25. února 2013

Green Vegas 4


Že ho nemůže brát jinak než dobrého přítele si myslel dlouho. Celou dobu až do jednoho podvečera, kdy se všechno převrátilo.
Měli se sejít na jednom z obvyklých míst, kam spolu chodili, když zrovna Bruno zůstal milostivě doma a nevyžadoval procházku i s novou paničkou, kterou si docela oblíbil a kterou, přirozeně, poslouchal víc, než právoplatného majitele.
Tehdy už o sobě Gil a Helen věděli všechno, co byli ochotní si přiznat. Důvěřovali si natolik, že z Gila vytáhla spoustu věcí, co se ani jeho nejbližším kolegům nepodařilo. Na druhou stranu ale on z ní nikdy nedostal jasné rozhodnutí, co chce dál s mužem, který podle jejích slov není pro ni. S Leem. Jenže ona nepřišla a Gil tak se zvláštním pocitem, že nikdy nebyla nedochvilná, nebo se alespoň neomluvila, nastoupil na směnu. Ujišťoval se při tom ale, že má zase nejspíš nějaký problém - jako vždy - se svým manželem.

Christopher Lee Green, podnikatel a zástupce vedoucího úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Nevadského regionu, kam Las Vegas spadalo, právě seděl doma ve velmi krušné náladě. Byl jedním z lidí, co neřeknou, co je podráždilo, ale těžké projevy jejich špatné nálady odnesou všichni kolem.
Cvakly dveře a do bytu vešla jeho manželka, Helen Greenová.
"Cos dělala takovou dobu? Pokud vím, před hodinou byla uzávěrka," utrhl se na ni hned u dveří.
"Ahoj lásko, taky tě ráda po celém dni vidím," odpověděla mu se značnou dávkou ironie.
"Na něco jsem se ptal."
"Ano a zdravit ses mezitím šikovně odnaučil, že? Celý den jsem naháněla muže, který se má zabývat důsledky-" nenechal ji ale ani domluvit.
"Fajn fajn, ale to si nech na dlouhý večery, já se ptal, kdes byla, nechtěl jsem, ať mi tu odvyprávíš celý den!"

Chvíli na něj překvapeně zírala. "Pověřili mě článkem a tak tak jsem ho stihla do uzávěrky. Stačí?" odpověděla potichu a otráveně a dala jasně najevo, že jí zkazil náladu. Kvůli tomu člověku nestihla ani domluvenou schůzku s Grissomem, natož přijít včas domů.
"Hm. Ty si ještě někdy stěžuj, že já nejsem doma. Kdyby ses furt někde nezdržovala, mohli jsme spolu někam vyrazit!" on se potřeboval uklidnit po bouřlivém dopoledni v úřadě. Ale samotnému se mu to nepodařilo.
"Nech si svou náladu laskavě na někoho, kdo za ní může a neutrhuj se tu na mě! Sám máš co vyčítat, že se ti nevěnuju! Vzpomeň si na naše úžasný výročí. Tak dobře jako tehdy jsem se fakt nikdy nepobavila, SAMA!" oplatila mu to.
"Helen, já mám ale povinnosti! Nemůžu odejít, kdy se mi zachce!"
"Vidíš? Já taky ne. Lee, jestli má mít cokoli mezi námi ještě nějakou budoucnost, musíme si konečně promluvit."
"Počkej, počkej, takhle mi naznačuješ, že by bylo na čase skončit? Že my dva už máme dost? Nestačím ti?"
"To jsem neřekla, ale … podívej se na nás! Když se nám povede den, sejdeme se skoro v noci, prohodíme pár slov, když máme čas, někam jdeme, občas se spolu vyspíme, ale přijde mi, že jsme stejně spíš každý sám za sebe. My nežijeme jako dva lidi, co se milujou a chtějí spolu zůstat v dobrým i zlým. My žijeme jako..jako někdo, kdo má ještě pořád povinnost k tomu druhému! To se mi nelíbí."
"Dobře jsi věděla, koho si bereš. A buď tak laskavá a sundej si černobílý brýle, ty nejsi bez chybičky, zlato. A já taky nejsem úplně pitomej. Vím, že ty když máš čas a já když nejsem doma, chodíš ven s jinými. To je ten důvod? Našla sis milence?"
"Proboha s tímhle vůbec nezačínej! Já jsem ta poslední, kdo by tě podváděl! Prostě mi nevyhovuje, jak jsi ke mně chladný! Já už ani nedokážu říct, co k tobě cítím. Nefunguje nám to!"
"Moje milá, ale já nemůžu najednou všechno překopat a začít tě nosit na rukou! Pochop, že jsem se někam dostal a mám toho hodně!"
"A je to tu zase! Okamžitě začneš o práci! Ani tě nenapadne říct mi, že mě máš pořád rád, že tě to mrzí, že chceš být se mnou, okamžitě vyrukuješ s tím, co musíš dělat pro svou kariéru a vyčítáš mi to!" ujely jí nervy a tohle už zakřičela.
"Zato ty mi nikdy nic nevyčteš, co! Ty jsi učiněnej andílek!" jeho špatné naladění se dostávalo do čím dál větší ráže.
"Tak víš co? Andílek roztahuje křídla!" zařvala, otevřela dveře, vyšla na chodbu a než mohl cokoli udělat, zase jimi práskla. Tahle nenadálá salva hluku vytáhla z bytu zvědavou sousedku od naproti. Stála ve dveřích a sledovala scénu před sebou.
"Co je! Jestli chcete divadlo, jděte na SHAKESPEARA!" vyprskla na ni vztekle Helen, přivolala si výtah a za okamžik zmizela v jeho útrobách. Vztek ale nepřecházel a s každým patrem, které sjela níž, v ní rostl.

Z vchodových dveří, které předtím rázně rozrazila, rychle vyběhla. Jak se dalo čekat, cestou nabrala jednoho chodce.
"Pardon, omlouvám se …" zahučela. Na odpověď se ozvalo ale pouhé zachrčení.
Až poté si uvědomila, že má na rukou cosi teplého a muž před ní se divně potácí. V další chvíli dopadl na zem. Ruka mu sklouzla po rukojeti nože, vražedného hluboko do břicha. Vedle něj na zem pomalu stékala krev, tvořící tmavě rudou louži.
Helen se podívala na své ruce, obě, stejně jako mikina, nesly jasně rudé stopy. Vyděšeně zaječela.

Někdo zavolal záchranku.
Někdo zavolal policii.
Někdo ji označil za vraha.

Následný sled událostí nedokázala dostatečně vstřebat. Seděla na obrubníku kus od mrtvého, klepala se a vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Okolí viděla v mlze a snad ani neslyšela hlasy, co na ní mluvily.
Jakmile si ale někdo stoupl přímo před ní a když stále neodpovídala, zacloumal s ní, musela už zase zapnout.
"Madam, jsem detektiv Brass. Můžete mi říct, co se tady odehrálo?"
"Já já … já nevím, vrazila jsem do něj a …"
"Vrazila jste do něj jako ten nůž?" zeptal se.
"NE! Vyšla jsem ven a nevšimla jsem si ho, vrazila jsem do něj, on spadl na zem ale ale ale už krvácel, vyděsila jsem se! Nevím, co se stalo."
"Vy jste si nevšimla těžce raněného muže?"
"Přísahám, že ne. Já mu to neudělala..prostě se tu najednou objevil!"
"Jak se jmenujete?"
"Helen Greenová," polkla ztěžka a pohledem zabloudila k mrtvému. Otřásla se a okamžitě se zahleděla jinam. Na boty detektiva před ní.
"Bydlíte tady?"
Přikývla. "S manželem. Je nahoře."
"Tak jo, paní Greenová, pojedete na stanici. Tam mi podrobně řeknete, co se stalo a uvidíme, jestli to opravdu nevíte," jel podle klasického vzorce, že v devíti z deseti případů je první člověk na místě činu krom oběti také vrah.
"Já přece-" chtěla se bránit. Říct, že nelže a skutečně neví kdo je mrtvý a proč se mu to stalo. A kdo mu to udělal. Jenže nestačila.

Dorazili totiž kriminalisté a jedním z nich nemohl být nikdo jiný, než Grissom.
"Ahoj Gile, Nicku. Máme tady hned na místě podezřelou a s ostatními jsem už mluvil. Ti, co nás volali, slyšeli křik a pak viděli tu krev. Tahle dáma má krev i na sobě. Odvezu jí na stanici," oznámil šéfovi směny.
Ten mlčky přikývl, ale potom si všiml, kdo je podezřelou.
"Helen? A-jak to? Ty …?" zakoktal se trochu.
"Gile přísahám, že já jsem nic neprovedla, vůbec nic nevím, vrazila jsem do něj náhodou!" dívala se mu už zoufale do očí.
"Vážně?"
"Prosím, řekni aspoň ty, že mi věříš!"

Jim s úžasem sledoval ty dva a naklonil se k Nickovi: "Kdy se přestanou Gilovy známé plést do zločinů?" prohodil spíš řečnickou otázku. Nick ale pohotově a s úšklebkem odpověděl.
"No, až mu bude tak … osmdesát? Začne trpět alzheimrem a nebude pro ně tak neodolatelnej šílenej vědec?"

"Neboj, Helen," byla zjevně velice otřesená, "věřím ti. Pojedeš s detektivem Brassem na stanici, vyslechneme tě, budeme potřebovat tvou mikinu a otisky. Ale neměj strach, opravdu ti věřím," pomohl jí na nohy a poté si ji převzal Jim.

"Ty ji znáš?" následovala Nickova otázka.
"Jo. Bydlí tady. Což se asi nedá říct o tom mrtvém, vedou od něj krvavé stopy. Nicku promiň, ale musím jet za nimi na stanici. Zavolej sem Grega, stejně nedělá nic pořádného," mluvil k němu za pochodu, balil svůj kufřík a nasedal do auta. Než stačil Stokes odpovědět, už odjíždělo.
"No tak jo, rozkaz šéfe …" řekl potichu Nick s povytaženým obočím a bezmocně rozhozenýma rukama.


Helen právě přivedli do vyslýchačky a Jim se chystal vejít za ní. Gil ho dohnal těsně před tím, než vzal za kliku.
"Počkej, jdu tam taky."
"Seš si jistej, že je to dobrej nápad, Gile? Znáš jí. Nevím, co mezi vámi je, ale Ecklie by zuřil, kdyby to mělo nějaký dopad na vyšetřování."
"Je vdaná. Jsme přátelé, prostě ji jen znám. Nemám k ní žádné závazky, které by mi bránily být uvnitř."
"Ostatně ty už máš vědět, co děláš. Je to na tvý triko," pokrčil Brass rameny a oba vešli. Jim se usadil na druhý konec stolu, proti Helen, zatímco Gil zůstal stát vedle. Její oči se od něj nehnuly.
"Tak, paní Greenová, nevypadá to moc dobře. Začněte hezky od začátku, co se stalo," zahájil Jim výslech, když připravil všechny záznamy.
"Fajn. Vyběhla jsem z domu. Když jsem otevírala dveře, nevšimla jsem si, že tam někdo prochází. Vyběhla jsem a narazila do něj. To je vlastně všechno," snažila se mermomocí uklidnit.
"Jen tak jste vyběhla?"
"Ne. Pohádali jsme se s manželem a potřebovala jsem zchladit hlavu. Víte, celkem to mezi námi … skřípe."
Jim věnoval jeden velmi výmluvný pohled Gilovi. Ne, že by nevěřil jejím slovům, ale schovával za ním výtku mířenou jemu.
"Dobře. Vyběhla jste a narazila do něj. Co bylo dál?"
"Jak říkám, byla jsem rozčílená, nevěnovala jsem tomu pozornost, omluvila jsem se, ale … pak mi došlo, že něco není v pořádku. Jen tak divně chrčel a … já měla najednou ruce od krve. Pak se zhroutil na zem. Vůbec jsem netušila, co dělat, ani jsem nad tím nemohla přemýšlet. Vykřikla jsem a to slyšeli ostatní. Když mě tam viděli nad ním stát, asi volali policii. Od té doby … jasně si pamatuju až vás."
"Znáte ho?"
"Ne. Myslím, že jsem ho nikdy neviděla. A ani jsem mu neublížila! Musel s tím nožem už přijít."
Jim se nadechoval, že něco řekne, ale Gil ho přerušil.
"No to lze jednoduše ověřit. Pokud nebudou na noži tvoje otisky, nebodla jsi ho. On podle místa a toho co jsem viděl, tedy kapky krve na chodníku o několik metrů dál, přišel už zjevně raněný před dům. A ty máš alibi. Přesto ale potřebujeme tvou mikinu, otisky prstů a DNA."
"Jasně, dám vám, co potřebujete …" vydechla. Už chtěla mít vše za sebou. Věděla, že je nevinná, ale pocit, že ji někteří obviňují a nevěří ji, jí deptal.
"Takže už víc nemáte co říct?" přeptal se Jim.
"Detektive, já víc opravdu nevím a pokud nemáte jak mě s tím spojit, ani mě nic nenapadá."
"Fajn," vypnul záznam, vzal si svůj blok a tužku a zvedl se. "Už to tu zvládneš. Já se pokusím zjistit, kdo je ten mrtvý," to mířil na Gila. Pak je opustil.

Helen upřela na Gila pohled. Čekala, co bude dál.
"Můžeš … si sundat tu mikinu?" protrhl po chvilce ticho.
Škubla sebou a automaticky začala rozepínat zip. Mikina zmizela v důkazním sáčku.
"Děkuju. Teď ti odeberu otisky a DNA, ano?" sklonil se ke svému náčiní, co měl s sebou, a připravil, co bylo třeba. Helen nepronesla ani slovo.
"Neboj se, za chvíli se prokáže, že jsi nic neudělala a budeš moct domů," povzbudivě se na ni usmál.
"S Leem jsme se hodně pohádali. Práskla jsem mu dveřma, prostě jsem utekla. Gile, já tam nemůžu."
"Jestli tě má rád, tak zapomene na nějakou hádku a pochopí, že jsi teď prožila šok. A bude nejlepší, když se vrátíš domů, nepůsobilo by dobře, kdyby sis objednala hotel nebo zmizela k někomu jinému," upozornil ji. Minimálně kapitán Brass by si to vyložil negativně.
"Ale vždyť víš, že já-"
"Vím. Ale tohle vím taky. Musíš tu počkat, dokud z patologie nedoručí nůž a neporovnají tvoje otisky. Snad tam nějaké budou. Potom budeš volná."
"A do té doby?"
"Nezavřou tě, neboj. Budeš tu čekat pod dohledem policisty. Ukážu se," ještě jednou se starostlivě usmál, pohladil ji po rameni a odešel. I s odebraným důkazním materiálem.

Když ji konečně pustili domů, byla už noc. Otisky z nože, naštěstí se opravdu našly, nesouhlasily a detektiv za nedlouho přinesl svědectví zvědavé sousedky Greenových o tom, jak Helen chvilku před zavoláním policie teprve vyběhla z bytu. Byla tedy uznána jako nevinná.

Protože si ale nevzala klíče od bytu, musela zazvonit na Leeho.
"Madam se uráčila přijít domů," uvítal ji se stále stejně špatnou náladu.
"Dej mi pokoj, Lee."
"Ten ti dávám dlouho. Tak si rozmysli, co vlastně chceš," zabručel na ní a hodlal jít pokračoval v přetrženém spánku.
"Teď tě prosím jen o klid. Byla jsem na policii, ale chápu, že tě to zajímat nebude," řekla celkem plačtivým hlasem. Efekt to ale mělo. Zastavil se a pomalu otočil.
"Kde že? Proč?"
"Víš vůbec, že nám před domem zemřel člověk?"
"No, něco jsem venku slyšel, ruch a policejní auta, ale ještě jsem posílal něco náměstkovi a pak jsem šel hned spát, byl jsem moc unavenej, to … nenapadlo mě, že s tím máš ty něco …"
"Kvůli tomu jsem tam vážně byla. Vyslýchali mě, jak kdybych ho zabila já. Našla jsem ho, víš?!"
"Ah … Helen promiň, tohle mě … omlouvám se, vážně …" vypadalo to, že teď má opravdovou starost.
"To je dobrý. Omlouvat se nemusíš. Ty už ne."
"Jak já už ne?" z chlácholivého tónu najednou nezbylo nic.
"Prostě tak. Jdi spát," odpověděla rezolutně a zamkla se zase v koupelně.

Žádné komentáře:

Okomentovat