Catherine hned od začátku dala najevo, že nebude kamarádka se zatím cizí ženskou, ale že je přístupná a ochotná se blíž seznámit a dobře vycházet.
Greg se prozatím jevil jako kamarád a komik týmu a s Nickem se od sandwichové aféry na delší dobu než pozdrav neviděla.
To se ovšem změnilo, když ji právě zastavil na chodbě.
"Ello, máme pro tebe návrh."
"Kdo my?"
"No já, Greg a Catherine. Můžem jít společně na oběd a trochu se poznat, co říkáš?" Grissom samozřejmě ne. Od doby, co Sara odjela, nechodil s nimi téměř nikam. Už ho ani moc nezvali.
"Kdy?"
"Po směně. Dobře, je to pozdní oběd, spíš už skoro večeře, ale na názvu tak nezáleží. Přidáš se?"
"Dneska?" z hlasu jí zazněl drobný osten lítosti.
"Proč ne."
"Promiň, nemůžu. Musím hned po práci domů."
"Aaa, škoda. No tak co třeba zítra?"
"Uvidím. Nic neslibuju, ale snad," usmála se na něj.
"To je ten tvůj takový žárlivec, že tě nikam nepouští? Řekni mu, že tě neukousnem," pokusil se o žert Nick. Nevědomky ale srazil Elle o velký kus náladu.
"Ale ne. Nech to plavat. Snad někdy příště."
"Řekl jsem snad něco?"
"Ne, Nicku. Musím jít," vytratila se mu pro jistotu do šatny.
Nevěděl proč, ale přikradl se k němu pocit, že není všechno tak docela v pořádku, jak se na první pohled zdá být.
V tomto pocitu ho umocnil výjev z dalšího dne. Jako obvykle se trousili do práce jeden za druhým chvíli před začátkem, jen Grissom už byl dávno ve své kanceláři. Jako poslední přišla oproti svému zvyku Ella. Měla poměrně silnou vrstvu make-upu, ale stejně nedokázala modřinu pod pravým okem zakrýt.
"Co se ti stalo?" zeptala se okamžitě Catherine. I kdyby nikomu jinému, jejímu zkušenému oku nemohl pokus o zamaskování rány uniknout.
"Co myslíš?" zatvářila se Ella nechápavě.
"No s okem. Ta modřina je stejně vidět."
"Menší rande se schodištěm a botníkem o patro níž," uhnula pohledem od všech, od Nicka hlavně.
"Cože?"
"Na schodech doma se mi připletl pod nohy něčí pes, zakopla jsem a zastavila se o botník dole. Mám i odřený a trochu naražený loket, což je zázrakem všechno."
"Tomu se říká smůla. Určitě jsi ok?" staral se Greg.
"Jo, v pořádku," usadila se s těžkopádným nádechem na židli a pohled dál zarývala do desky stolu. Z trapného ticha je vysvobodil až Grissom s prací.
"Tentokrát tu mám vloupačku do galerie, kde probíhala výstava moderního umění a autonehodu, která nevypadá tak docela na nehodu. Gregu, jak jsi s Hodgesem daleko?"
Měl chuť odpovědět, že takové poznámky slýchal od laborantů celý den, ale udržel se. "No tak máme vražednou zbraň, máme motivy různých podezřelých a zatím vyslýcháme."
"Fajn. Catherine, vezmeš si se mnou tu galerii, šerif trvá na co možná největší pozornosti, jde o velké peníze. A Nicku, ty s Ellou se podívejte na tu nehodu."
"Auta, paráda."
Greg se zatvářil dost zachmuřeně. Proč zrovna on je ten vyvolený, co musel chytit Hodgese, navíc na případ, který bude bezpochyby trvat ještě dostatečně dlouhou dobu, jehož místem činu je navíc bar pro gaye, to nechápal.
Přimíchat k této kombinaci Nickův spokojený výraz, když jede vyšetřovat auta s Ellou, mohl se dopracovat až k výbušnině.
"Vážně jsi upadla?" Nick seděl za volantem a Ella na místě spolujezdce.
"Proč se ptáš?"
"Tak například proč jsi odmítla to pozvání, tak divně ses zatvářila na poznámku o tvém příteli-"
"Manželovi."
Nezarazil se ani nedal jinak znát, že by ho to udivilo.
"Tak manželovi, po směně jsi pospíchala domů a dneska máš monokl?"
"Nicku nechci ti křivdit, ale tvá práce ti možná kazí úsudek. Náhoda už ti asi nic neříká."
"Náhoda jo?"
"Můžeme toho nechat?"
"Fajn, promiň, nebudeme se o tom bavit," pokračovali v další cestě už mlčky, dokud nedojeli k mísu činu. Silnice kousek před koncem města a dvě auta napasovaná v sobě.
"Zajímalo by mě, z čeho jsi usoudil, že tohle není nehoda," prohodil Nick k detektivovi Varatnnovi.
"To já ne, ale slečna z tohohle auta," ukázal na modrou skládačku vepředu. "Je teď v nemocnici. Řekla akorát, že je sledoval a že je jí zle. Pak ztratila vědomí, bylo to těsně, musel jsem jí vytáhnout a dávat první pomoc."
"Hele, Tony Vartann, hrdina dne," ušklíbl se Nick. "A kdo tě zavolal?"
"Ona sama. Místo záchranky volala polici, měla docela strach. Myslím, že z toho pronásledovatele. Ale zbytečně, neměl airbag a praštil se do hlavy. Je mrtvý. I druhý řidič."
"Takže závody to asi taky nebudou," vyzvedla si Ella z kufru své vybavení a podívala se na Vartanna.
"Ella Sinclairová."
"Detektiv Vartann. Těší mě. Závody vážně ne. Jestli dovolíte, tak já se zastavím v nemocnici, třeba se dovím něco víc," pomalu odcházel ke svému autu. "Jo a Nicku, zdravotníci hýbali s hlavou mrtvého řidiče v zeleném autě, měl ji zaraženou v klaksonu a neustále to troubilo. Fotky mám, dám vám je do laborky."
"Jasně, díky."
Vartann odjel a Nick s Ellou zůstali na místě jen s policistou. Sem tam kolem projelo auto, občas zastavil nějaký zvědavý člověk, ale jinak je nic nerušilo.
Zrovna dorazil David Phillips s pomocníky pro těla. Nick byl zabrán do stop v navátém písku, které vedly od místa nehody pryč. Sledoval je a fotil. Možná, spíš určitě, tu byl někdo třetí. Respektive čtvrtý.
Ella se ho chtěla zeptat kam jde, protože mířil ke shluku několika budov asi už o sto metrů dál, ale zazvonil jí telefon. I když byl hovor soukromý, musela ho zvednout. Volala ředitelka školky a ona nehodlala přitahovat její pozornost ještě něčím dalším než tím, co se nejspíš stalo. Poodešla od místa k vozu koronera a hodlala rychle telefon vyřídit. Hlavně doufala, že ji nikdo neslyší, nepotřebovala vysvětlovat někomu dalšímu, co se děje.
Po dvou minutách se vrátila k autu, které prohledávala.
"Slečno Sinclairová, kde je Nick?" ozval se jí za zády David a posunul si brýle na nose, jak zvedl hlavu.
"Nevím, šel někam t-" podívala se k budovám, ale svého kolegu neviděla. Bylo to už asi sedm minut, co odešel.
"Neříkal kam jde?" houkla na policistu, který odložil vysílačku.
"Ne."
Zkusila mu zavolat, ale nic.
"Sakra … pojďte se mnou. Davide můžete tu počkat než se vrátíme?"
"Můžu, ale pospěšte si, rád bych měl ty dva co nejdříve v chladu."
Přikývla a spolu se strážníkem v patách šli po Nickových stopách k oněm budovám. Strážník s pistolí v pohotovosti a ona, protože žádnou neměla, aspoň s baterkou v pravé ruce. Žádná obrana, pokud by na někoho narazili, ale lepší než nemít vůbec nic.
Po cestě Nicka nikde neviděli, musel tedy jít dovnitř. Telefony pořád nebral, proto vešli také.
Interiér první budovy, kam patrně šel, byl vyklizený. Pouze holé zdi a několik prázdných regálů. Zaslechli prásknutí, něco jako průvanem přibouchnutá vrata. Ihned se tam rozběhli, ale nenašli nic. Nejspíš opravdu průvan.
"Nicku?" zvolala do prázdného prostoru s nadějí, že se ozve. Ale ozvalo se pouze ticho přerušené její vlastní ozvěnou.
"Běžte se podívat tam na tu stranu, já to prohlédnu tady," otočila se na policistu.
"Nejste ozbrojená, to nebudu riskovat. Vím, co se může stát," zatvářil se tvrdě.
"Ale takhle nám to bude trvat věčnost. Když nepůjdete příliš daleko, nic se nestane. Kdyby něco, budu křičet," otočila se zase na podpatku a šla prohledat jednu část stavby.
Doufala, že se mu nic nestalo. Měla se ho zeptat, měla jít s ním nebo měla něco udělat, ne si vyřizovat soukromé telefonáty v pracovní době a nevšímat si kolegů! Vždycky byla zvyklá brát vinu za vše, co se kolem ní stalo, na sebe. A tady si jí byla víc než jistá.
"Nicku! Tak jsi tu někde?" ale stále se nikdo neozýval. Kroky, které slyšela, patřily pouze policistovi.
Potom spatřila u protější zdi něco ležet. Něco velkého, tmavého a … doufejme živého!
"Nicku!" doběhla k němu. Byl v bezvědomí, ale puls mu nahmatala. U hlavy na zemi se třpytil tenký pramínek krve. "Mám ho! Potřebuje pomoc!" zařvala za sebe. Zaslechla, jak strážník volá sanitku.
Žádné komentáře:
Okomentovat