"Ahoj," ozvalo se velmi opatrně a osoba, která otevřela, byl úplně někdo jiný, než kdo u ní poslední dny tak často trávil volný čas.
Čekala opak. Když se probrala, byl u ní někdo..někdo, kdo ji držel za ruku, kdo tam seděl a konečně s ní byl. Lee.
Chodil za ní každý den. Přesvědčoval ji, že ji miluje. Že si uvědomuje své chyby a napraví je. Snažil se jí hodně pomáhat a nebo ji možná přesvědčit, aby se nechtěla rozvádět. Možná šlo vlastně o totéž. Mluvil s ní, poslouchal ji, choval se jako ukázkový milující manžel. Po dlouhé době. Po celém mezidobí od přestání prvotní zamilovanosti až po současný zvrat.
Ta změna ji velmi zaskočila a nedokázala přijmout pouhé vysvětlení, že jedno postřelení najednou obrátí celý jeho vztah k ní. Že si najednou rozmyslel svůj postoj a rozhodl chopit šance ukázat lásku, o níž ji náhle přesvědčoval. Však brzy pochopila, co jí Lee naznačil.
"Proč jsi to udělal?" zněla proto jednoduchá otázka, kterou příchozímu položila bez opětování pozdravu. Gil se provinile usmál.
"Co udělal?"
Nepřišel. A nezajímal se. Nechal ji. Předal ji Leeovi. Po tom, co mu řekla. Po tom, co se mezi nimi stalo. Přemýšlela, kterou variaci zvolit. "Vzdal ses," shrnula nakonec všechny do jedné. Ale ne tak odevzdaně, jako on.
"Helen, já přece … Lee tu byl?"
"Ano, je tu pořád. Je úplně někdo jiný. Cos mu všechno řekl? Proč jsi mu nechal cestu k tomu, aby se něco snažil napravovat a vzdal celý náš vztah?" nezvyšovala hlasitost, neprskala vzteky, mluvila pomalu a vyslovovala zřetelně a rázně, jako by tahala vysvětlení nastalého maléru z prvňáčka.
"Nic jsem neřekl. Jen že jsi skvělá, milá, krásná, každý jiný, že by se snažil být s tebou," pokrčil rameny a doufal, že tím to skončí. Kupodivu zjistil, že o svých vztazích snáz mluví s někým jiným, než s druhým protagonistou.
"Jenom ty ne," zavrčela. To opravdu nedokázal pochopit ani slova, kterými mu říkala, že se do něj zamilovala? Patrně ne. Patrně mu měla věřit, když se nahlas podceňoval. Vzrůstal v zní vztek. Na něj i na ni.
"My dva se k sobě … podívej se na nás, Lee je někdo, kdo nakonec … chodí sem, věnuje se ti, on může obětovat svůj čas, já ne, on s tebou může mít dítě, on je tvůj manžel, on je k tobě blíž, on je mladý, úspěšný muž, on se může změnit a mění, já ne, pochop, s ním ti bude líp," zase skončil u své ódy na sebelítost a netušil, jak moc ji provokuje. Přesto si přál nějak vysvětlit, že jí má rád a právě proto pro ni chce něco lepšího. Znělo to sice jako otřepaná rozchodová fráze, ale myslel ji upřímně.
"Ale já s ním čekala na dobu kdy "bude líp" už dlouho a zatím nepřišla. Gile … tys nic nepochopil!"
"Možná pochopil, ale … tohle zkus pochopit zase ty. Lidi se můžou měnit a on se třeba změnil. Jsem si jistý, že teď si uvědomil, že tě ztratit nechce."
"To říkal taky," zabručela nevrle.
"Tak vidíš … Helen, já ti přeju štěstí. Se mnou bys ho neměla," zatvářil se přesvědčivě a přesvědčeně o své pravdě, na které nezdolně trval.
"Ty jsi tak tvrdohlavej, paličatej a tak strašně se podceňuješ!" vyjela konečně.
"Nerozčiluj se, to nesmíš, ublížila by sis," zatoužil položit jí ruce na ramena, jemně ji zatlačit zpět do polštáře, aby nenamáhala svaly na břiše a uklidnit ji. Jenže nemohl. Toho privilegia se právě vzdal.
"Vážně? Tobě na mě ještě záleží? Přece ses vzdal, nechals mě Leeovi!" jako ve středověku, jako bych byla zboží, chtěla dodat.
"Je pro tebe lepší, než já …" už nevěděl, co ještě říct, a tak se jen opakoval.
"Gile, všechno jsi to zkazil!" do očí jí vhrkly slzy.
Už neodpověděl. Vycítil, že je konec a že už tu není vítaný. Zavinil to sám. Ale třeba to vážně bude lepší. Musí věřit.
Vždycky si vlastně odpíral potěšení, dá-li se to tak nazvat, a i když Helen nebyla jen lákavou hypotézou, kterou zavrhl kvůli chybějícím důkazům, nepřesvědčil se, že za daných okolností může být neopatrný.
"Gile, co se stalo? A nelži, víš, že to na tobě poznám. Něco vážnýho se stalo a ty seš z toho naprosto zničenej. Tak mluv," uhodila Catherine na Grissoma, když spolu s ním jela z místa činu, dnes již po několikáté a čekala, že se znovu nedočká odpovědi. Prostě odmítal mluvit. Proč by se měl taky přiznávat k tak naprosto hloupému činu, který udělal? Kdo jiný by vůbec něco takového udělal? Samozřejmě, že jen on, Grissom, co si radši odepře vlastní štěstí, jen aby ho měl někdo jiný. Jen aby nebyl zodpovědný, když to nevyjde.
Ale Catherine to nevzdávala. Byla jediná, kdo se odvažoval zajímat a zároveň jediná, kdo měl naději, že mu Gil něco řekne. Navíc jediná, kdo se odvážil být i trochu drzý a cynický. Znali se už dost dlouho a dost dobře.
"Proč se vůbec pořád tak zajímáš?" byly to dva týdny, co viděl Helen naposledy. Od té doby ji nenavštívil a nepochyboval o tom, že toho pan Green plně využívá.
"Protože vypadáš hrozně. Nekomunikuješ. Teda - komunikuješ ještě míň, než dřív. A to už je skoro na úrovni němoty. Tak mi neříkej, že nic není. Stalo se něco mezi tebou a tou tvou?"
"Jakou mou?" zaútočil na ni v až nečekaně agresivním podání.
"Jakou tvou? To už jsme si ujasnili kdysi dávno. Nebo už není tvoje?" napadlo ji ihned. Skrývané jiskry, co v něm tehdy, kdy se o novém vztahu dozvěděla, problikávaly, teď pohasínaly a ona si to konečně uvědomila.
"Ne," odpověděl prostě a krátce.
"Víš co, něco nadhodím. Jim říkal, že to máš nějak komplikované s tou postřelenou ženou. S tou, na jejímž případě pracuje Nick a Greg," Jim Brass obvykle nevynášel drby, ale Catherine je z něj ráda a často dostávala. Byl tím nerozšířeným typem muže, co si rád zaklevetí.
"Hm."
"Přitížilo se jí? Vypadá to špatně?"
"Ne. Myslím, že se brzo zotaví," řekl nuceně nenuceně.
"Tak co ti je? Jestli je to ona, ta tvá milá neznámá, tak můžeš být spokojený, ne?"
"Nemůžu, Catherine, ona není moje, prostě pochop, že má manžela a tečka," myslel, že ji tím uzemní a umlčí. Proč se o něj vůbec stará? Tohle nikdy tak sveřepě nedělala! Jistě, mluvívali spolu i o soukromých věcech, ale takhle zacházela až příliš daleko. Také se jí nikdy neptal na muže, ačkoli...nemusel. Když se rozjela, řekla mu to sama.
"Jim se zmínil. Tedy jako … říct o ní paní, to by došlo každému. Ale neměli se rozvést?"
"Sakra kdo tu pořád roznáší všechny ty drby?" Grissom už byl na pokraji rozčílení. Něčeho u něj tak výjimečně viditelného. Jestli za vším nestál Jim, mohl už klidně věřit otřepanému tvrzení, že laboratoř je vlastně o něco méně organizovaná drbárna, než redakce.
"No moment, co vám tedy brání být spolu? Proto jsi tak přejetej? Protože je mezi vámi problém?"
"Ne, není, už není žádné my a mezi námi není nic, chápeš?"
"Obávám se, že …" trochu vyjeveně na něj zírala.
"Její manžel je pro ni prostě lepší volba, než já. Rozešli jsme se. Catherine tohle je kriminální laboratoř, nebo amatérská informační služba? Pokud to první, měli bychom pracovat, pokud to druhé, máš kompletní informace!"
"Aha … takže ty ses prostě bál, že by ses mohl zamilovat a že by to nemuselo skončit dobře a nechal jsi ji, ať si jí manžel ponechá? Ty seš vážně kus natvrdlýho … starýho černýho pavouka!" ke své spokojenosti už vjížděli do garáží a ona tak mohla za několik vteřin vystoupit. Konečně pochopila jeho nálady, ale ani zdaleka nedokázala pochopit, proč to udělal.
"A víš co, možná je to tak lepší, ne? Oni můžou být spokojení, o mě se nemusí nikdo zajímat a s nikým si nebudu narušovat život, všichni budeme žít tuhletu hloupou zdánlivou pohádku dál až na věky, jak se to vždycky říká," pociťoval, jak se o něj znovu pokouší stará známá migréna, takže už neudržel jazyk na uzdě.
Jen zakroutila hlavou. Tohle nebyl on. Takhle se nechoval nikdy a to už něco znamenalo. A bála se, že ať to znamená cokoli, jen tak to nepřejde.
Žádné komentáře:
Okomentovat