A můžete se zeptat lidí kolem, jestli někdo něco neviděl nebo neslyšel," poslal ho pryč. Nechtěl se toho úkolu zhostit sám, ale nebylo vyhnutí. Grissom se to musel dovědět.
Přesně tohle měl na mysli, když říkal, aby si dal ohledně svých přítelkyň pozor. Až pozoruhodně často nedopadala jejich situace moc růžově.

"Kde je?" dostalo se mu odpovědi po asi desetivteřinovém tichu. Nemohl mu nic zazlívat. Sám nevěděl, co by dělal, kdyby mu někdo zavolal a oznámil, že jeho přítelkyně balancuje mezi životem a smrtí, pokud už se tedy nerozhodlo. Samozřejmě za předpokladu, že by on ještě nějakou měl. A za předpokladu, že by mu to nevolali o exmanželce. To by ho rozhodit nemohlo.
"V Desert Palm. Jeď rovnou tam," protože jet na místo a vidět všechnu krev, to není pohled, který mu teď může doporučit.
"Pošlu ti Nicka s Catherine," zavěsil.
Měla mu to říct. A ne riskovat. Co když zemře? Ne. Na takové možnosti si zakázal myslet.
Napsal Nickovi a Catherine na pager cestou do garáže a poté se vydal přímo do nemocnice. Nevěděl, co tam bude platný, ale..ale? Nebude tam platný a nebude to k ničemu, stejně, jako kdyby zůstal tady. Ani ho tam nepotřebují. Bylo to jen něco čistě v něm, co ho do nemocnice táhlo a nutilo ho čekat dlouhou dobu bez jediné informace před sálem.

V každém jiném případě by ihned jel na místo činu. Zajímalo by ho, jaké po sobě útočník nechal stopy, co se asi odehrálo a jestli to dokáže co nejpřesněji zjistit. A také by mu záleželo na dopadení útočníka a možná minimálně na zjištění důvodu, proč to udělal.
Teď ale vůbec ne. Nepřemýšlel nad ničím, jeho obvyklé já se někam ztratilo, zahrabalo se do stohů složek s prací a už nenašlo cestu ven. Místo něj tu stál někdo jiný.
Někdo, komu začalo záležet více na druhých, zvlášť na někom. Kdo měl strach a komu zběsile tlouklo srdce.

Volal Jim, ale Gil stále ještě nevěděl, jak je na tom, ani jestli přežije. Nick s Catherine prohledávali celou uličku. Útěchou však nebyla ani skutečnost, že našli nějaký použitelný materiál, ani slova povzbuzení.
Potom už stejně padla jen jediná myšlenka. Lee.
Úplně zapomněl. Pořád je její manžel a pořád jediný příbuzný, o kterém ví. Musí mu dát vědět. Stejně je možné, že její stav nebudou chtít sdělit nikomu jinému a jestli zemře..náleží mu její věci. Na to ale nechtěl ani pomyslet.
Číslo na Leeho Greena neznal, ale tušil, že má ještě spoustu času ho sehnat. Dokud operace neskončí.
Nakonec mu ale nezavolal. Asi nedokázal vzít telefon. A říct manželovi své přítelkyně, že je v nemocnici a čeká, jestli Helen umře, nebo ne. Co s ním vůbec udělá, až se to doví?
Bude raněný, smutný, bude se bát, přijede a bude netrpělivě čekat na verdikt, nebo je mu natolik lhostejná, že se ani neukáže?
Podle Catherine, která na sebe milosrdně vzala úkol oznámit mu to, ji vyslechl, zeptal se ve které je nemocnici a položil to.

Žádné komentáře:

Okomentovat