18. února 2013

Green Vegas 3


Když se nemohla odevzdat rodině, odevzdala se práci.
Dostala za úkol všechny články o zajímavých případech, které řešila lasvegaská kriminálka. Její článek před třemi měsíci slavil totiž úspěch a ona si vždycky dokázala zprostředkovat vyjádření o případu.
Nejčastěji od doktora Grissoma.
Buď jí důvěřoval, jakožto solidní redaktorce, nebo ho prostě zaujala. Často spolu mluvili, on jí odpověděl na pár otázek ohledně nové kauzy, ona schovala poznámky a začala se ptát jen tak na osobní život. A on občas jí.
Nebylo to nijak časté, ale stejně jí připadalo, že se docela spřátelili. Už jen proto, že vyměnila Grissomovo pracovní číslo za soukromé a na setkání s ním se těšila. Jen mu pořád neřekla úplně všechno. Zvlášť to, co se neříká snadno a co ji stále víc a víc trápilo.

Byl jeden z chladnějších večerů. Helen vypnula počítač s nedopsaným článkem, kterým se chtěla zabývat pozítří, protože dnes už ho neměla stihnout.
Měla být už odpoledne někde úplně jinde. Měli odletět do Santa Barbary, kde je objednaný hotel, večeře, vrátit se měli o dva dny později.
Měli zapomenout na práci, užívat si jeden druhého, doufala, že by si mohli připomenout, proč se vlastně vzali, všechno, co mezi nimi bylo, možná si myslela, že by ho mohla i přesvědčit, aby konečně přestal být proti dítěti.
Toužila alespoň jedno mít.
Místo toho seděla doma, nemohla se svému manželovi dovolat a naivně čekala, že se třeba ještě stihne vrátit.

Sedm hodin.
Půl osmé.
Osm.
Vzdala to.
Zvedla se, vzala kabát, klíče a s pochmurným výrazem opustila byt. Když za sebou zamykala, na krátký okamžik se opřela o dveře. Přijížděl výtah.
Dvě patra …
Jedno patro …
Přejel. Mířil výš.
"Šťastné výročí," povzdechla si pro sebe. Opravdu vydařený den.
Nebyla smutná. Byla naštvaná. Nechápala, proč se všechno tak moc změnilo. Byli spolu spokojení, šťastní, nic jim nechybělo.
Potom ale oba začali postupovat v kariéře. Už nebyli mladí naivní nováčci, kteří si hledí víc užívat, než žít, a místo aby žili spolu a šli společnou cestou, žili a šli vedle sebe. A z jakési povinnosti se alespoň trhaně zajímali o druhého.
Měla potřebu jejich vztah slepovat, ale Lee ho ve své povaze nikdy neudržel. Nepochybovala o tom, že ji miluje. No … alespoň trochu. Neuměl to ale dát najevo, ani se neuměl snažit. On sám nepotřeboval tolik, co ona. Nebyl zvyklý na takovou klasickou rodinnou pohodu a zázemí, vždycky se snažil zajistit prostředky a peníze. Tím považoval svou úlohu za víceméně splněnou.
Lee je hodný chlap, dokáže být pozorný, ale taky roztržitý. Není žádný frajírek, je chytrý, hezký, ale ne rodinný typ. Nejspíš nebyl připravený na závazek, když se brali. A teď už je pozdě. Nezmění ho, naopak, všechno se jim rozpadá.

Nevěděla, co dělat. Jestli se vůbec něco dělat dalo. Jak by mu asi mohla otevřít oči, donutit ho pochopit, že nepotřebuje přepych, ale jeho samotného. A dokáže to on vůbec pochopit?

Ve svých myšlenkách se toulala minulostí, která byla krásnější, než současnost, a zároveň se toulala městem. V šatech a tmavě modrém saku.
Nedávala pozor, kam jde. Sedla si na jednu z laviček kolem cesty. Pak si uvědomila, že kolem cesty obvykle lavičky nebývají, a že se dostala až do parku.
Obvykle sem nechodí, ale patrně ji podvědomí vedlo někam dál od rušných ulic a zábavychtivé civilizace.
Zhluboka se nadechla a vydechla. Hlavně nesmí začít brečet. Copak je jediná, komu něco nevychází? Ne..jsou i takové páry, které výročí vůbec neslaví. Nebo manžel koupí kytku a to je všechno. Možná by ji to tak nevzalo, kdyby neměli velké plány, z kterých bůhvíproč sešlo. Alespoň ozvat se ale mohl!
Ne, další nádech a výdech. Žádný vztek, žádné slzy.
Snažila se upoutat pozornost na nějaký objekt kolem sebe, jen aby se nerozbrečela. Najednou se kolem ní prohnal velký pes s míčkem v zubech, zastavil se vedle lavičky a se zjevně obrovským potěšením míček rychle zahrabal do trávníku.
"Hele, chlupáči, kde máš pána?" pochybovala, že tohle se mu bude, ať je to kdokoli, líbit.
Pes zvedl hlavu, chvilku si neznámou prohlížel a potom si sedl vedle lavičky.
Nebála se zvířat a víc než nebezpečný jí přišel rozdováděný a trošku nevychovaný. Váhavě k němu vztáhla ruku a když neucukl ani nezaútočil, pohladila ho po srsti.
Chvíli se nechal hladit, potom jí i začal s potěšením olizovat dlaň.
"Fajn kamaráde, tak co, kde máš toho pána? Bruno?" přečetla si z jeho obojku. Jako odpověď se ozvalo jedno štěknutí a následně celkem vzdálený hlas, který přicházel z opačného směru, než sem došla ona.

"Bruno! Kde jsi? K noze! … Jestli se okamžitě nevrátíš, přísahám, že tě zabiju! Už mám těch tvých kousků dost! Bruno!"
Podívala se na psa, který jí pohled opětoval a potom, jakmile oba spatřili i přibližující se postavu, zalezl pod lavičku za její nohy, aby ho bylo co možná nejméně vidět.
"No jen se neschovávej," zasmála se.

"Tak Bruno!" ozvalo se znovu a ona poznala, komu nevychovanec patří. Zvedla se, takže se Brunův úkryt prozradil. Okamžitě se opět nalepil za ní.
"Dobrý večer," usmála se na Grissoma.
"Helen, dobrý večer," pak si ale všiml psa. "Nazdar Bruno," pronesl téměř vražedně.
"Tak tohle je pán toho nevychovaného kulového blesku? Nezlobte se na něj. On za to nemůže," zasmála se a podrbala Bruna za ušima. Ten, v tušení, že když páníček zná tuhle slečnu, nebude tak moc zle, sedl si vedle ní.
"Utekl. A kde máš míček?" zeptal se Grissom káravě.
"Tak po něm bych už asi nepátrala," odpověděla za něj Helen. "Nikdy jste se nezmínil, že máte psa."
"Nikdy jste se neptala," pokrčil rameny. "A co tady vůbec děláte? Sama večer v parku? V … těchhle šatech?"
"Řekněme, že mi zrovna nevyšel den," ale brečet už se jí ani nechtělo.
"To se občas stane. Zítra už to bude třeba lepší. A my jdem, jestli ještě jednou utečeš, už tě hledat nebudu," obrátil se zpátky na Bruna.
"Ale no tak, je to jen pes, potřebuje se vydovádět. Vždyť jste celý den v práci, tak se nedivte, že má radost, když je venku," zastávala se ho dál. Odváděla tak pozornost od vlastních problémů.
"Já se vzdávám. Proti vám dvěma asi nemám šanci. Máte namířeno někam konkrétně?"
"Ani ne, i když … asi domů. Máte pravdu, co dělám sama večer v parku."
"Tak jo, tak … třeba zase někdy," chtěli se rozloučit a jít každý svou cestou ke svému bytu, ale Bruno, kterého pro jistotu připnul Grissom na vodítko, se stejně odmítal od Helen hnout a jednoduše se snažil táhnout svého pána stejným směrem.

Helen pobaveně sledovala boj, dokud jeden z nich nevyhrál. "No tak fajn, ať je po tvém. Můžeme vás doprovodit?" rezignoval nakonec Gil. Nevěděl, čeho chce dosáhnout, ale nakonec proč by si nemohl trochu vyjít. Uvědomil si, že Brunovi se domů ještě nechce a když je tu Helen, mohl by si s ní alespoň popovídat. I neformálně a ne jen o práci.
"Budu ráda."


Za jedinou cestu, kterou podnikl s Helen před dům původně jen kvůli neposednému Brunovi, se Grissom dověděl možná víc, než ona o něm za všechny rozhovory, co kdy udělali. Něco ji trápilo a ona si potřebovala ulevit. Vylít si srdce. Svěřila se mu s absolutně nepovedeným výročím svatby, manželským životem, který si v nejmenším takhle nepředstavovala, touhou po dítěti, zážitcích, prostě po životě, který tolik lidí má a ona ještě nedávno věřila, že bude mít taky. Už ale z velké části vystřízlivěla a hlavně ten den jí donutil hodně procitnout.

Grissoma vlastně ani nepřekvapilo, že je vdaná, i když to nikdy ani nenaznačila. Překvapilo ho spíš, že si vzala někoho, kdo především upřednostňuje práci, někoho, s kým není šťastná, někoho, kdo jí nedokáže dát, co potřebuje, někoho, jehož život se stává neslučitelným s jejím, někoho, jako on sám.
Ano, nemá smysl lhát sám sobě, je takový taky, jen se mu ještě nepodařilo uvést tuhle rodinnou neschopnost v praxi. Uvědomoval si, že je mu líto, když vidí, jak je Helen nešťastná, ale také věděl, že při jejich občasných přátelských schůzkách jí nedokáže pomoct.
Líbila se mu, byla dost hezká, inteligentní, také příjemná společnost, ideální odreagování od zločinu a trestu, jenže to bylo tak všechno. Stali se z nich v rámci možností přátelé a tam také zatím zůstávali.
On stejně nikdy neměl dost odvahy chtít víc a ona byla v příliš složité situaci, než aby víc vyhledávala.

Často sice zmiňovala rozvod, někdy jen jako úlevu a povzdech, jindy přemýšlela, že ho opravdu podá, pokud se nic nezmění, ale on nikdy neřekl nic, než že do toho jí nemůže mluvit, ani kdyby chtěl. Opravdu by ho zajímalo, co je její manžel zač.
Co od něj vlastně chtěla ona, netušil. Proč se s ním schází, proč mu o všem vypráví, proč zrovna on. Možnost, že jím chce vyplnit nedostatky a mezery, které nechává její manžel, okamžitě zavrhl.
K tomu účelu by si jeho nikdy nevybrala. Žádná by si ho přeci nikdy nevybrala jako náhražku za neschopného manžela. Navíc z jejího vyprávění čím dál víc usuzoval, že je jako on. Jen by se možná víc snažil ji neztratit, kdyby ji opravdu miloval.

Žádné komentáře:

Okomentovat