Nakonec si myslela, že jí jen rozhovor slíbil, aby se jí zbavil. Chystala se už odejít, protože byla přesvědčena, že ani nepřijde.
Pak se ale někdo posadil k jejímu stolku.
"Omlouvám se za zpoždění. Práce."
"To je v pořádku, doktore Grissome," usmála se na něj.
"Tak o čem chcete mluvit?"
Helen zapnula diktafon a vytáhla z kabelky zápisník.
"Vy jste šéf zdejší kriminálky, že?" začala rozhovor poté, co poslal pryč servírku s nabídkou.
"Vlastně jen jedné ze směn. Určitě ne celé kriminálky."
"Ale je docela známé, že té nejlepší," podotkla.
"To opravdu nemůžu posoudit, ačkoli samozřejmě úspěchy máme. Stejně jako ostatní," usmál se.
"No například případ s dopadeným sériovým vrahem, s kterým včera proběhl soud. To byl velký úspěch, nemyslíte?" o tomto případu psát nechtěla, po tiskovce už o něm psaly všechny noviny, ale zeptat se musela.
"Samozřejmě. Ale jeho dopadení je vlastně i jeho zásluhou."
"Jak to?" teď opravdu nerozuměla.
"Kdyby neudělal žádnou chybu a nezanechal po sobě žádné stopy a vodítka, nemohli bychom ho chytit. Opravdu můžeme pracovat jen na základě toho, co po sobě pachatel zanechá."
"Dalo vám evidentně hodně práce si ty stopy a vodítka správně pospojovat, že?" ptala se dál. Věděla, že brzy bude muset odbočit, ale zatím čerpala z připravených otázek.
"Pět měsíců. Nebylo jich mnoho. A zpracovat každou stopu trvá velmi dlouho, pokud má být zpracovaná precizně," jak mu naznačila včera, směřoval své odpovědi k obhajobě své práce. Připadalo mu totiž, že ho obviňuje z dlouhého vyšetřování.
"Ale pátrání po něm jste nevzdali. Když jste ho konečně měli, znamenalo to pro vás úlevu?"
"Úleva to byla určitě pro všechny, nikdy nemůžete vědět, kdy se zrovna vy stanete obětí. A proto je vždycky dobře, pokud svět očistíte od dalšího nebezpečí," přikývl.
"Stal jste se už někdy obětí?" trochu víc se narovnala a čekala na odpověď otázky, která ji zajímala nejvíc.
"No … ne v tradičním slova smyslu. Kriminalisté jsou odjakživa obětí zločinců, protože je musí hledat, musí se jimi zaobírat, přichází na místa, kde působili, jdou jim ve stopách, nimrají se v jejich minulosti, když je to třeba …"
"Ale je to přece jejich práce. Musí to dělat."
"Samozřejmě. Já si na to nestěžuji. A všichni to vědí," pousmál se. "Než se ze studentů a uchazečů stanou kriminalisté, musí si dobře rozmyslet, jestli tohle chtějí podstupovat. Nezdá se to, ale není to příjemné. Člověku může jeho práce stoupnout do hlavy, může ho to změnit, dokonce i úplně zničit. Když se dozvíte, čeho všeho jsou lidé schopni a vidíte to z blízka."
"Jak dlouho pracujete jako kriminalista?" přeskočila k dalšímu dotazu. I když nečekala nicneříkající jednovětné odpovědi, byly dostatečně vyčerpávající.
"Víc, než dvacet let."
"A stouplo vám to do hlavy?"
"Určitě své práci věnuji skoro všechen čas. Jinak to ani nejde. Je to má posedlost. Takže můžu říct ano."
"Vy nemáte rodinu, pro kterou byste chtěl ten čas rozdělit?" vypálila ihned dál.
"Ne."
"Ani žádnou přítelkyni?" zadívala se na něj zkoumavě. Jeho úsměv byl trochu jiný a zvláštnější.
"Myslím, že to není původní téma rozhovoru, ale ne, nemám."
"Takže mi asi nepovíte, jaký vztah panuje mezi prací u policie a kriminálky a rodinným životem?"
"Spousta kolegů rodiny má. Partnery, děti … samozřejmě se jim nemohou věnovat tak, jak by chtěli, s tím musí počítat, ale nemyslím, že by je práce o soukromý život úplně okrádala. Jsou to stejně dobří rodiče a manželé, jako policisté," opět tak trochu obhajoval. Vzpomněl si při tom mimoděk na Jima a jeho dceru, z které se stala prositutka, na rozvedeného Warricka, Catherine, ale na druhou stranu úspěšný rodinný život Ala Robbinse.
"Jaké vůbec musí mít člověk předpoklady, aby se mohl stát dobrým kriminalistou?" změnila poté směr tématu. Skrýval to, ale všimla si, že mluvit o osobním životě mu není příjemné.
Chápala to. Byl nejspíš samotář. Dokonalý ve své práci, ale absolutně selhávající v životě. Tak nějak si vědce představovala. Trochu potrhlé, posedlé svou činností, ale vlastně o hodně ochuzené. Ačkoli ona sama na tom nebyla lépe.
Někoho jí trochu připomínal. Až na téměř dětinský zápal.
"Myslíte vzdělání? Zaměření?"
"Ne, spíš osobní vlastnosti. Určitě nemůžete přijmout nějakého nezodpovědného packala nebo psychopata, ne?"
"Člověk by měl být vytrvalý. Trpělivý. Měl by se dokázat stále učit. A měl by věnovat pozornost i malým detailům, protože ty bývají nejdůležitější. Musí mít určitě silné nervy a nepochybně silný žaludek. Agresivita taky moc neprospívá. Myslím, že zbytek se jde naučit praxí. Žádná škola vás nikdy stoprocentně nepřipraví na to, jak může reagovat podezřelý, kterého vyslýcháte, nikdo vám neřekne, co dělat, když jedete za příbuznými mrtvého, dokud se s tím nesetkáte přímo, nedokážete si představit, co ve vás vyvolá lidské tělo změněné k nepoznání," vyčetl pomalu všechno, co dokázal říct.
"To je zajímavé. Takže člověk by měl, podle toho, co říkáte, krom odborných znalostí a studia opravdu dobře uvážit svoje schopnosti čelit nejhoršímu, než se vydá po stopách takové kariéry," pokývala hlavou Helen a pilně si zapisovala.
"Nepochybně ano," přisvědčil.
"A když jsme byli u toho zaměření, jaké je vaše? U kriminálky je přece spousta odborníků, balistika, DNA, otisky a tak dále, že?"
"Ano, ale můj obor přímo s laboratoří nesouvisí. Jsem entomolog."
"To zní trochu jako byste si nechával zadní vrátka."
"Prosím?" nechápal její narážku.
"Podle všech vašich informací a podle toho, co lidé sami ví, nepřipadá mi povolání kriminalisty vhodné na celý život. A hmyz, nejsou to vaše zadní vrátka, až bude čas odejít od mrtvol?"
"Možná, ale hlavně je to vstupní brána. Přednášel jsem a dosud občas přednáším na univerzitách o hmyzu a před kriminálkou jsem se mu dost věnoval."
"Tady už ho ale těžko uplatníte. Nebo ne?"
"Stává se, že hmyz pomůže při vyšetřování. Zvlášť v poušti."
"A té je kolem Vegas hodně. Jak se díváte na to, že vaše laboratoř je druhá nejlepší ve státech?"
"Je to určitě pozitivní a povzbudivé pro všechny zaměstnance. Tak bych se nejspíš vyjádřil."
"A čeho si myslíte, že je to zásluha?"
"Skvělého vybavení, výborných zaměstnanců a bezpochyby i samotným faktem, že jsme ve Vegas," odpověděl větou, za kterou by se nemusel stydět ani korektní Conrad.
"Jak tomu máme rozumět?"
"Je to město hříchu. A hřích je to, čím se my tady zabýváme. Nemá smysl zapírat, že ulicemi vládne zločin. Hazard a peníze ho přitahují a nenechají nic bez následků. Pak nastoupíme my."
"Tak to byly opravdu vyčerpávající odpovědi. Já děkuji za rozhovor," vypnula diktafon a odložila blok.
"Není za co."
"Opravdu mě to, co jste říkal, ale zaujalo. Vy o vaší práci víte hodně, že? Je dobře znát, že jí věnujete svůj život."
"Každý kriminalista by vám řekl tohle. A ti, co mají dlouholetou zkušenost, už musí vědět, o co jde," pokrčil rameny.
"Ale podal jste to tak … zapáleně, řekla bych procítěně … dobře se to poslouchalo."
Jen se znovu pousmál. "Kdy ten rozhovor vyjde?"
"V zítřejším vydání bude určitě. A možná ho nechají otisknout i do týdenního časopisu, který vychází jako příloha. Budu se snažit napsat to co nejlépe," mávla rukama na důraz svých slov.
"Dobrá, nezapomenu si to pro kontrolu koupit."
"To budu ráda. Teď už musím jít, abych to stihla připravit a nemusela rychle dopisovat mezi dalšími. Moc mě těšilo, doktore … co … řekla jsem něco?" podivila se, když se zvláštně zatvářil.
"Ne, jen nejsem zvyklý, málokdo mi říká doktore."
"Tak - moc mě těšilo, pane Grissome. Snad se uvidíme třeba při příští příležitosti, až chytíte dalšího nebezpečného šílence."
"Možná, slečno Greenová."
Nadechla se, aby něco řekla, ale poté se jen nevědoucně usmála, zaplatila a odešla.
Mířila rovnou do redakce a kupodivu stihla víc, než předpokládala. Místo zítřejšího večerního vydání půjde rozhovor do tisku už dnes, takže vyjde ráno. Sice seděla v novinách až do uzávěrky, ale stihla to.
Ovšem za cenu, že jí manžel pouze znovu připomněl, jak nemožné je mít dítě, když ani jeden očividně čas nemá.
Už ho měla dost. Ať týden, měsíc nebo čtvrt roku, bylo to pořád stejné.
Koupil všechno, co potřebovali, cokoli chtěla, ale netušila, proč s ní ještě je.
Neprojevoval jí nic, co by měli lidé v manželství cítit. Už se ani dávno nesnažila chodit domů včas, nepokoušela se mu zlepšovat náladu, ani se mu víc věnovat. Stejně to smysl nemělo.
Žádné komentáře:
Okomentovat