28. května 2017

Jsem to, co jsem 1

Nechápu, jak jsem se mohla do této situace dostat. Hm. Ne. Lež. Chápu to. Myslím, že nad tím jen nechci přemýšlet. Že nedokážu přemýšlet nad vším, co se stalo, a hlavně nad tím, co jsem udělala. Někdo by asi řekl, že to byla sakra divoká jízda. Souhlasila bych s ním. Ještě včera. Byl to můj život a já ho přijímala takový, jaký byl. Naprosto neobyčejný. Jaký jiný mohl být? Dokonce jsem si to užívala. Všechno kolem mě. Mé schopnosti, můj výcvik, mé postavení, známosti, kontakty i mé tvrdé srdce. Všechno mi dávalo pocit moci a svobody, po kterých stačí jen sáhnout a mít je, protože mi nikdo nedokáže zabránit. Milovala jsem to. A možná proto jsem k sobě nepouštěla ozvěny praskotu ocelové aury tajemné agentky. Když něco nešlo podle plánu, změnila jsem plán. Když něco selhalo, nechala jsem to za sebou a šla dál. Prostě tak. Jako by to nemohlo proniknout hlouběji. Myslela jsem si, že to nejde. Ale teď vím, že jsem jen nechtěla. Bylo pohodlnější být agent. Ne pracovat jako agent, být jím. Myslím, že jsem se tak cítila proto, že ve mně zabili nevinnost v době, kdy ještě chvíli potřebovala vládnout. Ne, nebyla jsem zlaté, vzorné dítě. A nebyla jsem zneužívané dítě. Jen se všechno stalo moc rychle. Jen jsem byla nevhodná pro tuhle planetu.

27. května 2017

Jsem to, co jsem


Příběh Jenny Coulson z povídky A co jsem já? Už částečně znáte. Toto je ale příběh její starší sestry Danielle, který prochází stejnými zásadními událostmi Marvel Cinematic Universte + událostmi ze seriálu Agents of S.H.I.E.L.D., ovšem jinak a po svém. Začíná dříve než A co jsem já? a je vyprávěním v první osobě, tedy je v něm minimum dialogů a scény nejsou popisované přímo, spíš převyprávěné hlavní postavou.

Danielle se na rozdíl od své sestry stala zvláštní agentkou s agendou, do které nevidí ani její otec. A rozhodně není tak citlivá nebo empatická, vlastně se rozhodla být velmi tvrdou a Fury se pokusil z ní udělat vlastního "zimního vojáka". Lidštějším způsobem. Ovšem ocitne se v neméně závažném kolotoči problémů, které možná otřesou jejím přijetím toho, co je. Nebo ji donutí zjistit, že je to trošku jinak.

Povídka započatá v roce 2017.

15. května 2017

A co jsem já? 9

„Určitě víš, co děláš?“ zeptala se podezřívavě Jenna, zatímco sledovala, jak Rocket splétá dohromady několik tenkých drátků. Ještě před pár dny by jí přišla absurdní představa mývala, který vyrábí hadronový urychlovač. Teď už se poučila, nikdy nesmí předpokládat, co je a není možné. Ovšem... stejně se nemohla zbavit určitých pochybností.
„Bez obav,“ zahučel na ni Rocket.
„Ty právě docela mám.“
Všimla si, že protočil oči.
„Jen jsem ještě nikdy nestavěla hadronový urychlovač, ani neviděla dělat to někoho jiného, tak nevím, jestli nakonec nevybouchneme všichni!“
„Když tomu nerozumíš, prostě seď támhle s ostatníma, drž nářadí a podej mi kleště.“
„Neříkám, že tomu vůbec nerozumím. A nemyslím si, že bys to měl odštípnout už teď,“ kývla k drátům.
„Tshe, jasně, ty seš totiž úplnej odborník na vš-“ Rocket odštípl přečnívající kousek a v tu chvíli zhasl displej.
Jenna našpulila pusu, zadívala se na oblohu a téměř začala pískat. Cokoli, aby odolala pokušení říct 'já ti to říkala'.
Rocket zavrčel.
„Fajn, ještě nějaký rady, madam Vím všechno?“
Ušklíbla se, chvilku se dívala na jeho rozdělanou práci, a pak si klekla vedle něj.

18. února 2017

Rozvod (2017)

Našla jsem oběšence,
smrděl jak pivo,
oči měl vypoulený,
pusu nakřivo.

Nohama klátil, 
rukama třepal,
dech se mu krátil
a trám se klepal.

Když jsem se koukala,
jak se tam houpá,
zřela jsem kocoura,
co na mě mňouká.

Nač však si stýskat,
sám se tak rozhod.
Židlí bych netrhla,
kdyby vzal rozvod.

8. ledna 2017

Les neviditelných lišek 2

Trhnul sebou. Ale pak si uvědomil, že neví, zda spal, nebo si jen sedl a něco ho vyděsilo. Prudce se rozhlédl kolem, ale nic neviděl. Ani je ani zvířata, která ho mohla vylekat. Bylo to opravdu zvláštní. Nejen to, že doteď na žádná nenarazil. Vlastně měl jednou pocit, že zahlédl lišku, ale to se mu mohlo jen zdát. Hlavně to, že zkrátka nedokázal říct, co se s ním děje.
Nebyl unavený, jako by nespal celé dny. Jenže si ani nemohl vzpomenout, že by spal. Nejen, kdy se naposledy uložil ke spánku, ale i kdy se naposledy probudil. Teď? Ne, nějak o tom nebyl přesvědčený. Dokud se nad tím nezamyslel, přecházel to jako něco, co se přirozeně děje, ovšem... co když nedělo? A jak nad tím uvažoval, nad spánkem a liškou, kterou asi neviděl, došlo mu něco dalšího. Celou dobu měl dojem, že slyší zeshora ptáky, ač nezahlédl ani je. Protože ptáci k lesu patří. A slyšel slabé šustění stromů odkudsi z korun v té neskutečné výšce, do níž se tyčily, tím si byl jistý. Jenže žádní ptáci. Žádní tu nebyli. Jeho mozek mu je automaticky pustil do uší, aniž by vnímal, že je neslyší.

20. listopadu 2016

Dračí píseň 18

Obara vždy byla nejlítější ze svých sester. Mnoho lidí také mělo za to, že je to její jediný rys. Že žije pro boj, opovrhuje učením a diplomacií a až fanaticky následuje svého otce, který ji vytáhl ze špíny a dal jí když ne jméno, tak život, jehož může být vlastním pánem. A ne pod vedením matky také roztahovat nohy každému, kdo zacinká pár měďáky. I když pochybovala, že by se uživila alespoň tím. Neměla žádné iluze, věděla, že není hezká a že by jí platili jen ti největší opilci nebo nejchudší ubožáci. Ale nevadilo jí to, byla mnohem raději válečníkem než děvkou. Raději svou, tvrdohlavou a nesmlouvavou, než něčí, vždycky něčí, každou noc, cizí a špinavá. Jedno ale rozhodně nebyla. Hloupá.

11. listopadu 2016

Les neviditelných lišek 1

Zakopl o další kořen a v duchu zaklel, když dopadl na koleno do černého podrostu pohřbeného pod tlejícím listím. Už se neobtěžoval nadávat nahlas. Bylo to k ničemu. Úlevu mu to stejně nepřinášelo žádnou, a kdyby promluvil, zase by přišli. Věděl, že přijdou i tak, ale vždy, když promluvil, upozornil na sebe. A na zběsilý útěk byla příliš velká tma. Teď opatrně šátral kolem sebe a stejně se málem přerazil, jak by asi dopadl, kdyby ho bezhlavě poháněl úlek a strach?
Ne, musí počkat na ráno. Nikdy sice není vidět slunce, ale nějak se mu podaří dostat alespoň své paprsky větvemi stromů a celý les prosvětlit. I když ne, že by pak vypadal méně děsivý a že by mu to nějak pomohlo. Mohl by pomocí nich určit světové strany, jenže když neví, kde je, jsou mu na nic. A on to nevěděl. Nepamatoval si, jak se do tohoto lesa dostal a kam vůbec mířil, než do něj vstoupil. A to nebylo to jediné. Nepamatoval si ani, jak je tu dlouho. Možná si to pamatoval ještě včera, ale najednou se to nepozorovaně vykouřilo, stejně jako se k jeho zděšení začínalo vytrácet všechno ostatní. Nepamatoval si, kde se naposledy uložil ke spánku. Nevzpomínal si, jak se zbavil hladu, s kterým si poradit musel, protože ho necítil. Tenhle les byl prokletý, plný mlhy, jež se pomalu přikrádala i do jeho hlavy. Vtáhl ho do sebe a nechce ho pustit. A teď ho ještě obírá o všechno, co mu zbylo. O něj samotného.

10. listopadu 2016

Les neviditelných lišek


Hlavní hrdina Simon je ztracený v lese. V lese, který je víc než jen strašidelný. Je temný, tichý, bez života, bez stezek a bez konce. A hlavně jsou v něm oni. Jenže kdo jsou oni? Co chtějí? Proč ho pronásledují a děsí? Proč ho nepustí ven? Proč ho nenechají dojít na konec? A existuje vůbec nějaký konec, nebo les pohltil už celý svět? Či snad jen ten jeho? A co když je to vlastně úplně jinak? 

Povídka inspirovaná jedním hororem a japonskou mytologií, ač jinak nemá s Japonskem vůbec nic společného, započatá v roce 2016.


15. října 2016

Dračí píseň 17

 Areo Hotah přišel do Dorne už před lety a tehdy to pro něj všechno bylo nové stejně jako pro jeho paní. Ostré slunce, ostré jídlo a ostrý pouštní lid byli tak rozdílní od Norvosu, že nebýt jeho tvrdého výcviku, nejspíš by v prvních týdnech zemřel. Udusil by se nebo snad upekl. Alespoň tak mu to připadalo. Ve Slunečním oštěpu, kam cestoval spolu s paní Mellario za princem, to bylo jednoduše jako ve výhni. Až ve Vodních zahradách, kam se brzy přestěhovali, to bylo lepší. Bazény a fontány zvlhčovaly a ochlazovaly vzduch a palmy a pomerančovníky vrhaly příjemný stín. Jenže to byl jen začátek. Pak, když je dostatečně obhlédl a zhodnotil veškerá bezpečnostní rizika soukromého paláce Martellů, zjistil, že tam nežije jen on, jeho paní a jeho princ se služebnictvem a dalšími strážemi, ke kterým byl z počátku velmi nedůvěřivý, než se stal jejich velitelem a důkladně si prověřil, koho ve své jednotce ponechá. Ale že tam poskakuje i malá černovlasá žabka, jež se od paní držela dál, ale princi vesele říkala strýčku a nebála se ho popadnout za ruku a táhnout, kam si usmyslela, kdykoli mu potřebovala nutně něco ukázat. Většinou žábu, staženou hadí kůži nebo obrovské vysušené tělo vážky. A na něj hleděla jako na samotného Titána Braavosu, který sestoupil z ostrovů. Vždycky, když opětoval její kradmý pohled, okamžitě se otočila a utekla pryč.

2. října 2016

Dračí píseň 16

Rhaegar se ve svém tmavém plášti pomalu blížil k nádvoří plnému doutnajícího popela a zuhelnatělých větví a polen. Všechny čtyři kůly, u nichž byli přivázaní lidé, se zhroutily a propadly do chaotické hromady ponurého spáleniště. Byla sice tma, ještě daleko před úsvitem, a měsíc nesvítil, stejně jako hradní okna, protože dnešní noci se lidé báli na sebe upozorňovat, ale ve škvírách mezi popelem všude zářily dohasínající uhlíky. Hranice hořela dlouho a on k ní přistupoval s bázní.
Nechápal, co jeho otec popadlo. To, co udělal, bylo čiré šílenství. Měl zasáhnout už dávno, jenže nezasáhl a teď nemohl udělat nic. Neexistoval argument, kterým by ho přesvědčil, a když se pokoušel nařídit, aby lordy i princeznu propustili, zjistil, že má u dvora až příliš málo loajálních přátel. Jeho otec byl v další ohnivé extázi a odporovat mu mohlo být stejně šílené. Jediné, co mohl dokázat, bylo ušetřit Eliu nejhoršího. Držel ji v ložnici, připravený odehnat každého, kdo by se ukázal. Netušil, jestli krále nenapadne, že se něčím provinila i ona, ale rozhodně si byl jistý, že by ji zabilo, kdyby se k němu připojila na terase. S jejím bratrem, princem Oberynem, už takové štěstí neměl. Přitáhli ho, aby se díval. Téměř nebyl při smyslech a nakonec ho museli znehybnit.

10. září 2016

Dračí píseň 15

Neměla tušení, jak dopadl Robert. Pamatovala si krev a rány a nepochybovala, že jim dal pěkně zabrat, ale nakonec ji, kopající, škrábající a křičící, vytáhli ven. Jehlici jí někdo vyrazil z ruky dřív, než ji stačila použít, surově ji popadli kolem pasu, přirazili ke stěně a svázali jí ruce. A když nepřestala kopat, tak i nohy a vynesli z podniku ven. Co udělali s Robertem už neviděla. Ani nezjistila, jak je tak rychle našli.