Stiles na jednom z chromovaných operačních stolů před Danny a Deatona rozložil několik papírů s náčrtky, vytištěnými informacemi a fotografiemi okopírovanými nepochybně bez vědomí jeho otce z policejních záznamů, jako úvod do své teorie. Doktor Deaton měl pravdu, jak jim přiznal, něco ho napadlo.
„Takže, všechny tyhle symboly a věci, jako triskeliony, logo banky, popel jasanu horského, všechno, s čím jsme se v posledních dnech setkali, pochází od keltských druidů. Dokud jsme se dívali na každé zvlášť a v jiném kontextu, neuvědomoval jsem si, že to má vlastně jeden a ten samý původ. Tak jsem se do něj zavrtal. A bingo. Kdokoli, kdo si někdy vyhledal něco o lidských obětech, ví, že druidové měli celkem slabost k obětinám bohům. Slyšeli jste někdy o Lindowském muži? Dva tisíce let staré mumii nalezené v Anglii? Našli ho uškrceného, s rozmlácenou hlavou a rozříznutým hrdlem. Trojitá smrt, hm?“ gestem naznačoval, jak to je přece něco velmi povědomého. „Taky mu v žaludku našli pylová zrnka. Hádejte, ze které oblíbené rostliny druidů?“
„Ze jmelí,“ odpověděl Deaton okamžitě.
„...říkám všechno, co už víte, žejo?“ Stilesovo nadšení náhle výrazně ochladlo.
„Jak jsi říkal, tohle je snadné dohledat, pokud víš, kde,“ přikývla Danny. Spousta magických prvků měla kořeny v keltské mystice, vlkodlaci obzvlášť, a její vlastní výzkum lidských obětí ji velmi rychle zavedl stejným směrem. Deaton ze své podstaty musel tohle tušit ještě dřív než ona.
„Tak proč nám to neříkáte?“
„Možná proto, že jsme se posledních deset let neustále snažili něco odstřihnout. Odmítat. Nepřiznat si to. Stane se z toho celkem silný zvyk.“